Říšská klatba. Obávaný trest dopadl i na české krále

Ta zase vylučovala člověka (zpravidla tedy vládce) ze spolku Svaté Říše Římské. V praxi to znamenalo vyloučení viníka ze společnosti, nejhorším přitom bylo, že takový člověk byl poté de facto zbaven právní ochrany. Tento trest dopadl i na řadu českých králů – včetně slavného krále železného a zlatého.

Zpravidla ustanovoval říšskou klatbu samozřejmě císař Svaté Říše Římské, ale protože její historie byla lemována politickými spory, občanskými válkami a spory protikrálů, byla také často uvalena říšským sněmem či podobnými institucemi. Člověk pod reichsachtem se stával prakticky vyhnancem, propadl mu veškerý majetek a kdokoli ho mohl beztrestně zabít, protože se na něj nevztahovalo právo. Výjimečně byla klatba uvalovaná i na svobodná říšská města, která tak ztratila svá privilegia samostatnosti. V několika extrémních případech do klatby propadly dokonce celé stavy.

Tento trest byl nejčastěji uvalován za různé projevy vzpoury proti vládnoucí moci, případně za extrémně pobuřující zločiny, jako byly vraždy příbuzných. Zpravidla také doprovázela říšská klatba klatbu církevní, pokud tedy nebylo zrovna papežství s římským císařem ve sporu. A protože, řada českých králů brala sovu závislost na Říši pouze jako symbolickou, není žádný div, že několikrát dopadla i na české krále.

Asi vůbec nejznámější říšská klatba byla uvalena na Přemysla Otakara II. , který si podle mnohých brousil zuby i na titul samotného říšského panovníka. Ten nakonec získal tehdy relativně nevýznamný německý šlechtic Rudolf Habsburský. Není žádný div, že takovouto potupu pyšný český král nesl velice těžce a císaři proto neprojevoval patřičnou úctu jako svému titulárnímu suverénovi. Habsburkovi bylo samozřejmě jasné, že Přemysl Otakar se svých ambicí lehce nevzdá a tak čekal na sebemenší záminku, aby mohl proti Přemyslovci vystoupit. Nemusel čekat dlouho, protože Čechové obsadili část habsburských držav. Rudolf na to okamžitě reagoval vyhlášením reichsachtu nad českým králem. Celá situace nakonec vyvrcholila slavnou bitvou na Moravském poli, ve které Přemysl Otakar dokonce padl. A to možná i díky klatbě, na kterou se odvolávala řada šlechticů, kteří Přemysla v osudové bitvě nepodpořili.

Dalším ukázkovým případem vzbouřeného českého krále, který skončil v klatbě je trochu zapomenutý Fridrich Falcký, neblaze proslulý jako „Zimní král“. V momentě, kdy přijal českou korunu od vzbouřených českých stavů, kteří prohlásili Ferdinanda Habsburského za sesazeného, nemohl ani nic jiného čekat. Tehdy ale neměla klatba zdaleka takovou účinnost jako tomu bylo ve středověku. Navíc celé Německo bylo rozdělena na dva znepřátelené náboženské tábory – protestantskou unii a katolickou ligu. Za pádem Fridricha Falckého proto nestála ani tak říšská klatba jako katastrofická porážka českého vojska na Bílé Hoře, po které se celé povstání sesypalo jako domeček z karet.

Trest achtem byl naposledy použit roku 1706 na kolínského a bavorského kurfiřta za jejich spojenectví s Francií během sporu s císařem. Už v roce 1711 ale musel císař Karel VI. při nástupu na trůn v rámci volební kapitulace slíbit, že každá klatba musí být schválena stavy, a vzhledem k jejich rozdrobenosti a rozdílným politickým zájmům se říšská klatba poté už nikdy neprosadila. To neznamená, že trest jako takový úplně zanikl. Ještě během 18. století byly další pokusy o uvalení klatby a v roce 1758 se pokusili acht uvalit na pruského krále Fridricha Velikého. Klatba však neprošla a Prusko se dočkalo ohromného mocenského vzestupu.