KOMENTÁŘ: Babiš vsadil na loutku. Nevadí mu, že za Vojtěchem jdou stovky mrtvých. Arenberger končí jako narcistický papaláš

Nepřestává se topit v organizačním chaosu, jeho ztrapňování nebere konce. Premiér Andrej Babiš během koronavirové pandemie vyměnil čtyři ministry zdravotnictví, aby do jeho křesla vrátil absolutně neschopného Adama Vojtěcha, který ve své funkci selhal a místo toho, aby zmizel z politické scény, se chtěl stát českým velvyslancem ve Finsku. Kruh se tak po osmi měsících uzavírá. Současná rošáda jde na vrub ministerského předsedy, který si nepohlídal, zda má Petr Arenberger v pořádku majetkové přiznání. Jde o fatální chybu šéfa vlády, jenž si má ověřit, zda do kabinetu vstupuje transparentní člověk, a nikoli finanční mág, který jako dermatolog záhadně během jednoho roku zbohatne o šedesát nemovitostí a za dvanáct měsíců na vedlejších příjmech vydělá třicet milionů korun.

A k tomu si ještě přilepšoval pronajímáním své vlastní nemovitosti na Mělnicku pro potřeby Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, které šéfoval bez bezpečnostní prověrky. Arenberger se vyprofiloval jako stranický kádr KSČ, který si myslí, že si může dovolit cokoli. Shromažďovat tak veliký majetek ve veřejné funkci, je vždy podezřelé. Na své odstupující tiskové konferenci, kde nedal prostor pro dotazy, se nezachoval ani jako chlap, téměř ze všeho obvinil média, která na něho tlačila. Kdyby měl vše v pořádku, nikdy by nemusel čelit mediálnímu lynči. Pro bývalého člena KSČ jde skutečně o šok, neboť byl zvyklý, že za normalizace musel tisk mlčet a psát podle not Ústředního výboru. Arenbergerovu působení vyznívá jako jedna velká ironie a parodie. Za vše hovoří klikací soutěž, kdo v ní byl nejrychlejší, získal pro nemocnici peníze. I morálně zdecimovaná a otřelá Česká republika, kterou jen tak něco nerozhodí, byla ze způsobu získávání financí v šoku.

Babiš své pochybení ohledně ministrových majetkových nejasností nepřiznal, už asi potisící jako manažer selhal. Do odvolání Arenbergera, který šéfoval pouhých osmačtyřicet dnů, se mu očividně nechtělo. Měnit už popáté šéfa zdravotnického resortu během osmi měsíců svědčí o naprosté Babišově trapnosti. I když si premiér uvědomoval, do jakého marasmu se Arenberger dostal, nevěděl, co s jeho problémem má dělat. Až nyní se naplno ukázalo, jak s Babišovým vládním cirkusem nechce už mít kdokoli nic společného, spojovat se s ním, odborníci jsou na nabídky raději hluší, aby si nepokazili své renomé. Premiér už skutečně nemá kde brát. Proto musel do služby zase povolat staronového, poslušného Adama Vojtěcha, který se dopustil několika přešlapů. Pro Babiše je však klíčové, že podle něj nepřichází pátý ministr, ale jen čtvrtý. Premiér je už vážně odtržen od reality a pokračuje v likvidaci hnutí ANO. Dokázal něco, co se za jeho vlády nepodařilo žádné opoziční straně či alianci. Anebo je pro něj PR natolik posvátné, že když nominuje Vojtěcha, mohou komunisté změnit názor a nevyjádřit vládě nedůvěru, což by Babišovo počínání v politice ještě více pošpinilo.

Vojtěch, který se po odchodu z resortu neztratil a stal se předsedou představenstva Krajské zdravotní, která sdružuje šest nemocnic v Ústeckém kraji, se během pandemie několikrát znemožnil. A jeho zářijové odvolání v době, kdy epidemie sílila, bylo pro něj doslova vysvobozením. Údiv Vojtěch vyvolal už loni v lednu, kdy se jej poslanci ODS ptali, zda je země na útočící čínský virus ohledně ochranných pomůcek dostatečně vybavena. Ministr tehdy tvrdil, že ve skladech Správy státních hmotných rezerv je všeho dostatek. Realita ale byla jiná, alarmující, zdrcující. Národ tehdy musel šít doma tuny roušek a vláda vše potřebné nakupovala za předražené ceny od čínských soudruhů.

Nový šéf není osobnost, což prokázal hned při jedné z prvních covidových tiskových konferencí, kdy na sebe nechal od Babiše řvát, ať řekne jméno, od koho dostal chybné informace v případě lékařky, jež se po odběru vzorků pacientovi měla ocitnout v karanténě. Premiér tehdy zvolil rétoriku, za níž se nemusel ani v tuhých padesátých letech stydět vyšetřovatel StB v tragicky známé věznici v Uherském Hradišti pro politické mukly. A Vojtěch není ani dobrým manažerem či odborníkem. Spíše patlalem a kariéristou. Naprosto loni v létě zaspal, čas dovolených v boji proti infekci proflákal, ignoroval nástup další podzimní vlny.

