Jana Nepomuckého umučili před 650 lety. Patří mezi nejoblíbenější světce na světě

Jan (nebo také Johánek) z Pomuku přišel na svět někdy mezi léty 1340 a 1350 v obci Pomuku (dnešní Nepomuk) na západě Čech, tehdejším území cisterciáckého kláštera u Zelené Hory. Přesné datum ani místo Janova narození není známo, dle legendy byl jeho otcem pomucký rychtář, jehož domek se měl nacházet na místě dnešního barokního kostela sv. Jana Nepomuckého. V Pomuku strávil Jan celé své dětství, po získání vzdělání od cisterciáků se vydal studovat na pražskou univerzitu.

V Praze pak zůstal až do konce svého života. Nejprve se zde uplatnil coby veřejný notář nebo písař generálních vikářů. V osmdesátých letech 14. století na nějaký čas z Prahy odešel, aby absolvoval studium církevního práva na vyhlášené univerzitě v italské Padově. Po návratu do Prahy roku 1387 působil jako kanovník, nejprve v chrámu sv. Jiljí, poté na Vyšehradě. O dva roky později se stal generálním vikářem pražského arcibiskupa, a výrazně se tak zapojil do činnosti arcibiskupství. Bohužel se tohoto úřadu ujal v době neshod mezi arcibiskupem Janem z Jenštejna a králem Václavem IV., které vznikly v důsledku velkého církevního sporu v celé Evropě i rozdílného názoru na obsazování vysokých církevních úřadů. Napjatá situace mezi arcibiskupstvím a králem vyvrcholila na jaře roku 1393 při volbě nového opata kláštera v Kladrubech, které proběhlo s nesouhlasem českého krále. Ten totiž hodlal klášter přeměnit v biskupství se svým kandidátem na postu biskupa, čímž by značně omezil vliv arcibiskupa.

Po této události nechal Václav IV. zatknout generálního vikáře Jana z Pomuku a další arcibiskupské úředníky. Důvodem Janova věznění a následného mučení tedy nebylo údajné, tak často tradované, neprozrazení zpovědního tajemství coby důvěrníka královny Žofie, které je udáváno v legendách a dobových kronikářských záznamech. Jan mohl jenom těžko přijít do užšího kontaktu s královou chotí už z toho důvodu, že patřil k okruhu panovníkových nepřátel.

Dne 20. března 1393, před 630 lety, podstoupili všichni arcibiskupští úředníci kruté výslechy na mučidlech. Zatímco tři muži týrání přežili, Jan Nepomucký při něm zemřel. Utrpěl totiž vážná zranění hlavy neslučitelná se životem. Poranění vzniklá při mučení odhalil v roce 1993 antropolog Emanuel Vlček, který při zkoumání ostatků zjistil vykloubeniny a zlomeniny v oblasti horních končetin vzniklé v důsledku natahování na skřipec. Mnohé deformace na lebce (například roztříštění lebečních kostí nebo odlomení čelistí) svědčí o silných ranách pěstí a kopancích, toto násilí mělo za následek krvácení do mozku a smrt. 

Tělo Jana Nepomuckého bylo ještě ten večer shozeno z Karlova mostu do Vltavy. Dnes tragické místo připomíná socha světce. Dlouho se tradovalo, že generální vikář zemřel právě utonutím, tuto domněnku však Emanuel Vlček vyvrátil již zmíněným antropologickým studiem ostatků. 

Zejména v době baroka vzrostla úcta k Janu Nepomuckému, ve druhé polovině 17. století začal proces jeho kanonizace, který byl vyvolán i několika údajnými zázraky. Roku 1729 byl papežem prohlášen za svatého. Kult Jana Nepomuckého se brzy rozšířil po celém světě a dodnes patří k vůbec nejoblíbenějším svatým. Je patronem českých zemí nebo Bavorska, dále kněžích, mlynářů nebo třeba lodníků, ochraňovat má při povodních. Sochy světce s typickými atributy (tedy pěti hvězdami okolo hlavy, křížem v rukou, palmovou ratolestí nebo jazykem) najdeme takřka na každém kroku.