Co se vařilo a jedlo na středověkých hradech? Tehdejší menu vás zřejmě překvapí

I na hradech a tvrzích byly přítomné základní pokrmy, jako poměrně hutné polévky, kaše či noky. Mnoho jiných součástí jídelníčku však rozevíralo propastný rozdíl mezi stolem v chalupě na venkově a nazdobenou tabulí na hradě.

Díky četným a dlouhodobým archeologickým nálezům z prostoru středověkých tvrzí a hradů už dnes dokážeme poměrně spolehlivě vytvořit obrázek, jak vypadala denní strava středověké elity. Velký posun v poznání této otázky přinesl především progres v získávání archeologických dat. Zatímco ještě během minulého století jej tvořily de facto pouze kosterní nálezy, v posledních desetiletích se díky detailnějšímu studiu, například pomocí flotace, daří získat i mnohem menší nálezy, jako jsou drobné kostičky, šupiny, popřípadě zrna či plevy.

Během vrcholného a pozdního středověku byl jídelníček na hradech a tvrzích poměrně ustálený a jeho bohatost a pestrost odvisela především od ekonomických možností majitele, ale též od situování. Výrazně se zde podepisovala například blízkost moře, řek či jezer, popřípadě naopak přítomnost hor či odlehlé situování u hlubokých hvozdů.

Byť se může jako primární součást jídelníčku hradních pánů zdát divočina, opak je pravdou. Nejběžnějším masem bylo zpravidla maso drůbeží a hovězí. Kromě krav s telaty a slepic se objevují také vepři, ovce a kozy. Například chov hus a kachen nebyl běžný a na českém území se rozběhl až mnohem později. Divočina například v podobě masa z divokého prasete či jelena je zastoupena jen v několika málo procentech. Výjimky lze vysvětlit právě situováním daného sídla.

Bohatá přítomnost masa z domácích zvířat je poměrně logická. Dobytek a drůbež, které se chovali i na hradech či v okolí totiž, kromě masa, poskytovali i další důležité suroviny. Především mléko bylo ve středověku hojně využíváno a dále zpracováváno na smetanu, tvaroh, máslo, sýr nebo syrovátku. Lidé pili jak mléko kravské a kozí, tak ovčí i mléko kobylí.

Z obilovin byly využívány téměř všechny druhy obilí. Na polích se pěstovalo především proso, pšenice, žito, ječmen a oves. Jejich kvalitu samozřejmě nemůže srovnávat s dnešním šlechtěným zrnem. Klásky středověkého obilí byly tenké, slabé a často podléhaly krupobití, či jen prudšímu dešti. Výnosy zrna byly taktéž velmi chabé. Ve dvanáctém století se na českém území rozšířila pohanka. Toto složení se pak odráželo i na skladbě jídelníčku nejvýše postavených elit, u nichž sice převažovalo maso, ale nechyběl ani základ v podobě chleba.

Ke stravě bohatých i chudých patřilo též ovoce a zelenina. Pro českou kotlinu obvyklé druhy, jako švestky, třešeň či ořešák bychom tak našli jak v jídelníčku prostých lidí, tak i u členů elity. Z některých druhů ovoce se navíc následně dělaly i destiláty. Především vinná réva a víno pak bylo znakem vyšších vrstev.

Na venkově naopak převažovalo divoké ovoce rostoucí v lese a na pastvinách. Sbíraly se plody dřínu, borůvky, maliny, jahody a moruše. Svůj význam měly i bukvice a žaludy, ze kterých se za časů hladu drtila mouka namísto obilí. Opomenout nelze ani houby, které lze očekávat i na bohatém stole hradních pánů. Jejich doložení však problematické.

Poměrně překvapivé může být místy hojná míra ryb a měkkýšů. Ty se vyskytují především u těch sídel, která byla v blízkosti vodních zdrojů, ale mnohá byla i vzdálenější. Je to dáno i tím, že ryba byla považována za postní jídlo. Jednalo se většinou o pstruhy, úhoře či štiky.

Na středověké hostině se však vyskytovaly i pokrmy, které se dnes již v české kuchyni neuplatňují. Jedná se například o medvědí či bobří maso. Překvapivé může být i hojné množství dokladů o konzumaci menších, například drozdovitých, ptáků.

Už ve středověku existovalo také koření. Jak na venkově, tak na sídlech pánů bylo možné najít bohaté množství divoce rostoucího koření, např. jalovec, luční hořčici, kmín, planý kopr, několik druhů šalvěje a bezpochyby také divokou cibuli či česnek. Stejnou úlohu, jako koření při ochucování slaných pokrmů, mělo lesní ovoce při dochucování pokrmů sladkých. V prostoru nejvyšších společenských elit pak existují doklady o exotickém koření, jehož hodnota byla často téměř nevyčíslitelná. Jednalo se o velice vážený artikl, dovážený ze zahraničí, především z oblasti Středozemního moře.