První české vědkyně se prosadily mezi lékaři či historiky

Lékařky

Obor medicíny byl po dlouhou dobu naprosto mužským světem. Ženám se u nás ani neumožňovalo studium medicíny, a proto vůbec první české lékařky musely promovat v zahraničí. Roku 1880 tak ve švýcarském Curychu obdržela první vysokoškolský titul z medicíny Bohuslava Kecková, rodačka ze středních Čech. Ta vstoupila do dějin jako první česká lékařka, ještě několik let předtím se stala první dívkou v Čechách, která složila maturitní zkoušku. Maturitu na konci 19. století měli zpravidla pouze chlapci, dívky jí dosahovaly jen výjimečně a se značnými obtížemi. Po studiích se Kecková chtěla vrátit do Čech a jako lékařka zde pracovat. Místní úřady jí však neuznaly zahraniční diplom. Rozhodla se tedy vystudovat ještě babictví (tedy porodnictví) v monarchii, ve Vídni. Poté se uplatnila jako porodní asistentka v Praze, kde pracovala v oboru několik let. Následně se přesunula do Bosny (tehdy části monarchie), zde se věnovala péči o muslimské ženy. Ty totiž běžně k lékařům-mužům chodit nemohly. Proto se v této zemi masivně šířily některé choroby, a tak Kecková léčila mimo jiné syfilis. Kromě toho učila místní ženy příkladné životosprávě a hygieně. Zprávy o svém zahraničním působení i svých medicínských poznatcích publikovala v českých lékařských i ženských časopisech. V Bosně pečovala o nemocné ženy takřka dvacet let. Konec života strávila u své sestry v Čechách, zemřela na podzim roku 1911 ve věku 57 let.

Podobný osud jako Bohuslava Kecková měla i druhá česká lékařka. Ta se jmenovala Anna Bayerová. S Keckovou se znala již z dob středoškolských studií a tehdy se společně rozhodly studovat medicínu. Titul MUDr. získala Bayerová rovněž ve Švýcarsku, a to o rok později než kolegyně Kecková. Stejně jako ona nemohla vykonávat lékařskou praxi v Čechách, ale působila také v Bosně jako ošetřující lékařka muslimských žen. V průběhu života pak pracovala ve Švýcarsku, Anglii nebo Německu, až se nakonec vrátila do milovaných rodných Čech. Zde se ovšem nikdy lékařkou nestala, nebylo jí uznáno zahraniční studium. Tak se živila jako učitelka zdravovědy, a to až do konce života v roce 1924.

V Čechách získala lékařský titul poprvé Anna Honzáková, ta v roce 1902 promovala na Karlově univerzitě v Praze. Anna Honzáková byla zároveň první lékařkou, která si v Čechách mohla otevřít soukromou praxi. Také se stala první lékařkou respektovanou ryze mužským medicínským světem, a to včetně do té doby zapřisáhlého odpůrce žen v medicíně Josefa Thomayera. Začínala jako asistentka na chirurgii, soukromou praxi si po několika letech otevřela jako gynekoložka. Poznatky z oboru publikovala nebo s nimi seznamovala odbornou i laickou veřejnost formou přednášek. Konkrétně třeba vystupovala proti legalizaci potratů, kdy v nich spatřovala nejenom zdravotní riziko, ale také jistý morální problém. Kriticky se stavěla i k prostituci, kterou spojovala s šířením pohlavních chorob i poklesem morálky ve společnosti.

Botaničky a zooložky

Kromě medicíny začaly koncem 19. století ženy pronikat také do světa přírodních věd: botaniky a zoologie. První Češkou, která získala doktorát z biologie, byla Marie Babáková. Na pražské univerzitě v roce 1903 úspěšně ukončila studium oborů biologie, geologie a paleontologie. Profesně se pak věnovala zejména botanice. Mezi první české botaničky a zooložky patřila i Marie Zdeňka Baborová-Čiháková. Díky výrazné podpoře (rovněž v přírodovědných oborech vzdělané) rodiny jí bylo dopřáno kvalitní vzdělání, a to včetně mnoha odborných zahraničních stáží, během nichž přednášela na mezinárodních konferencích. Po studiích vyučovala na Karlově univerzitě, kde se zaměřovala na zoologii, embryologii a srovnávací anatomii. Podílela se i na vzniku několika kolektivních encyklopedických publikací, například Ottova slovníku naučného nebo Velkého ilustrovaného přírodopisu.

Historičky a etnografky

I v oblasti humanitních věd se ženy v minulosti uplatňovaly. Od dětství měla kladný vztah k historii Anna Císařová-Kolářová z jihočeského Tábora. Její otec totiž pracoval jako historik a heraldik, stál také u zrodu táborského muzea. Anna se tedy rozhodla na Karlově univerzitě vystudovat historii, docházela zde na přednášky předních osobností oboru, jako byl například Jaroslav Goll nebo Josef Pekař. Po promoci začala působit v knihovně, jež byla předchůdkyní dnešní Národní knihovny. Zde zpracovávala staré české tisky, připravovala výstavy, psala odborná pojednání.

V oborech historie a etnografie zanechaly na konci 19. a v první polovině 20. století svou výraznou stopu sestry Wanklovy, dcery lékaře a významného moravského archeologa Jindřicha Wankela. Nejstarší z nich Lucie Bakešová se již v mládí účastnila některých otcových archeologických výzkumů, v dospělosti pak našla zalíbení v etnografii. V roce 1895 se zapojila do přípravy monumentální Národopisné výstavy českoslovanské v Praze. Věnovala se sbírání lidových písní a tanců, přičemž materiály ochotně poskytovala hudebnímu skladateli Leoši Janáčkovi, který je zakomponoval do svých děl. Druhorozená Wanklova dcera Karla Absolonová-Bufková se zase zaměřovala na sběr pověstí, dále se zabývala lidovou moravskou písní a tradicemi. Vědeckému světu přispěla nepochybně i tím, že přivedla na svět Karla Absolona, jednoho z předních archeologů první poloviny 20. století. Její mladší sestra Vlasta Havelková studovala lidovou ornamentální výšivku. Stála u zrodu olomouckého muzea, pro které připravovala výstavy krojů a výšivek z lidového prostředí. Těmto tématům věnovala i články publikované v muzejním časopise. Později spravovala etnografickou sbírku v pražském Národním muzeu. Nejmladší dceru Jindřicha Wankela Madlenu Wanklovou rovněž zajímalo lidové umění. Spolu se svou sestrou Vlastou Havelkovou působila v Národním muzeu. Později se uplatnila v národopisné sekci Zemského muzea v Brně, jejíž vznik iniciovala. Zaměřovala se na studium lidových výšivek a ornamentů, dále výzdoby lidového nábytku.