Beránek a zajíček. Proč se nejstarší a nejmladší zvířátka pojí s Velikonocemi?

Beránek 
 
Beránek se řadí mezi vůbec nejstarší a zároveň nejčastější křesťanské symboly, také jeho spojení s velikonočními svátky má dlouhou tradici. Jeho původ můžeme hledat v biblickém Starém zákoně, kde vystupuje coby symbol člověka, člena Božího stáda. Zvíře tu představuje vlastnosti jako je mírnost, nevinnost nebo poslušnost. Starozákonní Bůh je popisován jako starostlivý pastýř: „Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede.“ 
 
Ve starozákonních dobách byl beránek nejčastějším obětním zvířetem, které přinášeli lidé Bohu. Obětovával se při důležitých událostech a svátcích, také za spáchané hříchy. Místo svého syna Izáka obětoval Abrahám malého beránka.  
 
V Novém zákoně se beránek stal symbolem Ježíše Krista, ukřižovaného (tedy opět obětovaného) a vzkříšeného z mrtvých. Již Jan Křtitel hovořil o Kristovi jako o „Beránku Božím“ (latinsky „Agnus Dei“). Stejně jako obětovávanému zvířeti, ani Ježíšovi se nesměla během ukřižování zlomit žádná kost v těle. Na základě všech zmíněných podobností Krista se zabíjeným mláďátkem ho již prvotní křesťané s beránkem ztotožňovali. Pro Izraelity ve Starém zákoně beránek představoval událost vykoupení z egyptského otroctví, v Novém zákoně zase smrt Ježíše na kříži a jeho následné zmrtvýchvstání znamenalo podobnou naději.  
 
Jako beránek bývá dodnes Ježíš Kristus vyobrazován. Již v prvotní církvi se Spasitel mnohdy zobrazoval jako beránek stojící vedle kříže, tedy nástroje umučení. Umístění zvířete právě mimo kříž značilo zmrtvýchvstání, vítězství nad smrtí. Vzkříšený Kristus se znázorňoval coby beránek s vítěznou korouhví. Někdy zvířátko doprovázely i další symboly, například palmové ratolesti či řecká písmena alfa a omega odkazující na věčný život. Častý býval také motiv beránka stojícího na skále, z níž vytékají čtyři prameny vody – ty mají symbolizovat milost vykoupení, která se jako řeka roztéká na všechny světové strany. 
 
Postupem času se beránek o Velikonocích pouze nezobrazoval v církevním umění, ale zvíře se dostalo také na sváteční stůl. Nejprve se konzumovala o velikonočních svátcích jehněčí pečeně. Někdy v průběhu 19. století se začal péct beránek z těsta na sladký způsob, který se ostatně o Velikonocích připravuje dodnes. Jen málokdo však ví, co sladký velikonoční beránek vlastně symbolizuje. 
 
Zajíček 
 
Zatímco beránek patří mezi nejstarší velikonoční symboly, zajíček naopak náleží k těm nejmladším. Ve většině zemí světa však dnes zajíčci k Velikonocům neodmyslitelně patří.  
 
Zajíc býval významným zvířetem již pro naše pohanské předky. Lidé si dobře všimli, že tito tvorové ve dne v bezpečném úkrytu pod zemí spí a v noci jsou aktivní. Proto zajíce spojovali s nejrůznějšími kulty a rituály Matky Země nebo Měsíce. Staří Egypťané jako zajíce vyobrazovali zmrtvýchvstalého boha Osirise - zde se nabízí paralela ke vzkříšenému Kristovi. V antickém náboženství zajíc symbolizoval štěstí a doprovázel mnohé bohy a bohyně. Často se postava zajíce objevovala na náhrobcích, kde značila krátkou dobu pozemské existence. Germánská mytologie zajíce spojila s bohyní jara Eostre. Již v předkřesťanských dobách byl tedy zajíček atributem jara. 
 
V křesťanské víře se na zajíce pohlíželo spíše negativně. V tomto zvířeti věřící spatřovali tělesnou žádostivost, tedy jeden z hříchů. Zajíc, to bylo zvíře nečisté, a proto jeho maso nesměl člověk konzumovat. Teprve během středověku se křesťanský názor na zajíce změnil a v umění se tento tvor dokonce vyobrazoval spolu s Pannou Marií. Ta ho ovšem mívala u svých nohou, což se vysvětluje jako vítězství čistoty nad hříchem, přeneseně tedy neposkvrněné početí. Protože se lidé dříve domnívali, že je zajíc věčně vzhůru, stal se také symbolem zmrtvýchvstání Krista. A proto je zajíc i velikonočním zvířetem. 
 
Poměrně dlouhou historii má zvyk o velikonočním zajíčkovi, který dětem dává malovaná vajíčka, dnes spíše sladkosti. Zmínky o něm pocházejí již z druhé poloviny 17. století, a to z německého protestantského prostředí. V průběhu 19. století se tradice ujala i v dalších evropských zemích. Na konci 19. století se čokoládový, marcipánový nebo ze sladkého těsta upečený zajíček stal oblíbenou velikonoční pochoutkou, běžně dostupnou v cukrárnách. Tehdy se zajíček (často po boku beránka) dostal i na velikonoční pohlednice.