Vrah nebo hrdina? Nikola Šuhaj byl skutečný loupežník s tragickým osudem

Nikola Šuhaj (správěji spíše Mykola Sjuhaj, či maďarsky Miklós Szuhaj, protože se narodil ještě v Uhrách) se narodil roku 1898 v nižní Koločavě na podkarpatské rusi, či zakarapatské ukrajině, záleží na úhlu pohledu. V roce 1917 narukoval do uherského vojska, ale nedostal se ani na frontu, protože dle všeho velice rychle dezertoval. V tomto případě platilo pořekadlo cherchez la femmne – za vším hledej ženu. Zamiloval se totiž do Eržiky Dračové a na frontu, daleko od své milé, se Nikolovi celkem pochopitelně nechtělo. Po konci války se nějakou dobu živil poctivě, ale vzhledem k tomu, jaká na podkarpatské rusi panovala bída, dlouho u toho nezůstal.

Začínal poměrně v malém, zpočátku asi využíval svých zkušeností z doby kdy se musel protloukat jako dezertér a pouze si krádežemi přilepšoval na lepší živobytí, možná i proto byla reakce československého četnictva tak pomalá. O rakousko uherské dezertéry se nezajímalo, koneckonců řada četníků nového státu byli legionáři - tedy také dezertéři. A měli důležitější věci na práci než nahánět zloděje. Na nově získaném území podkarpatské rusi bylo třeba hlavně nastolit československou správu. Přesto byl po nějaké době Nikola dopaden a skončil ve vězení. Ale z vězění prchl – není zcela jisté jestli závodčího kterého hlídal zabil anebo prostě uplatil.

I v tomto je Šuhajům příběh podobný Jánošikovi, protože i on se dostal z vězení a také po svém útěku svolal celou zbojnickou tlupu a začal olupovat po celém kraji okolo Koločavy. Postupem času si vybudoval úctyhodnou pověst a donutil československou správu k ráznému zákroku - proti jeho tlupě se spojilo četnictvo s armádou, do Koločavy byl dokonce i zaslán vojenský telefon pro lepší organizaci pátrání. Přesto Nikola Šuhaj dokázal dlouho před strážci zákona unikat. Vždy byl o krok napřed, protože ho pohybech četníků zpravovali místní lidé, ať už z obdivu, strachu nebo proto, že jim zaplatil.

Když to nešlo silou, rozhodly se české úřady, že si pomohou penězi. Na Šuhaje vypsali závratnou odměnu 3000 korun. To bylo tehdy ohromné jmění, na podkarpatské rusi návíc panovala bída a tak se za takovou částku dalo koupit celé hospodářství. To, co se nepovedlo četníkům a vojákům, zvládla poměrně rychle lidská touha po penězích. Proti Nikolovi se totiž obrátili jeho vlastní kumpáni ze zbojnické bandy. A šli na to rafinovaně. Nikolu a jeho mladšího bratra Juru, který byl také členem bandy, opili vodkou a když byli oba úplně namol, umlátili je k smrti sekyrami. Poté zavolali četníky. Na důkaz, že je jeho řádění konec si četníci zabitého Nikolu i vyfotografovali.

Nezkrotnou povahu měli podle všeho Šuhajové v krvi, protože mnozí další členové rodiny byli významnými odbojníky. Jeho bratr Ivan a synovec Vasil se dali na stranu ukrajinských nacionalistů bojujících proti SSSR a oba zemřeli při boji s NKVD. Další Nikoliv příbuzní byli komunisty popraveni jako ukrajinští nacionalisté. Nikolův nejmladší bratr Andrej Šuhaj zanechal stopu i na českém území, když se voják zúčastni osvobozování Bruntálska.

Tak jako u jiných lidových zbojníků i o Šuhajovi po jeho smrti začala kolovat řada legend. Kromě oblíbeného „bohatým bral a chudým dával“, kolovaly zvěsti o jeho nadpřirozené nezranitelnosti a věčné lásce k Eržice. Nezranitelnost vyvrátili četníci fotografií zabitého Nikoly a napdozemská také nevydržela, nedlouho po Nikolově smrti si totiž Eržika vzala svého souseda a po pokoji se dožila úctyhodného věku. Více než přehnané pověsti Nikolu proslavil spisovatel Ivan Olbracht, který z něj udělal hlavního protagonistu jednoho z klenotů české literatury. Těžko říct jestli by z toho měl Rusín pronásledovaný českými četníky a armádou radost.