Kavárny. Místa setkávání nad šálkem lahodného nápoje i kulturního života

První kavárna na evropském kontinentu měla vzniknout již krátce před polovinou 17. století v italských Benátkách. U nás se kavárny objevily až později, ta nejstarší na našem území byla otevřena počátkem 18. století v Brně, a to zásluhou místního tureckého občana. V roce 1714 pak začala svůj provoz i první kavárna v Praze na Malé Straně. Návštěvníky prvních kaváren byly výhradně nejvyšší a nejmajetnější společenské třídy, káva totiž patřila mezi luxusní a drahou záležitost, kterou si rozhodně nemohl dovolit každý. Kavárny se tak od počátku svého vzniku staly společenským místem, kde se vedly debaty nebo se zde úřadovalo a uzavíraly se dohody a smlouvy. Protože kavárny kromě kávy nabízely svým zákazníkům i denní tisk, odehrávaly se často na těchto místech nad šálkem lahodného nápoje diskuze o politice i aktuálních veřejných či celosvětových problémech. V kavárnách se sedělo i několik hodin, lidé se zde oprostili od ruchu okolního světa. Měli zde absolutní komfort, teplo, pohodlí a v neposlední řadě profesionální péči ze strany personálu. Návštěva kavárny si od obsluhy i zákazníků žádala patřičný společenský oděv i vybrané chování. Po dlouhou dobu zůstávaly kavárny výlučné mužským světem – chodili do nich politici, umělci, novináři, úředníci, lékaři, právníci nebo třeba spisovatelé. Pánové si zde kromě kávy dopřávali i cigaretu, doutník nebo sklenku kvalitního alkoholu. Specifický svět kavárny popsala roku 1920 spisovatelka Milena Jesenská takto:

„V kavárně se píše, koriguje, hovoří. V kavárně se odbývají všechny rodinné scény, v kavárně se pláče a nadává nad životem a na život. V kavárně se jí na dluh, v kavárně se provádějí nekrkolomnější finanční transakce. V kavárně se žije, lenoší, ubíjejí se hodiny.“

Zlatá doba kaváren trvala prakticky po celé 19. století a na počátku 20. století. Úpadek kavárenské kultury nastal v souvislosti s první světovou válkou a hospodářskou krizí. Mnohé kavárny tehdy zkrachovaly, ať už z důvodu nedostatku kávy na trhu či finančních problémů způsobených úbytkem klientely. Ani v meziválečném období se fenomén kaváren nepodařilo vzkřísit v plném rozsahu. V té době navíc začaly kavárnám konkurovat nové podniky, a to bary nebo biografy, kde lidé stále častěji trávili svůj volný čas.

Období druhé světové války s nadvládou nacismu zasadilo kavárnám další ránu, když se zakázal vstup Židům do veřejných podniků. Právě židovské komunity se totiž velice často v kavárnách scházely, a tak kavárníci přišli o podstatnou část zákazníků. Celá řada soukromníků nicméně nelehkou dobu přečkala a po válce se jim opět začalo dařit. Ovšem ne na dlouho. Po roce 1948 i na kavárny dolehla vlna zestátňování, a kavárníci tak ze dne na den přišli o své i po generace budované podniky. Éra komunismu tak pohřbívala dosavadní kavárenskou kulturu, což se mimo jiné projevilo i tím, že lidé přestali pít kvalitní kávu, ale místo ní se ve společnosti rozšířila konzumace podřadného „turka“. Znovuzrození kaváren mohlo nastat až po roce 1989.