Zámek Březnice ve středních Čechách byl místem zakázané lásky

V době, kdy na Březnici přebývala Filipína Welserová, utajovaná milenka místodržitele českého království Ferdinanda II. Tyrolského, bylo zdejší zámecké sídlo více než 300 let staré. Původní, zřejmě jen dřevěný dvorec, vznikl u řeky Skalice, někdy během 1. poloviny 13. století společně s nevelkou tržní osadou. Ta zaujala strategické místo na významné Zlaté stezce z Pasova do Prahy.

Zakladateli a prvními majiteli zdejšího sídla byli příslušníci rodu Buziců, připomínání poprvé v roce 1224. Postupem času získalo sídlo charakter kamenné stavby na pomezí tvrze a hradu. V písemných pramenech se u Březnice objevují oba termíny, což odkazuje na nestálost a odlišný význam, než jak tyto kategorie dnes vnímáme my.

Stará kamenná tvrz či hrad se stala základem pro mladší stavební aktivity, které tu nastaly během pozdně gotického a především renesančního období. Od roku 1415 téměř celé století patřila Březnice Zmrzlíkům ze Svojšína, kteří po husitských válkách tvrz přestavěli. V roce 1506 koupili Březnici Malovcové. V této době vzniklo rozsáhlé kruhové opevnění s dělostřeleckými baštami. Jedná se zřejmě o dílo významného architekta Benedikta Rejta, který se podílel například na výstavbě fortifikace Pražského hradu.

Malovcové se následně zapojili do stavovského odboje proti králi Ferdinandovi I. a v roce 1547 propadla Březnice do majetku královské komory. Jako konfiskát získal Březnici říšský místokancléř Jiří z Lokšan, který zahájil významnou renesanční přestavbu zámku. V těchto stavebních úpravách pokračovala po jeho smrti manželka Kateřina z Lokšan, rozená Adlerová.

Jako renesanční novostavbu poznala zámek i Filipína Welserová. Z Březnice původně nepocházela. Narodila se Františkovi a Anně Welserovým v roce 1527 v Augsburgu, v dnešním Německu.  Pocházela z přední bankéřské rodiny, která půjčovala peníze i samotnému císaři.

Zřejmě v roce 1548 nebo 1551 se v Augsburgu seznámila se synem císaře Ferdinanda I. a českým místodržícím Ferdinandem II., který svého otce doprovázel na císařský sněm. V roce 1555 se s ním potkala opět, tentokrát na masopustním bále v Plzni, kam se uchýlil dvůr zemského správce Ferdinanda II. před morovou epidemií, která řádila v Praze.

Že to byly city vzájemné a opětované ukazuje i to, že se několikrát setkali také na zámku Březnice ve středních Čechách, který patřil tetě Filipíny, Kateřině z Lokšan. Ta poskytovala zámek své neteři jako útočiště pro její tajné schůzky a Ferdinand II. zde byl častým hostem.

Důvody pro utajovaná setkání byly zřejmé. Bylo nepřípustné, aby se dcera pouhého bankéře scházela s místodržitelem českého království. Jelikož byl jejich vztah ale opravdu upřímný a silný, rozhodli se k razantnímu kroku a na zámku Březnice se vzali. Jednalo se o tzv. morganatický sňatek, tedy sňatek mezi nestejně urozenými lidmi. Tato svatba navíc proběhla zcela v utajení. Podobné utajení čekalo i jejich děti. Ty byly po porodu dány před dveře zámku a přijati jako nalezenci, které následně manželský pár adoptoval.

Císař Ferdinand I. se o sňatku dozvěděl v roce 1559. Nerovný sňatek vylučoval Ferdinandovy potomky z případného nástupnictví. Kromě toho byl i jednou z příčin Ferdinandova prvního neúspěchu při kandidatuře na polský královský trůn. I poté, co se císař dozvěděl o sňatku svého syna, muselo být toto manželství i nadále před veřejností tajeno až do roku 1576, kdy jeho právoplatnost uznala papežská kurie.

Manželé nějaký čas žili také na Křivoklátě a následně v Rakousku na zámku Ambras. Zde také v roce 1580 Filipína zemřela. Ferdinand II. se následně znovu oženil.

Majitelé zámku se později rozešli se zájmy vládnoucích Habsburků a bratři Adam, Jiří a Václav Lokšanové se zúčastnili stavovského povstání. Po něm jejich majetek, včetně zámku Březnice propadl konfiskaci.

V roce 1623 panství získal královský prokurátor Přibík Jeníšek z Újezda, který nechal v letech 1625–1632 vystavět zámeckou kapli Neposkvrněného Početí Panny Marie. Tehdy též došlo k zasypání vodních příkopů a kolem zámku vznikla zahrada. Na vnější straně zámku se objevily přízemní arkády a bašty bývalého opevnění začaly být využívány jako zahradní altány.

V této podobě se zámek dochoval dodnes, obohacený pouze o novorenesanční sgrafitovou omítku z konce 19. století, kterou zde realizovali poslední majitelé z rodu Pálffyů. Ti zde žili až do zestátnění zámku v roce 1945.