Velká pardubická se jezdí již 150 let. V historii ji vyhrála pouze jedna žena

První závod Velké pardubické se konal roku 1874, přičemž navazoval na tradici šlechtických honů a inspiroval se slavným anglickým dostihem Grand National, který se již od roku 1836 odehrává v Liverpoolu a dodnes patří mezi nejslavnější dostihové soutěže. V Anglii se ostatně tradice dostihů zrodila. O dvacet let později, v roce 1856, bylo vybudováno první dostihové závodiště také v Pardubicích. A roku 1874 se zde již jela první Velká pardubická, a to díky třem šlechticům, kteří závod zorganizovali: byl to hrabě Maxmilián Ugarte, Emil Egon princ z Fürstenbergu a Oktavián Josef hrabě Kinský z Vchynic a Tetova.

Po velmi dlouhou dobu byl dostih výsadou mužů, až po více než padesáti letech se do něj také zapojily ženy. Premiéra jezdkyň se uskutečnila v roce 1927, kdy na startu závodu stanula Lata Brandisová. Ta se také stala vůbec první a rovněž doposud jedinou vítězkou Velké pardubické, a to v roce 1937. Kdo byla tato žena?

Marie Immaculata Brandisová se narodila dne 26. června 1895 ve středních Čechách. Pocházela ze šlechtické rodiny, která má svůj původ již ve 13. století na území Tyrolska. Strýcem jejího tatínka byl jeden z otců Velké pardubické, již zmíněný Oktavián Josef hrabě Kinský. Její otec, Leopold hrabě Brandis, se na zámku v Řitce u Prahy mimo jiné věnoval chovu ušlechtilých koní, a tak není divu, že Marie Immaculata, které se říkalo zkráceně Lata, našla již v dětství zalíbení v jezdectví. Na koni se prý naučila jezdit již v osmi letech a spolu se sestrou si jako malé děti hrály na dostihy. Lásku ke koním a dostihům v děvčátku prohluboval prastrýc Oktavián Kinský.

Lata se rozhodla, že bude také závodit na koni, a roku 1916 ve věku jedenadvaceti let se zúčastnila svého prvního dostihu. Ten bohužel nemohla dokončit kvůli pádu z koně a zranění. Více než to ji ovšem trápil fakt, že se na ní ostatní jezdci-muži dívali jako na ženu v sedle skrze prsty a objevily se dokonce hlasy, že by se jako osoba něžného pohlaví neměla plést do ryze mužského sportu. Za první světové války přibyly Latě i starosti s koňmi. Muži z rodiny byli odvedeni na bojiště, a tak na její bedra připadly veškeré práce spojené s chovanými zvířaty. Situace se ještě zhoršila po vzniku československé republiky, kdy rodina na základě pozemkové reformy o milované koně přišla, což bylo pro Latu velkou ránou. Mladá a nadějná jezdkyně se ovšem nevzdávala. Trénovala na cizích koních a v roce 1921 již bodovala na speciálních dámských dostizích ve Velké Chuchli. 

V Latě brzy rozpoznali talent její příbuzní Kinští, rovněž velcí milovníci koní a dostihů. Právě díky nim mohla nadále trénovat a roku 1927 se jako první žena zúčastnit Velké pardubické, ačkoliv i to se neobešlo bez problémů. Část žokejů se totiž po zjištění, že se na závod přihlásila žena, vzbouřila a požadovala, aby Lata odstoupila. Ta to ovšem odmítla a dokonce našla zastání u světoznámých anglických jezdců, a závodu se tedy mohla zúčastnit. Koně jí poskytl příbuzný hrabě Kinský. Navzdory tomu, že Lata během dostihu třikrát spadla z koně, dojela do cíle jako pátá, což byl na ženu velký úspěch.

Lata ale toužila po vítězství. A tak na Velkou pardubickou mířila i v následujících letech. Dva závody nedojela do cíle, celkem sedmkrát skončila v první pětce nejúspěšnějších jezdců. Od roku 1933 jezdila na klisně Normě z chovu Zdenka Radslava Kinského. S ní jela i svůj vítězný závod v roce 1937.

Na další dostihy mohla Lata Brandisová až po druhé světové válce, to už se jí však nedařilo. V letech 1946 a 1947 Velkou pardubickou nedokončila, protože se vážně zranila. Poslední dostih jela v roce 1949, kdy se po ní po pádu z koně projelo několik žokejů a strávila se zlomeninami lebky, nohy, žeber a páteře týden v kómatu. Závody v sedle už pak nemohla nikdy absolvovat a nesla si následky do konce života.

Žádná jiná žena už na Velké pardubické nedosáhla takového úspěchu jako Lata Brandisová. Za stopadesátiletou historii závodu se ho zúčastnilo pouhých osm žen. Dvakrát dojela do cíle druhá Eva Palyzová v letech 1965 a 1971, tak se stala druhou nejlepší žokejkou Velké pardubické.