Hořký konec Přemyslovců: Narození budoucího krále Václava

Od časů prvního velkého krále Přemysla Otakara I. platila v českém království tzv. primogenitura. Ta zaručovala dědictví královského titulu pro nejstaršího syna v přímé linii Přemyslových potomků. Toto právo jednou provždy privilegovalo nejužší rodinné členy krále Přemysla. Vedlejší linie Přemyslovců, kterou zastupovali Děpolticové, ztrácí na politickém významu a po smrti Děpolta III. de facto mizí z politické scény. Z kdysi rozvětveného rodu tak zbývá pouze linie po králi Přemyslovi Otakarovi I. Její konec pak znamenal konec celého rodu.

Vnuk Přemysla, pojmenovaný po slavném dědovi Přemysl, známý v zahraničí též jako Otakar toho jména II., se narodil na počátku 30. let 13. století jako druhorozený syn krále Václava I. Původně byl vychováván pro církevní kariéru a králem se měl stát jeho starší bratr Vladislav. Ten ovšem v roce 1247 umírá ve věku nedožitých 20 let bez mužského potomka a situace se dramaticky mění. Jediným mužským pokračovatelem a možným následníkem je Přemysl, který se tak po smrti svého otce v roce 1253 stává králem.

Přemysl Otakar II. navázal ještě za života svého otce na rozehranou partii svého bratra o pevné ovládnutí rakouských zemí. Zatímco jeho bratr Vladislav využil jako pouto k rakouským zemím Gertrudu Babenberskou, Přemysl zvolil vzhledem k okolnostem Gertrudinu tetu, Markétu Babenberskou. Byla nejstarší příslušnicí rodu Babenberků a na základě tzv. Privilegia minus z roku 1156 uplatňovala dědické nároky na rakouské a štýrské vévodství. Svatba Markéty a asi o třicet let mladšího Přemysla se konala v roce 1252. I přes vleklé boje a spory s Gertrudou získal nakonec Přemysl legitimně moc v celé oblasti.

Sňatek se stárnoucí Markétou byl jasně politického rázu a vedle zisku přinášel i mnohé nesnáze. Hlavním problém spočíval v zachování Přemyslovského rodu, tedy v nutnosti, aby manželství přineslo též mužského potomka. Manželství však zůstalo bezdětné. Traduje se, že Markéta odmítla uznat svou neplodnost a sváděla vinu na neschopnost mladého Přemysla obtěžkat ji. Ten ovšem svou vinu brzy vyvrátil, jelikož se mu v rámci mimomanželského poměru s Anežkou z Kueringu, která pocházela z fraucimoru Markéty, podařilo zplodit čtyři děti. Byl mezi nimi i syn, pojmenovaný Mikuláš, kterého Přemysl uznal jako svého syna a zajistil mu opavské vévodství. Mikuláš I. Opavský pak založil další větev tzv. opavských Přemyslovců. Ani on, ani jeho potomci však neměli nárok na královský trůn, jelikož Mikuláš nepocházel z legitimního manželství.

Přemysl Otakar II. si následně uvědomoval vážnost situace a začal se rozhlížet po nové, vhodné manželce, která by mu dala legitimního následníka. Po porážce uherského krále Bély IV. v roce 1260 požádal nejdříve o jeho dceru Markétu, která byla dominikánskou jeptiškou. Ta ovšem sňatek odmítla. Po dalších jednáních padla volba na Bélovu vnučku, Kunhutu.

V roce 1261 bylo manželství s Markétou Babenberskou anulováno. Zdá se, že sama Markéta v této věci s Přemyslem spolupracovala. Ještě téhož roku opouští Prahu a stěhuje se na své věnné statky v Dolních Rakousích. 25. října 1261 se pak koná svatba Přemysla a Kunhuty.

Manželství s Kunhutou bylo dáno především snahou po legitimním potomkovi a následníkovi trůnu. O Kunhutě se mluvilo jako o temperamentní a výjimečně krásné ženě, která Přemysla často doprovázela na turnajích. První dítě se manželskému páru narodilo v roce 1266, byla o to ovšem dcera, pojmenovaná po matce Kunhuta. I druhé dítě, narozené v roce 1269, byla dcera, pojmenovaná Anežka. Obecně se uvádí, že měla Kunhuta s Přemyslem asi šest dětí, přičemž některé zřejmě zemřely záhy po porodu.

Vytoužený syn a následník trůnu, se narodil až 27. 9. 1271 a dostal jméno Václav. Přemyslovi tehdy bylo 38 let. Na výchovu syna a budoucího krále jistě dobrý věk, ovšem záhy, v roce 1278, velký král padl v bitvě na Moravském poli. Malému Václavovi bylo teprve 6 let. Regentství se dle vůle Přemysla za svého malého bratrance ujal Ota Braniborský a nastalo neslavné období. Malý Václav byl nejdříve vězněn na hradě Bezděz, později též v Žitavě či Špandavě. Jeho velkolepý návrat nastal v roce 1283, kdy začalo též poslední slavné období přemyslovského rodu.