Krvavé Velikonoce v Praze. Co se stalo v roce 1389?

Židovské Velikonoce

Židovské oslavy jara se nazývají Pesach. Jedná se o jeden z nejvýznamnějších židovských svátků a také ten z nejstarších. Připadá na dobu okolo prvního jarního úplňku, tedy přibližně na čas křesťanských Velikonoc. Začíná trojici židovských poutních svátků a je oslavou odchodu Židů z egyptského otroctví, tedy počátku jejich svobody. Zároveň v sobě Pesach zahrnuje starobylé slavení příchodu jara, při nichž pastevci vyháněli svá stáda zvířat poprvé na pastvu. Tehdy bývalo zvykem při této příležitosti obětovat malého beránka ze stáda, jehož prolitá krev měla ochraňovat před působením zlých sil. Zároveň tato oběť symbolizovala mučednickou smrt Ježíše Krista. Pastýři pak společně večeřeli jehněčí pečeni.

Pesachu se někdy říká svátek nekvašených chlebů – to proto, že je během jeho trvání zakázáno jíst kvašené pečivo. Nekvašený chléb pojídaný v těchto dnech slouží Židům jako připomínka dávného velmi rychlého odchodu z Egypta, kdy ani těsto na chléb nestačilo vykynout.

Krvavé Velikonoce roku 1389

Židé patřili v minulosti k perzekvovaným skupinám obyvatelstva, a to i na našem území, kde ovšem na rozdíl od jiných zemí nedocházelo k častým násilným pogromům. Výjimku představuje událost z roku 1389, která je označována jako „krvavé Velikonoce“.

O velikonočních svátcích roku 1389 došlo k tragédii mezi pražskými Židy. Ve středověku si křesťané právě o Velikonocích vybíjeli zlost na židovském obyvatelstvu, protože mu odpradávna připisovali vinu za ukřižování Ježíše Krista. Velikonoce, tedy čas, kdy se připomíná Kristovo utrpení na kříži, tak představovaly ideální dobu k potrestání Židů za toto provinění. Papež i městské správy se tehdy snažily mírnit napětí mezi křesťany a Židy celou řadou nařízení, která omezovala život v židovských čtvrtích. Například o Velkém pátku platil pro Židy přísný zákaz vycházení ze svých domovů.

Žádná omezení však nezabránila potyčce mezi křesťany a Židy, která roku 1389 v Praze vyvrcholila v masové zabíjení. Co se tehdy stalo? Dle dochovaných dobových pramenů si jeden kněz měl zkrátit cestu přes pražské židovské ghetto, když pospíchal zaopatřit umírajícího. Židé v ten den zrovna oslavovali Pesach a jeden z chlapců na ulici prý přišel do sporu s knězem, kterého napadl a znesvětil při tom jím nesenou hostii. Tato záminka však mohla být středověkými zapisovateli zkreslená nebo dokonce smyšlená. Pravdou však zůstává, že o Velikonocích roku 1389 byla vyvražděna takřka celá pražská židovská čtvrť. Pomlácení Židé většinou zemřeli svázáni a uvězněni ve svých domech, které křesťané jako odplatu zapálili. Podle některých dobových záznamů byli Židé také upalováni na hranicích.

Krvavou událost zaznamenali tehdejší kronikáři a učenci. Pogrom osobně zasáhl například židovského rabína a básníka jménem Avigdor Karo. Tomu byl o Velikonocích roku 1389 zavražděn otec. Karo o tragédii napsal báseň, ve které zní:

„V jedno tratoliště všechna krev se slila oné doby jarní,

osmého dne našeho svátku Vykoupení.

Tak jako ty nekvašené chleby byli jsme páleni a jako beránek obětní.

Tehdy zchvátila nás hrůza, neboť jsme zaslechli hanebná ostouzení.“

O pogromu se zmiňovali spisovatelé a historikové ještě dlouhou dobu po jeho uskutečnění. Zaznamenán je v mnoha pozdějších kronikách, například v té Václava Hájka z Libočan. Několik řádků mu věnoval také humanistický básník a historik Prokop Lupáč z Hlaváčova, který roku 1584 vydal Deník českých událostí aneb Historický kalendář, ve kterém napsal:

„L. P. 1389. Toho dne, na který tehdy připadla slavnost přesvatých Velikonoc, v hodinu nejblíže následující zpívání žalmů, byli pražští Židé od sroceného a rozvášněného množství lidu bídně pobiti, jejich majetek rozchvácen; jejich příbytky a čtvrť, kterou nazýváme V Židech, vypálena. Této bouři dali příležitost sami Židé, jak je psáno: kněze z farnosti sv. Mikuláše, když se slavným procesím, jak se uvádí, procházel městem k nemocnému, nejprve slovy potupnými, brzy pak i kameny napadli atd.“

Dnešní historikové odhadují, že zemřelo zhruba 750 Židů. Dobové odhady sice někdy hovoří až o třech tisících zavražděných, toto číslo je však vzhledem k tehdejší velikosti pražské židovské čtvrti a celkovému počtu obyvatel nereálný.