Velikonoční ostrovy: Proč dostalo místo opředené legendami svůj název?

Velikonoční ostrov se nachází ve východní části Polynésie na jihu Tichého oceánu. Od roku 1888 patří pod správu nejbližšího pevninského státu, Chile. Leží asi 2000 km od nejbližšího osídleného ostrova, což z něj dělá jeden z nejizolovanějších kousků pevniny.

Dnes se dá na ostrov dostat letecky během přibližně 5 hodin ze Santiaga de Chile. Před více jak tisícem let však cesta na ostrov představovala nejen obrovské úsilí, ale také riziko. Jako první sem už v 1. tisíciletí n. l. připluli Polynésané. Tehdy byl ostrov pokrytý subtropickým listnatým lesem a byl též nejbohatším hnízdištěm mořských ptáků v celém Pacifiku. Půda byla sopečného původu, tedy velmi úrodná. Noví obyvatelé sem přivezli domácí chovná zvířata, ale také nejrůznější plodiny jako brambory, cukrovou třtinu atd. Další část potravy tvořily především zdejší kolonie ptáků, ale také ryby a delfíni. 

Podle ústních legend byla místem přistání prvních obyvatel pláž Anakena. Tehdy sem přivezly dvě velké kánoe asi 300 až 400 polynéských osadníků, které vedl Hotu Matu'ou. První ostrované byli rozděleni do 10 klanů, které žily v 16 osadách. Noví obyvatelé místu říkali Rapa Nui, v překladu Velká země, či Te Pito o Te Henua, tedy Pupek světa.

Podle legend, zaznamenaných misionáři roku 1860, měl ostrov původně přesně definovaný třídní systém v čele s ariki, náčelníkem, který měl na ostrově absolutní moc. Každý klan měl svého kněze (inetao), bojovníky (matatoa) a zemědělce a služebníky (mata kio).

Dodnes převážně platné hypotézy tvrdí, že zdejší populace postupně díky příhodným podmínkám rostla. Každý klan vedl náčelník, a každý klan měl po čase též svou elitu včetně kněží a své ceremoniální centrum. Protože obživa byla v té době ještě snadná, zbývalo spoustu času na rituály a stavění platforem ahu, které sloužily k pohřbům a uctívání předků. Na tyto platformy podél pobřeží ostrova se následně začaly vztyčovat sochy moai. Sochy byly tesané v kráteru vyhaslé sopky Rano Raraku. Na jejich úpravu se používaly obsidiánové nástroje. I tak byla práce dlouhá a velmi pracná. Hotová socha se pak musela odtáhnout k pobřeží na příslušnou platformu. Tento těžký úkol byl nejspíše zvládnut pomocí velkých kmenů, sloužících jako válce a saně a také jako „jeřáby“ ke zdvižení soch na ahu.

Dodnes je otázkou skutečný význam těchto kamenných velikánů. Jednalo se o zpodobnění králů, kněží, nebo bohů, či o kamenné strážce ostrova? Jisté je, že mimo jiné též výstavba těchto soch vedla nakonec ke zkáze zdejších obyvatel.

Zhruba kolem roku 1550 měl ostrov 10 000 až 15 000 obyvatel. Přestože ostrovní životní prostředí zřetelně trpělo, tesání, transportování a stavění soch pokračovalo zrychleným tempem, sochy byly větší a větší, až nakonec v lomu byly vyrobeny i některé sochy, které byly úplně nesmyslně rozměrné, bez jakékoliv šance na postavení.

Nejspíše už kolem roku 1600 byly vlivem náročných rituálních praktik, zemědělství, výstavbě kánoí a domů všechny okolní stromy vykáceny. Postupně tak nebylo možné postavit nové kánoe a vyrazit lovit na otevřené moře. Lidé též nemohli odplout. Na ostrově zatím docházelo k ekologické katastrofě. Kdysi úrodná půda se sesouvala a ztrácela kvůli erozi. Nebylo z čeho stavět, na čem vařit. Studánky a potoky vyschly. Lidé vyhubili veškeré ostrovní ptáky. Začali žít v jeskyních a kamenných přístřešcích, vyhrabaných do svahů. Pak přišel hladomor, válka všech proti všem, i kanibalismus. Sochy moai byly navždy opuštěny, některé z nich záměrně poničeny.

Mořeplavci ze Starého světa sem připluli roku 1722. Prvním Evropanem, který vstoupil na ostrov, byl nizozemský admirál Jacob Roggeveen, který ostrov náhodně objevil při své průzkumné cestě, jejímž cílem bylo objevení Jižní země. Roggeveen přistál u ostrova o Velikonoční neděli 5. dubna. I proto dostal ostrov svůj dnešní název Velikonoční. Tehdy už měli obyvatelé ostrova to nejhorší za sebou a začínali se pomalu regenerovat. Příchod bělochů však přinesl další katastrofu v podobě epidemie neštovic, která v 19. století zdecimovala většinu obyvatelstva.