Jak se lišila domácnost na středověkém hradě a v podhradí?

Jak vypadala domácnost ve středověku? V prvé řadě je potřeba středověkou domácnost rozdělit minimálně do dvou kategorií: 1. bydlení vyšších vrstev, jako byl král, šlechta a církevní hodnostáři, 2. bydlení obyvatel měst a venkova. Postupem času v těchto dvou základních skupinkách vznikaly další kategorie (např. královský dvůr, vyšší šlechta, nižší šlechta, měšťanstvo, rychtáři,…), což bylo spojené například s rostoucím významem královské či šlechtické družiny, s bohatnutím měšťanstva a obchodníků atd., kdy jedna skupina doháněla úrovní bydlení tu vyšší, která se opět snažila odlišovat.

Základní rozdíl mezi bydlením a domácností na hradech a v podhradí, byl ve středověku v samotné konstrukci staveb. Zatímco u vyšších a bohatších vrstev se od vrcholného středověku uplatňovala kamenná architektura, na venkově existovala téměř výlučně dřevěná a převládala až do hlubokého novověku. Další rozdíly byly pochopitelně ve velikosti a nákladnosti provedení.

I přes tyto na první pohled velké rozdíly se však v mnoha věcech oba dva světy v kultuře bydlení příliš nelišily. Tyto podobnosti jsou znát například ve vybavenosti, stylu vytápění a do určité míry i komfortu bydlení. Vybavení domácnosti bylo na hradech i ve venkovských domech značně skromné a šlo de facto jen o několik základních dřevěných částí nábytku, především postel, lavice na sezení a stůl. Jako úložný prostor pro oblečení, ale též cennosti jako byly peníze či listiny, sloužily truhly a truhlice, které měly též funkci sedací.

Stejně jako na venkově, ani na hradech neexistoval žádný progresivnější způsob zacházení s fekáliemi. Ty tak pomocí prevétů končili v okolí hradu, často v hradním příkopě v blízkosti hradního paláce, stejně jako další nepořádek z provozu hradu (nečistoty z kuchyně apod.).

Soukromí neměli obyvatelé hradu o nic více, než lidé na venkově. Stejně jako poddaní, žil hradní pán se svojí rodinou často v jedné, popřípadě dvou místnostech, a hlavní rozdíl byl pak v nákladnosti zdobení a vybavení a lepším systému vytápění pomocí kachlových kamen.

Na venkově šlo zpravidla o trojdílné domy skládající se z komory, síně a obytné místnosti, která se později v návaznosti na otopné zařízení nazývala jako světnice. K této obytné a skladovací části se pak přikládaly hospodářské budovy, jako byly například stáje a chlévy pro dobytek. Všichni obyvatelé domu žili pouze v jedné místnosti, která byla vytápěna. Nejdříve se jednalo o otevřený oheň v podobě ohniště či krbu s dymným provozem, to znamená, že do místnosti unikal kromě tepla i kouř. Tento problém se řešil buď tím, že místnost měla vysoký strop, pod níž bylo menší okno na odvod kouře. V jiných případech mohlo dojít k absenci stropu, kdy kouř stoupal až ke střeše a odsud ke štítu domu, kde bylo opět okno pro odvod kouře. Další možností byl dymník, který část kouře odváděl pryč. Kvůli značné šířce však neměl takový tah, jako pozdější komíny u kamen. Ta se nejdříve objevují pochopitelně na hradech a tvrzích, následně ve městech a až později na venkově. V tomto případě, kdy se přikládalo i z vedlejší místnosti, byl již provoz obytné místnosti čistý, bezdymný a jednalo se tak o světnici. V místech přikládání vznikala černá kuchyně.

Rozložení domu bylo obdobné i ve městě, kde se ovšem kvůli parcelaci nacházely dlouhé, úzké domy se štítem a vstupem do ulice či na náměstí. Co nebylo možné uplatnit horizontálně, bylo vystavěno v dalším poschodí. Stejně jako na venkově se bydlelo jen v určité části, ovšem postupem času vznikaly v měšťanských domech i reprezentační místnosti. Ty, společně s obydlím, byly v patře či výš, zatímco dole byla provozní a hospodářská část. Často se jednalo o tzv. mázhaus, kde majitel vykonával své řemeslo a jeho dílna byla přístupná přímo z ulice či náměstí. Prostora nebyla vytápěna a sloužila též jako důležitý komunikační uzel, něhož směřovaly schody do (obytného) prvního patra a do sklepa, průjezd či průchod do dvora.