První útok Vikingů šokoval Evropu. Nájezd na klášter Lindisfarne otřásl celým světem

Svatý ostrov Lindisfarne, jindy nazývaný pouze jako Svatý ostrov (Holy Island), je malý přílivový ostrov u pobřeží severovýchodní Anglie. S pevninou je propojen cestou schůdnou pouze za odlivu. Původně se zdejší kus pevniny objevuje pod starým welšským názvem ,,Medcuat“, což nejspíše souviselo s pověstí o ostrově, kde rostly léčivé byliny. Staroanglický název Lindisfarena je nejasného původu a poprvé se objevuje až v roce 793.

Klášter Lindisfarne byl založen kolem roku 634 irským mnichem Aidanem, který byl na žádost krále Oswalda poslán z kláštera Iony ze západního pobřeží Skotska do Northumbrie. Převorství bylo založeno před koncem roku 634 a Aidan zde zůstal až do své smrti v roce 651. Převorství zůstalo téměř třicet let jediným sídlem biskupství v Northumbrii. Nový biskup Finian zde následně po roce 651 vystavěl dřevěný kostel.

Lindisfarne se stal centrem křesťanství pro lid na severu Anglie. Právě odsud vyšla též úspěšná misie do Mercie. Postupně se zde usazovali mniši z irské komunity, která již předtím založila v okruhu sv. Kolumba klášter v Iony.

Asi nejslavnější mnich a později biskup zdejšího kláštera byl Cuthbert, prohlášený za svatého. Již během svého života se těšil velkého uznání. Významně se podílel na šíření křesťanství. Jeho ostatky byly uchovány v klášteře.

Později, v roce 735, vzniká v severní Anglii arcibiskupství u Yorku. Pod něj spadali tři biskupové z Hexhamu, Lindisfarne a Whithornu. Někdy v této době, na počátku 8. století, též v Lindisfarne vzniká slavný Lindisfarnský evangeliář. Jedná se o iluminovaný rukopis evangelia, které obsahuje nejstarší dochovaný překlad evangelií do anglického jazyka. Je udělán v unikátním stylu Hiberno-Saského nebo Insulárního umění, kombinující středomořské, anglo-saské a keltské prvky. Za jeho tvůrce se považuje mnich jménem Eadfrith, který se stal biskupem v Lindisfarne roku 698 a zemřel v roce 721.

Ke konci 8. století, konkrétně roku 793, přichází pro klášter zkáza. V onom roce byl klášter vypleněn Vikingy z Dánska. Jde o první známý nájezd Vikingů na okolní země, proto bývá pokládán za počátek normanské expanze. Vypleněn byl též další významný klášter v Iony. Anglosaská literatura tyto útoky považuje za počátek tzv. Vikinského věku, který trval až do 11. století.

Některé dobové kroniky mluví o zděšení křesťanského západu, jiné podrobně líčí ony události v Lidisfarne. Dle dobové „Anglosaské kroniky“ se vikinský útok zuřivých bojovníků odehrál rychle a překvapivě. Bezbranní mniši byli povražděni, klášter vyrabován a vypálen. Jeden z dobových kronikářů píše "Přišli do kostela v Lindisfarne a napáchali tu nezměrnou spoušť, dupali po tomto svatém místě svýma pohanskýma nohama, vykopali oltáře a odvezli z tohoto svatého kostela všechny poklady. Některé z bratří zabili, jiné s sebou odvlekli v řetězech. Mnohé vyhnali, nahé a pohaněné. Některé utopili v moři.... Další píše „…nikdy předtím se v Británii neobjevila taková hrůza, jakou jsme nyní utrpěli od pohanské rasy…. Pohané vylévali kolem oltáře krev svatých a pošlapali těla svatých v chrámu Božím, jako hnůj v ulicích.“

Mniši nakonec Svatý ostrov opustili a s sebou vzali ostatky svatého Cuthberta, které bylo nově uloženo v katedrále v Durhamu. Sídlo biskupa bylo též následně přineseno do Durhamu. Slavný Lindisfarnský rukopis je dodnes uložen v Britské knihovně v Londýně. Klášter byl později znovu obnoven Normany jako benediktinský klášter a pokračoval v činnosti až do jeho rozpuštění Jindřichem VIII. v roce 1536.