ROZHOVOR: Den vítězství v jiném světle. Sověti do gulagů odvlekli desítky tisíc československých občanů, říká historik

Všichni na jejich tanky neházeli rozkvetlé šeříky a neveselili se. Historik Michal Pehr přiznává, že už v době osvobození Rudou armádou a Dne vítězství, od něhož právě dnes uplynulo 76 let, si někteří kladli otázku, co bude do budoucna znamenat posílení role Sovětského svazu. „A jak se projeví sovětská vojenská přítomnost ve střední Evropě. Velká část lidí však věřila, že se před nimi otevírá nová, šťastná, mírová budoucnost. Mnohé negativní jevy jako byly hlavně krádeže, ale i znásilňování žen brali někteří jen jako průvodní zjevy doby.“

Expert při Pražském povstání oceňuje mimo jiné roli vlasovců i několika západních vojáků, kteří lstí přemohli německé velení, odkrývá i velké tabu, kterým je stále počínání Rudé armády, jejíž letectvo doslova v závěrečných hodinách druhé světové války bombardovalo některá česká i moravská města, aby zabránilo nacistům v přesunu do amerického zajetí. Sovětská armáda tak má spoluzodpovědnost za životy některých lidí, kteří zemřeli 8. a 9. května 1945, kdy už měl být mír, který zaručovala podepsaná kapitulace v Remeši. „Některé vojenské záměry postrádaly rozum a logiku. Mezi ně zřejmě můžeme řadit i atak na některá tuzemská města. S největší pravděpodobností se jednalo o naprosto zbytečnou akci.“

Specialista na dějiny třetí Československé republiky se v rozhovoru pro EuroZprávy.cz rovněž zamýšlí, jak moc bylo reálné, že americká armáda nebude respektovat demarkační linii v Holoubkově a bude postupovat až do Prahy, která mohla být svobodná mnohem dříve než 9. května 1945, kdy přijeli Sověti. „Rozhodně americké jednotky mohly v daný okamžik postupovat dál. Smysl pro rozkaz jim v tom ale zabránil. A byla to škoda, v posledních hodinách války se mohlo zabránit řadě ztrát na lidských životech. Je otázkou, jak by se celá situace vyvíjela, kdyby se v rámci těchto jednotek našli velitelé, kteří by řekli: jdeme dál. Ale historici nemají rádi slovo kdyby,“ tvrdí Michal Pehr, člen KDU-ČSL.

VLÁDA SE S ÚNOSY SVÝCH OBČANŮ V PODSTATĚ SMÍŘILA

Pane doktore, připomínáme si Den vítězství nad fašismem, kdy před 76 lety zavládla euforie z konce útrap. Záhy však nastoupila jiná diktatura, a to komunistická. Uvědomovali si někteří lidé hned na konci druhé světové války v květnu 1945, že s osvobozením Rudé armády přichází i teror a nemilosrdná sovětizace? Mám tím na mysli, že hned za první linií nastupovali agenti sovětské kontrarozvědky SMERŠ, speciální oddíly NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí), kteří nepohodlné občany nesouhlasících s komunismem transportovali do krutých gulagů?  

Samozřejmě že už v době osvobození si někteří kladli otázku, co bude do budoucna znamenat posílení role Sovětského svazu a sovětská vojenská přítomnost ve střední Evropě, a to i přes proklamace, že cílem Sovětského svazu je v podstatě porážka fašismu a nic víc. Bylo však naprosto pochopitelné, že většinová společnost se na jaře roku 1945 radovala z konce války a o některých věcech nechtěla ani slyšet či o nich přemýšlet. Vždyť skončilo šest let strašlivé války a okupace. Lidé věřili, že se před nimi otevírá nová, šťastná, mírová budoucnost. Mnohé negativní jevy jako byly hlavně krádeže, ale i znásilňování žen ze strany osvoboditelů brali mnozí „jen jako průvodní zjevy doby“. Navíc určitou roli sehrál i fakt, že v březnu 1945 se sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin omlouval Edvardu Benešovi a vůbec celému československému odboji za chování svých vojáků, které vysvětloval vcelku logicky zkušenostmi z ruské fronty, kdy se nacisté v duchu svých zvrácených teorií chovali velmi krutě a bestiálně.

