Mezinárodní den žen. Svátek, který zneužil komunistický režim

Stručná historie MDŽ 

Počátky slavení dne žen je možné dle některých badatelů hledat v časech probouzejícího se feminismu, tedy již někdy na konci 18. a na počátku 19. století. Další skupina badatelů datuje první myšlenku dne žen do roku 1857, kdy pracující ženy v New Yorku vyrazily protestovat do ulic kvůli nízkým platům, dlouhé pracovní době a nepříznivým pracovním podmínkám. Proti těmto ženám se tehdy tvrdě postavila policie. Podobný protest se opakoval v roce 1908. A od té doby se začal oficiálně slavit den žen, a to vždy poslední únorovou neděli. O dva roky později se veřejně hovořilo o tom, že den žen by měl mít mezinárodní charakter. Jako Mezinárodní den žen by svátek uznán Organizací spojených národů až v roce 1977, od té doby také připadá na den 8. března. 

MDŽ pod taktovkou komunistů 

Od svého počátku měl den žen jako základní smysl oslavu žen coby rovnoprávných osob s muži a boj za ženská práva. Tyto myšlenky však upozadil komunistický režim, který si Mezinárodní den žen přizpůsobil k obrazu svému. Z MDŽ vytvořil po roce 1948 jednu z hlavních propagandistických akcí v celém roce, oficiální svátek komunistické strany. V souvislosti se dnem žen se ve velkém zdůrazňovalo, že socialistická společnost ženám v mnohém pomáhá, a to v práci i v soukromí. Oproti tomu se uvádělo, jak na západě trpí ženy v „kapitalistickém otroctví“. Zároveň se ženy, většinou příkladné stranické příslušnice, veřejně chválily za to, jak dobře budují socialismus, výborně plní pracovní závazky a bojují za mír. Toto všechno se muselo objevit v denním tisku, zaznívalo to v rozhlase i v televizním vysílání. Osmého březnového dne se vysílaly z rozhlasu pozdravy pracujícím údernicím a příkladným stranicím, hrály se písně výhradně ženám na přání. Do rádia mluvily agitační komisí předem vybrané vzorné ženy. Součástí oficiálních oslav Mezinárodního dne žen bylo i slavnostní vyhlášení nejvzornějších pracovnic, které se ovšem většinou dobře činily i ve straně. 

Oceňování nejvzornějších pracovnic 

Jak taková oficiální oslava vypadala, to nám může napovědět třeba popis události ze dne 7. března 1963, který svým obsahem plně vystihuje zneužití Mezinárodního dne žen komunistickým režimem. Podle heslem „Ženy mají významný úkol při budování socialistické společnosti“ se událo toto: 

„Mezinárodní den žen je v naší vlasti velkým svátkem, hodnocením významné účasti žen na pracovních úspěších, ve veřejném a politickém životě, svátkem rodin a oslavou mateřství. Ke krásné tradici těchto oslav náleží i to, že v předvečer 8. března na pozvání prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky, soudruha Antonína Novotného přicházejí na Pražský hrad nejlepší pracovnice ze všech oborů našeho hospodářství.“ 

Na setkání tehdy hovořila jedna příkladná pracující údernice, která mimo jiné prohlásila: „My, československé ženy, chceme, vážený soudruhu prezidente, využít dnešní významné příležitosti, abychom ujistily Vás, naši komunistickou stranu i vládu republiky, že jsme připraveny učinit vše pro splnění sebetěžšího úkolu. Všechny své úkoly chápeme v souvislosti s bojem za mír.“ Poté už si vzal slovo prezident Antonín Novotný, který ženám při jejich svátku kázal více pracovat: „Vy i já, všichni víme, že prožíváme mnohé nedostatky a nemáme všechno to, co bychom potřebovali. Máme určité těžkosti s masem, mlékem a máslem. Velmi mnoho musíme nakupovat v zahraničí, abychom vyrovnali to, co nám naše zemědělství loňského roku nedalo. Zamysleme se nad tím, každý z nás, všechny ženy na vesnicích, pracovníci národních výborů, státních statků, členové předsednictev JZD, co udělat pro to, abychom letošního roku docílili bohatou úrodu.“ 

Oplakávání Stalina a monstrózní propaganda 

Mezinárodní den žen byl ve velkém propagandisticky zneužit například v roce 1953 v souvislosti s úmrtím Stalina, o čemž svědčí zpráva z dobového denního tisku: 

„V pátek v odpoledních hodinách se sešlo na náměstí Bojovníků za mír v Liberci více než 12.000 pracujících na manifestaci, konané u příležitosti Mezinárodního dne žen. S velkým pohnutím vyslechli pracující smutnou zprávu o úmrtí všemi milovaného vůdce pracujících celého světa a největšího přítele našeho národa, soudruha J. V. Stalina. O významu Mezinárodního dne žen promluvila členka Čs. výboru žen, delegátka Kongresu obránců míru ve Vídni, soudružka Emilie Knotková. Zdůraznila velký význam Mezinárodního dne žen pro boj žen v imperialistických a v zemích porobených kapitalisty za nejzákladnější lidská práva a vyzdvihla radostnou práci, život a šťastnou budoucnost žen v SSSR a zemích celého tábora míru. Soudružka Knotková řekla, že také ženy v Libereckém kraji dají plnou podporu Komunistické straně Československa a budou ještě účinněji pracovat na všech pracovních úsecích. Z manifestace byl odeslán soustrastný telegram Ústřednímu výboru Komunistické strany Sovětského svazu, v němž pracující města Liberce vyjadřují hlubokou soustrast nad úmrtím soudruha J. V. Stalina a pevně odhodláni po boku Sovětského lidu a pevně semknuti kolem KSČ v čele se soudruhem Gottwaldem úspěšně bojovat za mír mezi národy, za socialismus v naší vlasti, za štěstí dětí.“ 

Jako dárek práce navíc 

Mezinárodní den žen se také oslavoval prací. Organizovaly se tzv. údernické směny na počest MDŽ. V Rudém právu se kupříkladu v roce 1950 psalo: 

„Zaměstnanci Třineckých železáren se zavázali odpracovat k Mezinárodnímu dni žen údernickou směnu a 52 žen z jádrovny se zavázalo plnit normu na 125 proc. (…) Zaměstnankyně nár. podniku Igla v Českých Budějovicích vyhlásily na počest Mezinárodního dne žen měsíc údernických směn, při nichž se zaměří na odstranění ztrátových časů. Budou dále zvyšovat své normy a kvalitu výrobků, využívat plně stroje a šetřit pohonnou energií. (…) Úderka žen při balení margarínu v čáslavské Kosmosce se zavázala, že na počest Mezinárodního dne žen bude překročovat denní plán. V úderce pracuje také 60letá údernice Anna Stainzová, která plní normu na 180 proc.“ 

Režim musel pochopitelně ocenit všechny ženy, aby mu nadále široké masy zachovávaly přízeň. Proto ženy v zaměstnání dostávaly malý dárek: kytičku karafiátu, voňavé mýdlo, bonboniéru nebo poukaz do obchodu. Zaměstnavatelé svým pracovnicím okázale děkovali. Slušelo se, aby svým partnerkám a manželkám poděkovali i jejich muži a také jim dali nějakou maličkost. A pak šli slavit, zatímco ženy čekala další práce v domácnosti. Muži se v tento den mohli „beztrestně“ opít, protože přeci připíjeli na oslavu svých žen. Původní smysl dne žen se na dlouho vytratil v zapomnění.