Nejdojemnější filmy podle skutečnosti. Z těchto snímků budete brečet

Bůh ví, co (2015)

Příběh dvou milenců narkomanů bez životní perspektivy. Mladá Harley svého psychopatického milence Ilyu miluje natolik, že se kvůli němu dokonce pokusí o sebevraždu. Odmítá pomoc svého přítele Skullyho, který se jí snaží z drogové závislosti dostat. Nakonec znovu utíká s Illyou. Film vychází ze zkušeností bezdomovkyně Arielle Holmesové, která ztvárnila postavu Harley, a kterou režisér a scénárista Josh Safdie potkal v new yorských ulicích.

Rváčův deník (1995)

Jim Caroll, známý americký spisovatel, si ve svém životě prošel nelehkým obdobím. Poté, co se během dospívání chytl špatné party, a propadl závislosti na heroinu, jej vlastní matka vyhodila z bytu. Vše ale nakonec dobře dopadne. Caroll se po krátkodobém vězení a odvykací kůře vzpamatuje a později vystuduje žurnalistiku. Postavu narkomana, který si sáhl na dno, ztvárnil dobře známý herec Leonard Di Caprio.

Padlé ženy (2002)

Film, který ani zdaleka nepopisuje ty nejautentičtější podmínky v církevních zařízeních pro "padlé ženy" v katolickém Irsku. To, co vám při čtení závěrečných titulků, nedá spát, je skutečnost, že poslední Magdalenina prádelna byla zavřená až v roce 1996. Důvodem k tomu, aby irské dívky a ženy musely mnohdy až do své smrti zadarmo otročit, byly malicherné. Stačilo například, aby byly příliš krásné. Scéna, v níž otec nechá vlastní dceru napospas sadistické jeptišce, která jí posléze za trest ostříhá, ve vás probudí ty nejhorší předsudky vůči katolické církvi.

Mandragora (1997)

Český film polského režiséra Wiktora Grodeckého přímo ukázkově vykresluje éru 90. let, která byla proslulá nejen Václavem Havlem a euforií z nově nabyté svobody, nýbrž i dětskou prostitucí. Pražské hlavní nádraží bylo tehdy přímo magnetem pro šlapající kluky. Někteří z nich buď utekli z domova, případně je vlastní rodiny vyhodily. Případy, kdy se nejstarším řemeslem světa živili i chlapci mladší 15 let, nebyly výjimečné.

My děti ze stanice Zoo (1981)

Třináctiletá dívka ze Západního Berlína se nudí. Poté, co se chytne špatné party, propadne závislosti na těžkých drogách. Dalo by se svým způsobem říct, že se jednalo o Jima Carolla v sukních. Záběry šlapajících a zfetovaných děti na stanici metra Zoologishe Garten vám ostrůvek svobody uprostřed totalitního světa vykreslí v úplně jiném světě.

Babusja (2003)

Stará ruská babička Tusja se své vlastní rodině a i vlasti, jíž obětovala celý svůj život, prostě nehodí. Poté, co jí zeť po smrti dcery, pošle k její sestře Anně, to vypadá, že našla vhodné místo na dožití. Nicméně jakmile si Anna zlomí nohu, vystávají v rodině otázky, kam jí umístit. Synovec se o ní nemůže postarat, protože sám má problémy s alkoholem. Ani neteř Líza, která celý svůj život zasvěcuje boji za práva Čečenců, o ní nejeví zájem. Zeť si po smrti manželky okamžitě našel milenku a chce si užívat nově nabyté svobody. Útočiště najde paradoxně u vnuka, který sám řeší problémy. Válka v Čečně mu zničila život a připravila jeho vlastní dceru o hlas. Při závěrečných titulcích budete s téměř stoprocentní jistotou plakat. 

Freistatt (2015)

Čtrnáctiletý rebel Wolfgang ztvárněný Louisem Hofmannem se nevlastnímu otci nehodí do krámu. Ten jej prostřednictvím úřadu sociální péče pošle do křesťanské diakonie Freistatt. Opět se otevírá téma dětské práce ve zdánlivě svobodném světě. Byli to skutečně jenom komunisté, kdo posílal děti a mládež na brambory? Při scéně, kdy se Wolfganga zřekne i vlastní matka, budete mít s velkou pravděpodobností chuť vyhodit televizi z okna.