Před soudem jsou si všichni rovni? Ani náhodou. Naši předci měli úplně jiný přístup

Značná byla nejednotnost právního systému. V jednotlivých korunních zemích i v jednotlivých městech se právní zásady hodně lišily. A aby bylo všechno ještě komplikovanější, tak panovník uděloval četná privilegia, která pravomoc soudit a trestat různě omezovala. Nejzásadnějším bylo samozřejmě právo hrdelní, které umožňovalo odsuzovat k trestu smrti.

Vyšetřovací metody nebyly samozřejmě kdovíjak humánní. Tortura byla běžně přípustnou výslechovou metodou – koneckonců ne nadarmo se říkalo výslechu trápenie. Ne snad, že by hned každého podezřelého mohli poslat na mučidla. Například Mikuláš Popel žaloval purkmistra a radu za to, že ho zmučili nespravedlivě a připravili ho o zdraví a majetek – a nová městská rada dala jeho stížnosti za pravdu a poskytla mu kompenzaci.  Právo útrpné také mělo svá pravidla. Mučení nemohl nařídit ani provádět každý, také existovalo několik stupňů mučení, které měly být uplatňovány postupně. Pokud podezřelý prošel všemi koly tortury, byl shledán nevinným a propuštěn. Existují o tom i četné doklady. Je ale zřejmé, že mučení muselo zanechat poměrně nemalé fyzické i psychické následky na vyšetřovaném, ať už byl vinný nebo ne.

Jiným výrazným rozdílem oproti dnešku byla absence věznění, tedy dnešní právnickou hantýrkou trestu odnětí svobody. Očista fyzickým utrpením byla totiž neodmyslitelnou součástí trestu a svoboda neměla tu hodnotu, jakou má dnes. Vězení, žalář či šatlava samozřejmě patřily k výbavě každého města, ale sloužily především jako dnešní vazební věznice – nešlo o odpykání trestu, ale čekání na soud a vykonání rozsudku. Zajímavý byl také způsob, který doporučoval Jiřímu z Poděbrad univerzitní mistr Pavel Žídek na zaopatření stravy pro vězně „pakli jsú kteří hodni dlúhého vězenie, tehdy žebráky jim zjednati, kteří by na ně žebrali.“

Tresty velice často souvisely s povahou zločinu – například žhář měl být upálen, vrah popraven, za znásilnění byla vyměřena kastrace a šíření poplašných zpráv bylo trestáno roztržením jazyka. Velmi zvláštním druhem trestu, který byl uplatňován až do 15. století, je tzv. pokora. Viník při ní musel zaplatit vysokou pokutu pozůstalým po oběti vraždy, 50 zádušních mší, vosk kostelu a patnáct stavů sukna chudým. Poté v doprovodu 25 lidí jde bosý k hrobu zavražděného, na ten padne na tváří k zemi a prosí o odpuštění. Velký rozdíl byl samozřejmě ve výši pokuty podle toho, kdo byl zabit. Za zabitého vysokého šlechtice to bylo 500 hřiven, za zemana 50 a za sedláka hřiven pouze 5.

Nechyběla samozřejmě ani policejní brutalita, ukázkovým příkladem by mohl být zákrok pražského rychtáře z roku 1526. Ten totiž sladovníka, který se pokusil před strážci zákona utéct, bil podle svědectví tak až si „do nohavic napráskal a ležel na zemi oteklý jako holoubě.“ Rychtář přitom křičel, jak lituje, že „zvyjebeného chlapa neprobodl“ a nepřestal kopat ani nějakou dobu poté, co byl sladovník evidentně mrtvý. A sladovníkovo provinění? Hrál pozdě večer v noci v karty, což bylo městským nařízením zakázáno. Případ násilného rychtáře se ale dostal k soudu a násilník byl sesazen a skončil ve vězení.

Jedna věc ale byla v pohusitských Čechách poněkud výjimečná. Utrakvističtí kazatelé totiž horovali proti trestu smrti. To dokládají i katolíci, kteří jim nebyli nijak příznivě nakloněni, jako byl například slavný humanista Bohuslav Hasištejnský. A kázání měly i nečekaný dopad na prostý lid, jak svědčí následující soudní případ.  Soukeník Jiřík byl po cestě do Roudnice nad Labem přepaden a oloupen, ale zloděje se podařilo dopadnout. Oloupený Jiřík se kupodivu u soudu lupiče zastal a požadoval pouze navrácení svého majetku. Bránil zlodějův život slovy „já vo jeho hlavu nestojím.“ Nejenom to. Dokonce zaplatil i „popravné“ – poplatek, který byl určen katovi za vykonání rozsudku, takže ani mistr popravčí nepřišel zkrátka.

Samozřejmě, ne vždy šlo všechno podle předpisů. Není náhodou, že slovo pomsta byla do jisté míry synonymem pro slovo trest. Nezřídka se stávalo, že si trestní pravomoc zkoušel přisvojit i prostý lid. Neobvyklé proto nebylo ani lynčování. Například po vraždě jednoho řeznického tovaryše z roku 1522 dav jeho přátel chytil mlynářku, která měla být svědkyní zločinu a násilím se z ní snažili vynutit informace o vrahovi. To se samozřejmě nelíbilo pražským radním, kteří zasáhli a samozvané strážce práva potrestali.