KOMENTÁŘ | Parašutisté atentátem na Heydricha spasili zemi. Národ se zbavil nálepky zbabělců a slabochů

Na holubičí povahu Čechů, kteří nejsou podle něj schopni vzdoru, sázel i zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Jinak by se svým řidičem Johannesem Kleinem nejel z Panenských Břežan bez ochranky a ještě k tomu v otevřeném kabrioletu mercedesu. Prominentní nacista, který prosazoval konečné řešení české i židovské otázky a k neloajálním lidem a nepřátelům byl nesmírně krutý, netušil a ani nepředpokládal, že se blíží jeho likvidace.

Pracovali na ní parašutisté československé exilové armády Josef Gabčík a Jan Kubiš zařazení do operace Anthropoid. Výsadek byl organizován zvláštní skupinou „D“ zpravodajského odboru exilového Ministerstva národní obrany. Samotný výcvik byl zahájen ve Skotsku v létě 1941 pod vedením generála Colina Gubbinse ve výcvikových školách a stanicích Oddělení pro zvláštní operace (Special Operations Executive SOE), což byla zvláštní sekce britské zpravodajské služby MI6 založená na popud premiéra Spojeného království Winstona Churchilla během 2. světové války a zaměřená na vedení boje nestandardními metodami.

Kritici akci odsuzují, poukazují na Lidice a Ležáky

Najdou se však kritici, kteří stále tvrdí, že  takzvaná 2. heydrichiáda, která se zběsile rozpoutala po smrti zastupujícího říšského protektora, přinesla neskutečné množství popravených a zapříčinila například vyhlazení Lidic a vypálení Ležáků. Ano, oběti, mezi nimiž byly i děti, vhánějí slzy do očí i po 78 letech. Ale kdyby nebylo atentátu, Reinhard Heydrich byl zřejmě zlikvidoval celou zemi, vyplenil by český národ. A možná by spojenci nikdy nad nacistickým Německem nezvítězili. Jen si připomeňme, jakou převahu před útokem na Heydricha měli nacisté v průběhu druhé světové války. Nacistický wehrmacht obklíčil sovětský Leningrad, obsazoval Krym, Kavkaz a táhl na Stalingrad. Blízcí Hitlerovi spojenci Japonci kráčeli po útoku na americkou námořní a leteckou základnu Pearl Harbor v Pacifiku od vítězství k vítězství.

Hvězdná chvíle evropského protinacistického odboje vlila protinacistické koalici další síly i motivaci vůči  bestiálnímu fašistickému režimu. A je nutné si uvědomit, že i kdyby spojenci bez provedení atentátu zvítězili v největším a nejděsivějším konfliktu lidstva, současná Česká republika by byla mnohem menší, než je dnes. Mocnosti po útoku na Heydricha totiž anulovaly Mnichovskou dohodu, která nám odkrojila třetinu země. Předtím se k tomu nikdo neměl. A najednou Západ vycítil, že silné spojence má i na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava.

Na co se nesmí v souvislosti s atentátem zapomenout, je odvaha a statečnost mnoha rodin, kteří výsadkářům Gabčíkovi s Kubišem pomohli, nabídli jim úkryt i stravu a zapojili se tak nesmazatelně do domácího protinacistického odboje. Měli štěstí, že je nikdo z nich nezradil, až tento podlý skutek udělal paradoxně další parašutista Karel Čurda. Obrovskou podporu ale dvěma nerozlučným parťákům poskytly rodiny Václava Stehlíka z Rokycan, Václava Krále z Plzně, Jana Zelenky-Hajského z Prahy, i rodiny Moravcových, Khodlových, Novákových, Smržových, Piskáčkových, Oktábcových, Lyčkových a dalších. Přitom všichni moc dobře věděli, že v případě odhalení budou popraveni. Jsou to možná ještě větší hrdinové, než oba parašutisté. Touha po svobodě, touha po vysmeknutí se  z náruče nacistů, byla silnější než váhání nad životy. Když se člověk vžije do tehdejší tísnivé atmosféry plného strachu, není si jist, jestli by výsadkářům tak pomohl. Hrát si totiž na hrdinu v době, kdy o nic nejde, a prohlašovat, že já bych jim rovněž poskytl servis, je směšné až trapné.