Je rovněž zapotřebí si uvědomit, že Češi byli tehdejšími sovětskými místy bráni jako Slované, považovali je tedy za bratry, a tak zkušenost mnoha Čechů se sovětskými vojáky byla v té době veskrze pozitivní. Samozřejmě máte pravdu, že jiné to bylo v případě dalších jednotek, které nastupovaly ve druhém sledu.

Můžete říci, co konkrétně měl SMERŠ na starosti a na koho se jeho agenti zaměřovali?

Sovětské speciální oddíly se zaměřovaly především na ruskou či ukrajinskou menšinu, která se v Československu usadila po první světové válce, a jen ojediněle koncentrovaly svoji pozornost i na jiné lidi, z nichž chtěly buď získat informace, anebo je braly do budoucna jako pravděpodobnou hrozbu. Možná, že i zmíněný pohled způsoboval, že česká většinová společnost uvedené jevy často přehlížela.

Přesto se ale únosy týkaly i našich lidí. Který příběh odvlečeného československého občana vás po lidské stránce nejvíce zaujal či dokonce snad dojal? Paradoxní je například osud Vladimíra Chýleckého, jehož směršovci zatkli jen týden poté, co byl propuštěn z pankrácké věznice, kam jej umístilo gestapo za „nepřátelský postoj k Říši“. Chýlecký se ještě  zapojil do Pražského povstání, pak však putoval do SSSR. Měl ale štěstí, neboť v květnu 1955 se vrátil do Prahy. Anebo 13. května 1945 byl zadržen a odvlečen z pražského bytu v centru architekt Jurij Prokopenko. Od roku 1932 se stal československým občanem a ve třicátých letech byl spoluprojektantem mnoha významných projektů. Víte, jak dopadl? Jen připomenu, že odvlečeny do SSSR bývaly dokonce i děti ruských emigrantů.

Každý příběh odvlečeného nevinného člověka je smutný, tragický a pohnutý. Osobně bych ze všech tragických osudů rád zmínil případ dlouholetého rakouského vyslance Ferdinanda Marka v Praze, který byl speciálními oddíly odvlečen, a z mého pohledu se jednalo o naprosto nepochopitelnou akci. Vzpomenul bych rovněž na generála Sergeje Vojcechovského, velkého hrdinu a odvážného vojáka československé armády, legionáře, který byl rovněž odvlečen a také zahynul v Sovětském svazu.

Kolik lidí z Československa skončilo v gulagu?

Přesné číslo není známé, ale udává se, že rok po válce se nacházelo v sovětských internačních táborech na třicet tisíc československých občanů.

Jakým útrapám byli v táborech nejen Čechoslováci vystaveni a kolik jich gulag nepřežilo? Pohřešují se dodnes ještě někteří občané, jejichž osud není jasný?

Statistika o pohřešovaných také není přesná. Dodnes jsou bohužel osudy řady těchto vězňů obestřeny tajemstvím. Často se neví, kdy přesně zemřeli, kde jsou pohřbeni a tak dále. Život ve věznicích a lágrech, kde odvlečení skončili, byl neobyčejně krutý. Těžká práce, špatná výživa, nemoci, tvrdé přírodní podmínky, to vše se projevilo na utrpení těchto lidí, kteří často šílené podmínky nepřežili.

Souostroví Gulag od spisovatele Alexandra Solženicyna je hodně autentickým a věrohodným dílem, souhlasíte?

Jedná se o mistrnou nejen historickou, ale i psychologickou studii, která odráží mimo jiné i autentické zážitky autora. Všem doporučuji k přečtení.

Proč se tehdejší vláda dlouho nezabývala tragickým odvlečením vlastních občanů? Vždyť až 12. října 1945 zpozorněla. Především však v důsledku naléhání slovenských politiků a se zaměřením na Slováky odvedených na nucené práce do SSSR. Mohlo být určité otálení způsobeno i tím, že ministr zahraničí Jan Masaryk problém odvlečených spoluobčanů dosud ponechával na starosti svému státnímu tajemníkovi Vladimíru Clementisovi, protože spoléhal, že jako komunistovi bude sovětská strana spíš ochotna naslouchat?

