Morová rána i zkáza Londýna. S čím se potýkali předchůdci Karla III.?

Karel I. Stuart 

Dne 19. listopadu roku 1600 přivedla na svět skotská, anglická a irská královna Anna Dánská svému muži a panovníkovi Jakubovi I. Stuartovi syna a dědice trůnu, který dostal jméno Karel. Přídomek „Dánská“ měla Anna proto, že byla dánskou princeznou, dcerou dánského a norského krále Frederika II. Dánského a jeho manželky Žofie Meklenburské, která pocházela ze starého německého šlechtického rodu. Anna se v roce 1574 stala druhorozeným potomkem dánského královského páru, král byl prý při jejím narození velmi zklamán, že mu žena přivedla na svět již druhé děvče a ne očekávaného a vytouženého syna a dědice. Dcera znamenala pro dánského panovníka i jistou finanční zátěž, protože dánské království se tehdy považovalo za velice bohaté, a proto se o urozené dcery ucházeli aristokraté z jiných královských dvorů s vidinou bohatého věna. Tak se Anna Dánská provdala za anglického a skotského krále Jakuba I. 

Syn Karel nebyl prvorozený, jeho starší bratr Jindřich však ve věku osmnácti let podlehl tyfové nákaze, a tak se druhorozený syn stal dědicem královské koruny. Do Karla se přitom nevkládaly velké naděje, jevil se spíše jako člověk trochu rozumově nevyspělý, navíc často marodil. V dětství v mnohém zaostával za svými vrstevníky, mluvit i chodit se údajně naučil až ve třech letech. 

Před usednutím na trůn mu musela být vybrána vhodná manželka, tou se stala francouzská princezna Henrietta Marie Bourbonská. Manželský pár spolu trávil jenom minimum času, přesto přivedl na svět devět potomků. Je to s podivem, protože král s královnou k sobě nechovali žádné sympatie, dalo by se říci, že se až nesnášeli. Částečně bylo toto neporozumění způsobeno odlišnou kulturou původu i vírou – zatímco Karel I. byl protestant, Henrietta vyznávala katolickou víru. 

Anglický a skotský lid si královu choť neoblíbil, spíše naopak, a tak se Karel I. potýkal s jistými projevy nesympatie již v počátcích své vlády. Aby toho nebylo málo, zuřila v Evropě třicetiletá válka, která poznamenala britskou i skotskou politiku, v důsledku čehož se rozhořely i Karlovy spory s parlamentem. Ten navíc popudil svými snahami o absolutistickou vládu. Kromě toho tvrdě zasahoval i do poměrů náboženských, spory na církevní půdě vyvrcholily v ozbrojené konflikty označované jako války biskupů. Královy vleklé a všestranné střety nakonec přerostly až v anglickou občanskou válku, která se mu stala osudnou. Karel I. stanul před soudem parlamentu, který ho obvinil z velezrady a odsoudil k trestu smrti. Poprava stětím byla vykonána dne 30. ledna 1649. 

Karel II. Stuart 

Po smrti Karla I. Stuarta se vlády coby lord protektor ujal nejprve Oliver Cromwell, později jeho syn Richard. Roku 1660 došlo k znovunastolení vlády rodu Stuartovců. Panovníkem Anglie a Skotska se tehdy stal Karel II. Stuart, syn Karla I. 

Vláda Karla II. Stuarta byla poznamenána několika katastrofami. Tu první představovala epidemie moru, která zasáhla roku 1665 Londýn – do dějin se zapsala jako „velký londýnský mor“. Obava ze smrtelné choroby tehdy donutila panovníka opustit město i stanovit zvláštní opatření, aby se zabránilo šíření nemoci. Za jediný týden totiž v metropoli zemřelo klidně několik tisíc lidí! Proto se izolovaly zamořené čtvrti i domy. Jednotlivá stavení obývaná nemocnými se označovala a zapečeťovala, aby nikdo nemohl ven ani dovnitř. Takový dům se také neustále sledoval speciálně ustanovenými hlídači, ti nemocným obstarávali rovněž základní potřeby a potraviny. Dále se dbalo na dezinfekci a zvýšenou lékařskou péči, dodržovat se začala také hygiena na ulicích a na trzích. Omezil se kulturní život – zavřela se divadla i krčmy. 

Šíření morové nákazy zastavila paradoxně jiná tragická událost, a to rozsáhlý požár, který v Londýně vypukl na počátku září 1666. Tisíce domů lehlo popelem, lidských obětí naštěstí nebylo mnoho. Zkázu Londýna zřejmě neúmyslně zavinil místní pekař, když špatně uhasil oheň v peci a šel spát. Nad ránem již hořelo celé město. 

Karel II. vedl stejně jako jeho otec vleklé spory s parlamentními i církevními autoritami. Na smrtelné posteli konvertoval ke katolické víře. Zemřel dne 6. února 1685.