50 let od hrůzného útoku. Olga Hepnarová tehdy zabila 8 lidí, když najela nákladním autem do davu

Neradostné dětství

Olga Hepnarová přišla na svět posledního červnového dne roku 1951 do rodiny pražského bankovního úředníka a jeho manželky, která pracovala jako zubní lékařka. Socioekonomické zázemí mělo děvče tedy ideální, ovšem to duševní pravděpodobně nikoliv. Sama Olga později popisovala, že se v rodině cítila nechtěná a nemilovaná a že se k ní rodiče chovali spíše jako k někomu cizímu než jako k vlastní dceři, také ji údajně často fyzicky trestali. Manželé Hepnarovi dceřina slova částečně potvrdili, když během výslechů v letech 1973 a 1974 uvedli, že s Olgou neměli zrovna vřelý vztah, a to kvůli její komplikované povaze a problematickému chování. V dětství si Olga nevybudovala dobré vztahy ani s prarodiči nebo se starší sestrou.

Člověk plný nenávisti

Ani na základní škole Olga nezapadala do kolektivu, bývala tichá, zamlklá, ale i agresivní, stávala se terčem posměšků a šikany ze strany spolužáků. Na konci povinné školní docházky měla časté neomluvené absence a stupňovaly se její problémy s chováním. Po pokusu o sebevraždu byla hospitalizována na psychiatrickém oddělení, kde se její stav stabilizoval a mohla dokončit školu. Již v této době dívka pociťovala silnou nenávist vůči celé společnosti, u které nenalézala pochopení.

Po základní škole se Olga vyučila knihařkou, touto profesí se následně i nějaký čas živila. V žádném zaměstnání však nikdy dlouho nevydržela. Naposledy byla zaměstnána jako řidička, tato práce ji bavila. Své výborné řidičské schopnosti však bohužel zúročila při masovém útoku.

Olga Hepnarová byla tedy již od dětství plná nenávisti. Protože se cítila nepochopená a zatracovaná, hodlala se za to pomstít – své rodině i celé společnosti. Počátkem srpna roku 1970 směřovala pomstu vůči své rodině, když zapálila její hospodářskou usedlost v Zábrodí, kam Hepnarovi jezdili trávit volné dny. V noci přijela vybavená lahví benzínu, sirkami a novinami, které využila na podpal dveří. Olga moc dobře věděla, že se v budově nacházeli její starší sestra a dva nájemníci v důchodovém věku. Právě ty probudil pach kouře a požár se jim podařilo zavčas uhasit, a nikomu se tedy nic nestalo, ani škody na domě nebyly nijak rozsáhlé. Případ se tehdy uzavřel s konstatováním, že nebyl zjištěn pachatel žhářského útoku. Olga se ke všemu přiznala až mnohem později – když byla souzena za masovou vraždu.

Masová vražda

Když nevyšel útok proti rodině, začala Olga plánovat ten proti celé společnosti. Přemýšlela, jakým způsobem by mohla zabít co nejvíce lidí najednou. Napadlo ji vykolejení vlaku, bombový nebo střelecký útok. Tyto myšlenky však bylo velice náročné zrealizovat. Proto nakonec zvolila způsob najetí těžkým automobilem do davu lidí.

Svůj hrůzný plán Olga Hepnarová zrealizovala dne 10. července 1973, tedy přesně před 50 lety. Sama nákladní automobil, kterým hodlala útok spáchat, nevlastnila, a tak si ho vypůjčila. Poté, co takto získala k dispozici vražednou zbraň, napsala dopisy informující o svém hrůzném záměru do redakcí novin Svobodné slovo a Mladý svět. O půl druhé odpoledne nákladním automobilem srazila dav lidí čekající na tramvajové zastávce na Strossmayerově náměstí. Tragédie si vyžádala celkem osm lidských životů a dvanáct zraněných osob. Zpočátku se zdálo, že se jedná o nehodu a policie i zdravotníci řidičku ošetřovali a uklidňovali, protože brali v úvahu technickou závadu vozidla, například poruchu brzd. Olga Hepnarová se však ihned přiznala, že na chodník vjela úmyslně ve snaze zabít co nejvíce lidí. Proto byla ihned zadržena. O den později se objevila první zpráva o nehodě v Rudém právu, kde se ještě nepsalo nic o masové vraždě:

„V úterý odpoledne nezvládla řidička nákladní automobil značky Praga RN na třídě Obránců míru směrem ke Strossmayerovu náměstí v Praze 7 a vjela mezi chodce, čekající na zastávce tramvaje. Následky dopravní nehody jsou tragické: na místě zůstali tři mrtví. Vozidla pražské první pomoci, která mají stanici několik desítek metrů od místa nehody, poskytla pomoc okamžitě a odvezla 15 těžce zraněných na traumatologické oddělení pražských nemocnic. Příčiny nehody se vyšetřují.“

Během vyšetřování Hepnarová nezapírala, naopak se k útoku hrdě přiznala a dokonce litovala, že nezemřelo více lidí. Soudní proces trval několik měsíců, Hepnarová byla shledána jako inteligentní a psychicky zdravá osoba, která by měla za svůj čin nést patřičný trest. V dubnu 1974 byla odsouzena k trestu smrti. Na verdikt soudu tehdy vražedkyně reagovala klidně. O dva dny později se v tisku objevila o případu konečně podrobná zpráva:

„V sobotu v poledne vynesl trestní senát městského soudu v Praze rozsudek nad 22letou Olgou Hepnarovou, která v červenci minulého roku vjela s nákladním automobilem do občanů čekajících na svoji tramvaj na zastávce Strossmayerovo náměstí v Praze 7. Svůj čin měla promyšlený s cílem zavraždit do největší počet lidí. Tragédie si vyžádala osm mrtvých a dvanáct bylo těžce nebo lehčeji zraněno. Absolutní trest, který senát vyřkl nad obžalovanou, je zdůvodněn jako jediný trest, kterým se společnost může před takovýmto jedincem chránit. Vyplývá ze zjištění, že O. Hepnarová netrpí žádnou duševní chorobou, byla plně schopna rozpoznat vysokou společenskou nebezpečnost svého činu a nejsou žádné polehčující okolnosti. Navíc znalci, kteří se v průběhu šetření zabývali osobou obžalované, shodně tvrdí, že její povahové zvláštnosti jsou takového druhu, že by se i při dlouhodobém výkonu trestu odnětí svobody mohly navzájem kloubit, a tím se vyhrocovat do velmi nebezpečné agresivní formy vůči lidské společnosti. O tomto faktu přesvědčila soud i obžalovaná, když prohlásila, že ji mrzí, že nezabila víc lidí, že za tím, co udělala, stojí, a kdyby se měla znovu rozhodnout, zda čin spáchat nebo ne, řekla by ano. Z její povahy je zřejmé, že by se skutečně nezastavila ani před největší bestialitou. Než provedla svůj zločin, zamýšlela se, zda k němu použít například vlaku, který by vykolejila, nebo zda použít v některé ze společenských místností třaskaviny či vraždit střelnou zbraní. Chtěla se dokonce stát řidičkou autobusu, aby mohla plně naložený dopravní prostředek svrhnout s lidmi do propasti nebo podobně. To vše prý z nenávisti k lidem.“

Poprava Olgy Hepnarové, poslední ženy odsouzené k trestu smrti v Československu, se konala dne 12. března 1975. V areálu pankrácké věznice byla oběšena.