Odpovím protiotázkou. Jaké bývají důvody mlčení? Většinou je to strach a vědomí vlastní slabosti. A tak tomu bylo i v tomto případě. Odvlékáním československých občanů se zabývala jak prezidentská kancelář, tak ministerstvo zahraničních věcí, naše vyslanectví v Moskvě a další instituce. Odpovědi byly ze sovětské strany naprosto typické, a to ve stylu: „Není nám známo. Nevíme. Není to pravda.“ A v podstatě československá strana se s danou věcí smířila a z celé věci se stalo tabu svého druhu.

Šťastlivci, kteří se z gulagů vrátili, měli přísně zakázáno o prožitých hrůzách hovořit. Předpokládám ale, že zmínky o mukách přece jen unikly. Je tak možné, že část veřejnosti se dozvěděla, jaká zvěrstva se v Sovětském svazu odehrávají?

Ano, od lidí, kteří měli štěstí, že přežili a začali se později vracet do Československa, tak určité zprávy pronikly. Ale jednalo se o informace, které se šířily šeptem a potajmu. Většina společnosti se o těchto událostech dozvěděla až po roce 1989.

SERŽANT TAUB CHTĚL, ABY AMERIČANÉ PŘIJELI DO PRAHY

Sovětská diktatura nemusela vůbec nastoupit, kdyby 3. americká armáda pod velením generála George Smithe Pattona, která osvobodila včetně Plzně i západ a jihozápad Čech, mohla postupovat hlouběji do vnitrozemí. Jak moc podle vás chybělo, aby Prahu a okolí osvobodila US Army, i když byla vymezena demarkační linie v Holoubkově a mocnosti si na Jaltské konferenci rozdělily svět?

Rozhodně americké jednotky mohly v daný okamžik postupovat dál. Smysl pro rozkaz jim v tom ale zabránil. A byla to škoda, když ne pro nic jiného, tak proto, že bylo možné zabránit řadě ztrát na lidských životech v posledních hodinách války. Je otázkou, jak by se celá situace vyvíjela, kdyby se v rámci těchto jednotek našli velitelé, kteří by řekli: jdeme dál. Ale historici nemají rádi slovo kdyby. Vždy totiž představuje čistou spekulaci.

Podle dřívějších dohod neměli Američané na československé území vůbec vstoupit. Jenže když začalo být zřejmé, že jejich postup by mohl pokračovat i dále snadno, začal britský premiér Winston Churchill naléhat na vrchního velitele západních spojenců generála Dwighta D. Eisenhowera, pozdějšího 34. prezidenta prezidenta USA, aby operativně změnil plán a nařídil postup na Prahu. Proto generál Eisenhower 4. května 1945 svému sovětskému protějšku generálu Alexeji Antonovi poslal depeši. Nebylo chybou, že volil spíše formu dotazu, místo toho, aby důrazně oznámil, že je možnost postupovat na československé území až na logickou strategickou hranici Labe – Vltava? Sověti se v té době formovali teprve v Drážďanech.

Plány dotyku, respektive styku amerických a sovětských vojsk se přirozeně vyvíjely podle situace ohledně frontových bojů. A celá věc dospěla až ke známé demarkační čáře. V posuzování vzájemných styků mezi Američany a Sověty nesmíme zapomínat, že obě velmoci byly zároveň spojenci, u nichž se předpokládala jistá úroveň vzájemné důvěry, jež v té době mezi nimi panovala. Proto Eisenhower zvolil zdvořilostní formu komunikace. Nedůvěra přišla až později. Navíc sovětská strana neustále lpěla z prestižních a strategických důvodů na tom, že dotyčnou oblast musí osvobodit Rudá armáda. Jedná se o klasický příklad velké politiky, která se neptá těch malých, co je to bude stát. A Američané si tehdy vztahy nechtěli se Sovětským svazem rozházet. Také je nutné připomenout, že osvobození a porážka nacismu byla věc jedna a zpráva dobytého území i otázka poválečného vývoje byla druhou skutečností. Zde se počítalo s tím, že se obě strany budou navzájem potřebovat.

