Otužování jako moderní trend? Lidé si ve studené vodě posilovali imunitu od pradávna

První otužilci žili v antických státech. Alespoň se o nich dochovaly nejstarší písemné zprávy. Slavný athénský filozof Sokrates byl prý velice otužilý. Dokonce víme, jakým způsobem se učenec otužoval. Chodil bos, po celý rok si údajně nenazul boty. Dochovaly se také zmínky o dalším filozofovi-otužilci, a to o římském Senecovi, vychovateli císaře Nerona, který ho nakonec donutil spáchat sebevraždu. Seneca se otužoval jinak než Sokrates, a to ve studené vodě. Každodenně se koupal v řece Tibeře. Ve starověkých římských lázních se v rámci vodoléčby také využívalo studené vody a otužování. Již naši starověcí předci tedy moc dobře věděli o pozitivních účincích otužování na lidské zdraví.

V lázeňských zařízeních se lidé otužovali i ve středověku. Mimo středoevropský prostor, v severských zemích, se obyvatelé otužovali ve sněhu i v zamrzlých vodách v přírodě. Také proto bývali seveřané vnímáni jako velice silné a odolné národy, které jen tak něco nezlomí. Dobové písemné prameny hovoří o tom, že se těšili výbornému zdraví a dožívali se vysokého věku.

Rozvoj otužování nastal v průběhu 19. století. To se začali této formě posilování imunitního systému člověka věnovat mnozí odborníci, kteří o ní psali i odborná pojednání. K nejznámějším osobnostem v oblasti otužování patřil Sebastian Kneipp. To byl německý kněz a léčitel, který se uplatnil v lázních, kde prosazoval léčení pomocí studené vody. S tím měl totiž pozitivní osobní zkušenosti.

Sebastian Kneipp totiž v mládí, krátce po maturitě, vážně onemocněl. Schvátila ho tuberkulóza, tehdy obávaná, smrtelná a prakticky nevyléčitelná choroba. Kneipp se však nevzdával a pokoušel se uzdravit všemožnými způsoby. Jako nemocný upoutaný na lůžku hodně četl a v jedné z knih našel informace o tom, že na lidský organismus může obyčejná voda působit až zázračně. To ho inspirovalo a vyzkoušel na vlastní kůži léčbu studenou vodou, otužování. Netrvalo dlouho a tuberkulózu skutečně porazil a díky otužování se rychle zotavil.

Kneipp, již těšící se dobrému zdraví, nastoupil na studium teologie. Roku 1852 se mu dostalo kněžského svěcení. Každý kněz tehdy musel mít prokazatelně dobrý zdravotní stav, a aby si ho Kneipp zajistil, neustále se otužoval. To se mu totiž osvědčilo. Když začal v roce 1855 jako kněz působit v jednom německém lázeňském městečku, pomáhal v místních lázních coby léčitel a nemocným zde doporučoval právě otužování, a skutečně tím mnohé pacienty vyléčil. Studenou vodu radil využívat různým způsobem, a to podle konkrétních zdravotních potíží. Na něco bylo potřeba praktikovat ponory do ledové vody, na jiné neduhy postačovalo polévání studenou vodou. Zvláštní metodou otužování zavedenou Kneippem je chůze ve vlhké studené trávě nebo ve sněhu. Říká se jí knajpování.

Co byl Sebastian Kneipp v Německu, to byl Vinzenz Priessnitz u nás. Také ten prosazoval otužující vodoléčbu. Dále na našem území otužování koncem 19. století propagoval lékař Karel Chodounský, který dokázal, že zvyšuje imunitní systém jeho pacientů, a ti tak jsou méně nemocní.

Asi nejznámějším otužilcem u nás byl Alfréd Nikodém. Úspěšný podnikatel v oboru zlatnictví a šperkařství z Prahy se ve volném čase věnoval sportu. Proslavil se tím, že přeplaval kanál La Manche, ale také zimním plaváním. To poprvé vyzkoušel o Vánocích roku 1923 v Praze na Vltavě. V následujících letech se k němu přidávali další odvážlivci, až v roce 1928 společně založili vůbec první klub otužilců u nás. Tehdy se na Vltavě sešlo přes 60 plavců. Klub vedl Nikodém do roku 1945, po něm vedení převzal další nadšený propagátor otužování jménem Oldřich Liška.