Hrdinná Jindřiška se na gestapu neprozradila

Vyzdvihovat někoho z rodin a zabývat se tím, kdo parašutistům nejvíce pomohl, je téměř nemožné. Přesto nepřestává fascinovat příběh teprve čtrnáctileté Jindřišky Novákové, kterou po příchodu domů zraněný Jan Kubiš, jehož ošetřovala Jindřiščina maminka, poprosil, aby vyzvedla jízdní kolo, které nechal stát u obchodu firmy Baťa na rohu Slavatovy a Primátorské ulice. V momentě, kdy kolo vzala a chtěla ho odvézt, zpozorovaly ji Františka Sedláková s Cecílií Adamovou a zajímaly se, proč tak činí. Čtrnáctiletá dívka pohotově zareagovala, že bicykl patří jejímu tatínkovi a zakrvácené je proto, že se mu stal úraz.

Ani poté, co svědkyně o události informovaly gestapo, neztratila Jindřiška nervy a po předvedení 260 mladých žen a dívek z  blízkého okolí do Petschkova paláce, se chovala tak, aby ji udavačky nepoznaly. Kde se vůbec vzala tak chladná racionalita v mladé slečně? Její hrdinství ohromuje i dnes. Vždyť mnozí dospělí by se na jejím místě zhroutili, zatímco ona věděla, co je ve hře. Bohužel osud byl k ní krutý. Po zradě Karla Čurdy byla také rodina Novákových zatčena a Jindřiška Nováková byla 24. října 1942 jako nejmladší oběť nacistů popravena v Mauthausenu. I když filmaři osudy parašutistů přenesli na filmové plátno několikrát, příběh Jindřišky Novákové byl zobrazen zatím pouze v americkém filmu z roku 1975, s názvem Operace Daybreak. Čeští režiséři by měli tento dluh co nejrychleji smazat...

Tragickým příběhem se prolíná i obrovská lidskost. A právě ta paradoxně zapříčiňuje, že na Josefa Gabčíka, který sice byl Slovák, ale jeho otec byl zarytým čechoslovakistou, a proto má v rodném listě zapsáno Josef se s, a Jana Kubiše nemůžeme pohlížet jako na glorifikované a nedotknutelné bytosti. Oba parťáci, kteří se poznali v polských Malých Bronowicích, kde se v létě 1939 shromažďovali českoslovenští dobrovolníci, měli rádi ženskou společnost a cizí jim nebylo ani popíjení piva v hospodách.

V DNA měli bojovnost, Češi se nikdy nevzdávají!

Ovšem ani na minutu po výsadku na tehdejší území Protektorátu Čech a Moravy nezapomněli, s jakým úkolem do něj vyskočili. Gabčík v něm vystupoval pod jménem Zdeněk Vyskočil a Kubiš pod identitou Otto Strnad. I oni moc dobře věděli, jak moc riskují. Ale díky vlastenectví, které v současné době je u mnohých jen jakousi prázdnou frází, jim nedovolilo bát se o své životy. Heydrich byl nacistický fanatik, který se před ničím nezastavil, a moc dobře věděli, že pokud ho nezlikvidují oni, setne „Kat českého národa“ všem hlavy a češství se úplně vytratí.

Jejich přesvědčení nebylo opravdu strojené, stejně jako ostatních parašutistů, kteří 18. června 1942 zahynuli v boji proti početné přesile v pražském pravoslavném kostele svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Byli to třicetiletí kluci, kteří měli v DNA zakódovanou bojovnost a slovo vzdát se neznali. Když je totiž Karel Čurda vyzýval, aby z krypt a kostela vyšli, dostalo se mu hrdé a rázné odpovědi: „Češi se nikdy nevzdávají!“

Vyhaslých životů Josefa Gabčíka a Jana Kubiše, kteří v kostele zemřeli i s dalšími parašutisty z Británie, jimiž byli Josef Valčík, Adolf Opálka, Josef Bublík, Jan Hrubý a Jaroslav Švarc, si všimli během totality i komunisté. Ani oni jejich čin nemohli ignorovat. Vždyť v roce 1964 Jiří Sequens jako režisér nechal natočit drama Atentát a podle historiků jde o nejvěrohodněji zachycený příběh statečných chlapců a bolševici to akceptovali. (Dnes snímek promítá od 20 hodin ČT 2 - pozn. autora).

Čin, který provedli, bychom měli mít stále v paměti. Dva vojáci se vzbouřili a zlikvidovali jednoho z největších tyranů nacistického Německa. Češi by měli na odvahu a statečnost navázat i dnes, kdy se pozvolna utahují šrouby demokracie. Určitě nikdo nikoho nevybízí k násilnostem, ale bylo by dobré, aby se lidé nebáli ozvat se proti názorům mocných, když se jim nelíbí. V tom je atentát z roku 1942 stále živý.