Majitel zámku Bítov byl velký podivín, ale ještě větší vlastenec

Původně raně středověký hrad z 11. století se po staletích stavebních úprav proměnil v pevný, ale též reprezentativní sídlo, které bylo na tolik pohodlné a dostačující, že jej šlechtičtí majitelé využívali až do 1. poloviny 20. století.

Posledním rodem, který na hradě sídlil, byli Haasové. Původně se jednalo o rodinu statkářů ze západních Čech. Zde v roce 1867 založili firmu Haas a Czjzek, která se stala největším výrobcem porcelánu v celé Habsburské monarchii. Porcelánka se specializovala zejména na výrobu hotelového a restauračního porcelánu, vesměs jen bíle polévaného a střídmě zdobeného.

Na jižní Moravu se Hassové dostávají na počátku 20. století. V roce 1912 koupil hrad Bítov od Františka knížete Radziwilla Jiří st. Haas. Již před tím byl Jiří st. povýšen za obchodní zásluhy o říši do šlechtického stavu s predikátem "von Hasenfels" a roku 1908 byl dokonce povýšen do stavu svobodných pánů s titulem baron. Možnosti koupě bítovského panství si přitom všiml jen náhodou, když zahlédl nabídku prodeje v novinách.

Hrad Bítov nekupoval Jiří st. pro sebe, ale pro svého syna Jiřího ml. Ten však jako nový majitel na zámek nenastoupil hned, jelikož vypukla I. světové válka. Po ochodu na frontu se zpět na hrad dostal až v roce 1921 jako starý mládenec. Už v té době měl dlouhé spory s matkou pro svou výstřednost a rozmařilost coby rakouský důstojník. Proto na něj matka nenechala přepsat žádný majetek, ale dostával pouze bohatou apanáž.

Dobré vztahy neměl Jiří ml. ani se svými šlechtickými sousedy, kteří jej považovali za méněcenného "novošlechtice", navíc židovského původu. Není tak divu, že se lidem začal obecně stranit a přednost dával zvířatům, především psům.

Psinec na bítovském hradě čítal až 200 psů nejrůznějších ras od bernardýnů, dog až po boxery a jezevčíky a další rasy. Raritou je dnes již vyhynulá rasa stájového pinče, známá z Haškova Švejka. Přirozeně zde byla i celá řada kříženců. Štěňata hradní pán nikdy neprodával, výhradně daroval. O psy se staral početný, vyškolený personál. Existoval dokonce i psaný denní režim, ve kterém bylo, že v sobotu se mění sláma ve všech kotcích a boudách a psi jsou koupáni černým mýdlem. Někteří údajně měli i svůj ručník.

Baron se od svých milovaných společníků nemohl odloučit a tak je po jejich smrti nechával často vycpávat. Vznikla tak známá sbírka 51 kusů vycpaných psů, největší svého druhu na světě. Každý ze psů je vycpán v poloze, kterou měl za svého života nejraději. Ostatní psy nechával baron pochovat na několika psích hřbitovech, které na hradě založil.

Barona by bylo možné považovat za předobraz dnešních ochránců zvířat. Na rozdíl od svých rodičů, především matky, která jako „pravá šlechtična“ milovala lovy a hony, Jiří ml. nesnášel zabíjení zvířat. Intenzivně se zajímal o zoologii. Hrad proměnil ve své době v jednu z největších soukromých zoologických zahrad u nás. Choval zde i exotická zvířata, mimo jiné i milovanou lvici. Svoji ZOO nechával vždy o sobotách a nedělích zpřístupnit zdarma, nebo jen za spropitné pro průvodce, návštěvníkům z celého okolí.

Je nutné dodat, že i když Jiří ml. nadevše miloval svá zvířata, stejně tak miloval ženy. Rozhodně nežil samotářským životem. Byl to bohém, který si v okolí udržoval několik desítek milenek. Nikdy se však neoženil.

Kromě toho byl však baron též velký antifašista a masarykovec. S prvním československým prezidentem T. G. Masarykem měl velice blízký vztah. Ostatně jeho belgický strýc baron Copée hlasoval po I. světové válce ve Společnosti národů pro vznik ČSR. Snad i díky tomu Haas v rámci pozemkových reforem nepřišel téměř o žádný majetek.

Masarykova busta v baronově kanceláři stála i za II. světové války. V této těžké době byl baron údajně pod ochranou konexí své matky Olgy, pruské šlechtičny z rodu Dannenbergů.

Život barona Jiřího ml. končí poměrně tragicky. Po konci války měl být s spolu s ostatními Němci odsunut do Rakouska. Se svým milovaným hradem, svou vlastí a ZOO se však nedokázal rozloučit, a tak spáchal sebevraždu. Bylo mu 69 let.