Otto Wichterle se narodil před 110 lety. Světu dal kontaktní čočky

Do rodiny významných a bohatých podnikatelů Wichterlových v Prostějově se dne 27. října 1913 narodil chlapeček, který dostal jméno Otto. Jeho otcem byl Karel Wichterle, jeden ze spolumajitelů místního prosperujícího podniku WIKOV (název vznikl zkrácením jmen Wichterle a Kovářík). Matka Otty, rozená Pravoslava Podivínská, také nepocházela z chudých poměrů, jejím otcem byl Jan Podivínský, vlivný poslanec a majitel velkostatku Kostelec na Hané. Otec Jana Podivínského, tedy dědeček Pravoslavy, se jmenoval Tomáš Podivínský a rovněž se angažoval v politice i v podnikání – založil cukrovar ve Vrbátkách nebo sladovnu v Prostějově.

Svět se málem věhlasného vědce a jeho přelomových vynálezů nedočkal. Když totiž bylo Ottovi šest let, skoro se utopil, zachránit se ho podařilo v podstatě na poslední chvíli. Následky tonutí a především prodělaný šok značně podlomily zdraví malého dítěte. Otto tak zápasil s neustupujícími horečkami a zdravotními obtížemi. Zpočátku byl jeho zdravotní stav ošetřujícím lékařem vyhodnocen jako velmi špatný a dle prognóz se neměl dožít sedmých narozenin. Otto se však naštěstí zotavoval a po roce byl schopný se částečně vrátit do běžného života. Nechodil ale do školy, učitelka docházela k Wichterlovým domů. Domácí výuku zvládal Otto na výbornou a již tehdy se u něj projevila zvýšená bystrost, píle a vytrvalost. Roku 1921 se zařadil mezi ostatní děti na obecné škole, když mu bylo pouhých devět let, pro jeho nadání ho přijali předčasně na prostějovské gymnázium. Zde pro svůj nízký věk moc nezapadal do kolektivu a kamarády si tu nenašel. Volný čas proto trávil hraním tenisu. 

Gymnázium absolvoval Otto Wichterle s výborným prospěchem, maturitu složil s vyznamenáním. Roku 1931 se přesunul do Prahy, kde začal studovat chemii. Na fakultě docházel mimo jiné na přednášky slavného chemika Emila Votočka, který byl jedním ze zakladatelů českého chemického názvosloví. Tento profesor vedl Wichterlemu závěrečnou diplomovou práci. Pod Votočkovým odborným dohledem také Wichterle později publikoval několik svých zásadních odborných článků. Roku 1936 obdržel Wichterle doktorát z technických věd. Další studium mu znemožnilo uzavření vysokých škol nacistickým režimem v roce 1939.

Tak se na konci roku 1939 Wichterle dostal do chemických výzkumných laboratoří firmy Baťa. Právě v tomto zlínském výzkumném ústavu se zabýval inovací vláken a podařilo se mu zde vynalézt nový a přelomový materiál – silon. Pod tímto označením se však dostal na trh až po skončení druhé světové války. Během tohoto válečného konfliktu měl Wichterle namále podruhé, když si pro něj došlo gestapo a zatklo ho pro odbojovou činnost. Ve vězení strávil několik měsíců a jenom souhrou šťastných náhod se nedostal do koncentračního tábora, kam ho nacisté hodlali deportovat.

Ihned po skončení války se Wichterle chtěl vrátit na univerzitu do Prahy. Tu zde našel v žalostném stavu, nevzdával se však a brzy se zasloužil o obnovení výuky i vědeckého bádání. Sám Wichterle vytvářel po nocích skripta pro své studenty, která byla pozdějšími odborníky hodnocena jako vysoce pokroková. Ovšem s dosazením představitelů komunistické strany na vedoucí místa vysokých škol Wichterle nesouhlasil, a tak byl v létě roku 1958 z univerzity propuštěn. Přijala ho poté jiná vědecká instituce, a to Československá akademie věd. Na tomto místě stál u zrodu Ústavu makromolekulární chemie, který také nějaký čas (než se opět stal nepohodlným pro komunistický režim) řídil.

Otto Wichterle je asi nejznámější především tím, že vynalezl gelové kontaktní čočky. Nápad na tento vynález se v jeho hlavě zrodil náhodou v roce 1952 během diskuze se svým kolegou ve vlaku na cestě z Olomouce do Prahy. Tehdy spolu vedli rozhovor o materiálech vhodných pro výrobu umělých náhrad oka. Wichterle tehdy začal uvažovat o zvláštním průhledném gelu schopném pohlcovat vodu, který by oko dobře snášelo. Na výrobě gelových čoček Wichterle pracoval dlouhá léta, zlom přišel v roce 1958, kdy měkké gelové čočky vyzkoušel na studentech medicíny. Tehdy se ukázalo, že jím vyvinuté čočky skutečně dobře korigují zrak a oči nijak výrazněji nedráždí. Ministerstvo zdravotnictví mu ovšem výzkum roku 1961 utnulo, ačkoliv byl Wichterle jenom kousíček od cíle. Proto se nevzdával a na vývoji kontaktních čoček pracoval ve svém volnu doma. Koncem roku 1961 skutečně přišel na nejlepší způsob výroby čoček, a to pomocí notoricky známé aparatury zhotovené ze stavebnice Merkur.

Po kontaktních čočkách, které začal Otto Wichterle vyrábět, se brzy projevil obrovský zájem ze strany zdravotnických firem u nás i v zahraničí. Uzavření licenční smlouvy s USA v roce 1965 dostalo český vynález do zámoří.