Nejstarší řemeslo světa? S lehkými ženami chtěli husité zatočit jednou provždy

Když husité prosazovali v rámci čtyř pražských artikulů veřejné trestání hříchů, měli na mysli mimo jiné samozřejmě i prostituci. To i přesto, že středověké autority nad lehkými ženami přivírali oko. Směrodatný byl v tomto ohledu zejména názor sv. Tomáše Akvinského. Ten prostituci zahrnul do doktríny „menšího zla“. Bylo podle něj lepší, aby došlo k menšímu hříchu s prostitutkami než aby se páchal hřích mnohem horší - cizoložství. O lidském naturelu neměl tedy sv. Tomáš zrovna nejlepší mínění. Lidská přirozenost byla totiž pokažena prvotním hříchem, který spáchala Eva v Ráji a proto bylo vhodné, aby prostitutky posloužily jako takový hromosvod hříchů v dobách po vyhnání z Ráje.

Husité tak vstřícní vůči mravním pokleskům ale nebyli. Například v Praze byly lehké děvy vyhnány už kazatelem Petrem Želivským a jeho radikální komunou. Tyto příkazy ale opakovaně vyhlašovali později i mnohem umírněnější utrakvističtí konšelé. O tom, že nešlo pouze o plané vyhrůžky svědčí i slova katolického moralisty Bohuslava Hasištejnského, který pro husity obvykle neměl dobrého slova, ale přiznal jim snahu s prostitucí skoncovat.

Jenomže četné další prameny svědčí o tom, že prostituce se pouze přesunula na nová místa, která nebyla tak na očích. I proto se patrně označení „žena haldečná“ považoval za hrubou urážku – lehké děvy totiž v Praze často využívaly úkrytu mezi haldami dřeva v Podolí. Jiné se zase ukrývaly na tradičnějších místech, jako byly lázně či dokonce prádelny – alespoň univerzitní mistr Pavel Žídek klade mandelny a nevěstince na stejnou úroveň.

Ne ve všech městech, ale byli tak přísní na mravy svých obyvatel. Například v takovém Jindřichově Hradci to vzali z druhého konce. Veřejné domy provozovala přímo radnice, a jí pověřený správce z prostituce odváděl městu pravidelně nemalé poplatky. To ale nebylo žádnou zvláštností, takto fungovaly veřejné domy prakticky všude v Evropě. Že se tato praxe netýkala pouze Jindřichova Hradce svědčí výrok Petra Chelčického, který kritizoval městské představitele za to, že „vládnú domy nevěstčími a platy s nich berú.“

Tam kde byla prostituce povolena, se poměrně přísně rozlišovalo mezi nevěstkami z vykřičených domů a prostými „kurvami“ z ulice. Například v cechovních statutech z Chebu se zakazuje, aby si učedníci do domů svých mistrů vodili „kurvy“, ale návštěvy veřejných domů měli mladíci povolené. O rozdělování prostitutek svědčí i používané názvosloví. Zatímco některé prostitutky byly nazývány jako lehké ženky, kratochvilnice či dokonce nevěstky šperkovné na druhé straně byly prázné ženky, ženky běžné, poběhlice či kurvy.

Když Pavel Žídek ve svém spise Spravovna poněkud překvapivě Jiřímu z Poděbrad radil, aby opětovně povolil nevěstince, obhajoval se nečekaným důsledkem zákazu prostituce. Prý to vedlo k velkému rozšíření jednoho z nejodsuzovanějších zločinů – infanticidy, tedy vraždy novorozence jeho vlastním rodičem, zpravidla matkou. Podle všeho totiž často docházelo k častým stykům mužů s neprovdanými, ale jinak počestnými ženami, pro které bylo porození nemanželského dítěte obrovským stigmatem. Oproti tomu profesionální prostitutky už neměly co ztratit, jejich pověst byla už dávno ztracená a nevěstince často fungovaly částečně i jako sirotčince pro odložené děti.

Těžko říct, jestli Žídek toto tvrzení použil pouze jako podporu katolického přístupu k prostituci a nebo opravdu docházelo k častějšímu vraždění neviňátek, ale jedno můžeme říct celkem s jistotou. Ani husitům se nepodařilo s morálně pochybným povoláním, které lidstvo provází od počátků světa zatočit. A je otázkou jestli jejich pokus o reformu sexuální života vůbec byl ku prospěchu věci.