Nedokázal si v srpnu obhájit nařízení, podle něhož se od září měli celoplošně nosit roušky, a to i ve školách. Jako naprosto oddaný ministr podlehl Babišovu tlaku a rozhodnutí změnil. Bylo přece před krajskými a senátními volbami, a tak premiér nemohl občany svazovat dalšími restrikcemi, neboť na výsledcích by se to mohlo projevit. Vojtěch trestuhodně ustoupil, ačkoli musel vědět, že jeho chybný verdikt bude stát životy a zdraví lidí. Stovky mrtvých jdou tedy za ním.

Nedbal ani na varování svého tehdejšího poradce Rastislava Maďara, jemuž bylo jasné, jaký malér se blíží, a tak spolupráci ukončil. Vojtěch proslul i upravováním statistiky nakažených, aby čísla vypadala lépe. Jeho jméno je spjato i s podivným nákupem ochranných pomůcek. Jeho transparentnost či netransparentnost pověřují orgány činné v trestním řízení. A takový člověk se opět vrací do křesla ministra. Ovšem zase o takový šok se nejedná, když premiérem je člověk, který se podle všeho zapletl s StB, která před Listopadem 1989 dehonestovala své odpůrce.

Kruh se zřejmě trvale uzavírá a Vojtěch se zřejmě profesionálně dožije i konce volebního období. Babiš udělá maximum, aby v resortu zdravotnictví už žádné rošády dělat nemusel. Dodnes musí premiéra mrzet, že vyhověl proruskému prezidentovi Miloši Zemanovi a odvolal Jana Blatného, který nechtěl na tuzemský trh pustit necertifikovanou ruskou vakcínu Sputnik V a jako jeden z mála se vymezoval proti odvolání nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, jenž se novodobé partě nehodil do sestavy. Blatný měl své chyby, ale jednalo se o demokrata, který měl empatii a nebál se říci svůj názor. Neflámoval v zavřených restauracích jako jeho předchůdce Roman Prymula (ve funkci byl jen 38 dní, nejméně ze všech), který jako epidemiolog národ s oblibou strašil, že hranice kvůli pandemie nechá zavřít na dva roky. Blatný byl přijatelný i pro opozici, s níž komunikoval a odešel vlastně jako disident, když se dovolil vymezit se proti Rusům, kterým tleská Hrad. Mnozí mu však vyčítají, že se neměl spolčovat s ďáblem, proti němuž jako občan podepsal petici spolku Milionu chvilek pro demokracii, aby kvůli své pochybné předlistopadové minulosti opustil politiku.

Jmenovat během pandemie už pátého ministra je světový rekord, který netrumfnou ani rozvojové chudé země. Západ musí být vyděšený, kdo také může být jeho partnerem. Babiš totiž do funkce ministra zdravotnictví jmenuje lidi, kteří nemají v politice vůbec co dělat, a to ani v komunální, natož celoprepublikové. Jmenovat Arenbergera ministrem bylo pošlápáním odkazu Listopadu 1989. Když pomineme, že byl členem KSČ, choval se ohledně hromadění majetku ve veřejné funkci jako papaláš a navíc o jeho rozsahu nemluvil pravdu. Proslul jako narcis, který se rád poslouchá a s oblibou stranického kádra ironizuje své odpůrce. Na ministerské pozici neměl vydržet ani 48 dní, nikdy do ní neměl nastoupit. Vrátit by se neměl ani do čela Vinohradské nemocnice. Je ale naivní si myslet, že Arenberger se svými kontakty skončí na úřadu práce.

Naprostým tragickým výsměchem je ale návrat Adama Vojtěcha. Jeho jedinou odborností je loajalita k premiérovi. Kromě zpěvu nic neumí, je králem zmatku a chaosu. Babiš ale vsadil na jistotu, na loutku, která jej opět bude na slovo poslouchat a nehodlá mu před volbami kazit obraz jeho PR. Jde o smutné konstatování, když jsme stále ještě pandemii neporazili a v sázce jsou pořád lidské životy. Kabinet, především ministerský předseda, se chová egoisticky. Zdraví lidí je až druhořadé, na prvním místě je PR. Vojtěch je pro tento úkol dokonalým ministrem a patolízalem kontroverzního premiéra Babiše. Nový šéf prokázal, že si neváží ani sám sebe, když je ochoten znovu ze sebe dělat kašpárka a jít do pozice, které vůbec nerozumí.