Přelomový vynález dnes slaví svůj den. Jízdní kolo je s námi už stovky let

Předchůdce moderního jízdního kola sestrojil v roce 1817 baron Karl Drais v německém Karlsruhe. Jeho vynález, jakési dvoukolové odrážedlo, dostal název odvozený od baronova příjmení – draisina, počeštěně drezína. Tento dopravní prostředek měl dřevěnou konstrukci s kovovým spojovacím materiálem a loukoťovými koly, sedadlo bylo vyrobeno z kůže. Řídítky se ovládalo přední kolo. Kvůli absenci brzd se vozítko ovšem velice obtížně zastavovalo. Drezíny se vyráběly na zakázku, a to jednotlivým uživatelům přesně na míru – to aby snadno dosáhli nohama na zem, a mohli se tak dobře odrážet. Dřevěná kola nebývala nijak odpružena, a tak bývala jízda na dopravním prostředku na nezpevněných cestách poněkud nepohodlná. Jezdci tento problém řešili snadno a jezdili po rovných dlážděných chodnících, kde se ovšem poměrně často střetávali s chodci. To byl důvod, proč jeden čas vydávaly obce zákazy jízd na drezínách. 
 
První jízdní kolo se šlapacími pedály k pohánění vzniklo roku 1853, tedy přesně před 170 lety, a to zásluhou německého tesaře, varhanáře a vynálezce Phillipa Moritze Fischera, který působil v bavorském Schweinfurtu. Fischer si kolo však nenechal nikdy coby vynález patentovat, a proto se oficiálně hovoří o prvním jízdním kole až o tom z roku 1861, které zhotovil francouzský kovář Pierre Michaux. Ten svému stroji začal říkat velocipéd a brzy ho sériově vyráběl v továrně s názvem Michaux & Lallement v Paříži. Dopravní prostředky se těšily velké oblibě a rychle se rozšířily i za hranice Francie. Další významná střediska výroby velocipédů vznikala v Anglii, kde se inovovaly a montovaly z kovových dílů a drátěných kol. Postupem času kovové ráfky nahradily gumové obruče a doplnilo se odpružení sedel. 
 
Další mezník ve vývoji jízdního kola představoval rok 1870, kdy bylo zkonstruováno vysoké kolo, tedy velocipéd s rozměrným předním kolem a zadním maličkým kolem. Tento dopravní prostředek se již označoval jako bicykl, jeho vynálezcem byl pařížský konstruktér Eugéne Meyer. Přesto, že jízda na takovém kole nebyla zrovna bezpečná (příliš vysoké kolo bylo velice nestabilní), dopravní prostředek se vyráběl ve velkém a dokonce se s ním pojí počátky sportovní cyklistiky. 
 
V roce 1885 přišel anglický podnikatel John Kemp Starley s jízdním kolem, které se již podobalo tomu dnešnímu. Mělo tedy dvě za sebou umístěná stejně velká kola s gumovými plášti, řetězový pohon a šlapací pedály. Říkalo se mu bezpečnostní bicykl, oproti předchozím vysokým kolům skutečně bezpečným byl. O 11 let později bezpečnost ještě zvýšil nový typ brzd, s nímž přišel jistý Frank Bowden. Ten staré brzdy, kterými se přitlačoval plášť kol, vyměnil za brzdy lankové. V 90. letech 19. století se také jízdní kola začala doplňovat o světla nebo blatníky, tehdy označované jako „ochranné pásy proti blátu“. 
 
Počátkem 20. století se již jízdní kola prakticky podobala těm dnešním a jejich výroba se nadále zdokonalovala a přizpůsobovala aktuálním potřebám. Vznikala kola pro rekreaci, pro sport i vojenství. Za moderní vynález lze považovat kola horská, která byla k dostání až v 70. a 80. letech minulého století. V poslední době roste obliba elektrokol, tedy jízdních kol doplněných elektromotorem a akumulátorem. Někteří výrobci dokonce upustili od výroby klasických kol a vyrábějí již jen ta elektrická, v nichž spatřují budoucnost rekreační cyklistiky.