Profesor Bostonské univerzity Igor Lukeš loni v červenci pro Rozhlas Plus zmínil misi poručíka Eugena Fodorova a seržanta Kurta Tauba, kteří byli velitelem české sekce americké zpravodajské služby OSS vysláni z Plzně, aby zjistili, jaká je situace v Karlových Varech. Jenže poručík Fodor i seržant Taub se z Karlových Varů nevrátili zpět, protože se svým řidičem slyšeli, že Praha volá o pomoc. Vydali se tedy do metropole. Až na ojedinělé incidenty neměli při cestě problém a v Bartolomějské ulici se sešli s vedením České národní rady. Byť 7. května 1945 prostřednictvím rozhlasu volali povstalci Američany o pomoc, zejména komunisté v čele s Josefem Smrkovským nabídku na posílení odmítli. Bolševici totiž věděli, že když počkají na Rudou armádu, mohou mít v budoucnosti politické výhody. Mohli přesto dva američtí vojáci změnit chod dějin a víte o jejich dobrodružné výpravě něco více?

Vím, že ke zmíněné výpravě do Prahy došlo. Kromě těchto dvou vojáků se jí účastnil ještě vojín Nathan Shapiro jako řidič džípu. Cesta syna německého sociálně demokratické politika a antifašisty Tauba s kolegy byla velmi dobrodružná, ale do Prahy se dostal. Měl velkou výhodu, že se díky rodinnému zázemí v Praze v místních poměrech vyznal. Jednal zde se zástupci České národní rady a s kapitánem Jaromírem Nechanským, se kterým následně odjel do Plzně, kde chtěl s Američany jednat o jejich vstupu do Prahy. Vše ovšem skončilo neúspěchem. Nebyl zájem podnikat svého druhu „partyzánskou akci“.

Historik Tomáš Jakl pro irozhlas.cz uvedl, že klíčovou roli, proč Američané nepostupovali dále, paradoxně sehrál německý státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank. „Frankova snaha přimět americkou armádu obsadit území protektorátu silně posílila, pokud přímo nezpůsobila, neochotu generála Eisenhowera v hloubi protektorátu vojensky zasahovat. Ale ještě více pomohla samotnému Stalinovi v mocenském ovládnutí středu Evropy.“ Co o názoru kolegy soudíte vy?

Samozřejmě že Němci v tuto chvíli měli zájem, aby do Prahy, respektive do protektorátu přišli spíše Američané. Věděli totiž, že s nimi budou lépe zacházet. Dle mého soudu ovšem jejich snaha nijak zásadně neovlivnila rozhodování spojenců o to, kdo jakou část obsadí.

ZÁPADNÍ VOJÁCI DONUTILI LSTÍ NĚMCE KAPITULOVAT

Češi mají zažité, že Prahu osvobodila Rudá armáda i vlasovci. Ale lidé už příliš netuší, že za svobodu vděčí metropole i jednotlivým západním vojákům. Například Zbraslav od masakru ochránil lstí francouzský voják Paul Pin. Když se dozvěděl, že na tamním zámku sídlí německé velení, nechal si předvolat velitele a jako údajný vyslanec americké armády mu oznámil, že buď zastaví boj a vzdá se, anebo na Zbraslav okamžitě vtrhnou sovětské tanky a spolu s nimi předvoj americké armády od jihu. Velitel SS Pinovi uvěřil a jednotka kapitulovala. Kde se Francouz vlastně vzal na Zbraslavi a jaký byl jeho další osud? Jen připomenu, že v této městské části Prahy na Den vítězství nechybí vedle českých i francouzské vlajky.

Paul Pin byl lékař a francouzský voják, který se stal v roce 2005 čestným občanem Zbraslavi. Byl to příběh studenta medicíny, který svoje studia přerušil a vstoupil do armády. S Američany se dostal do Strakonic a odtud v květnu vyrazil ještě spolu s několika dalšími vojáky podívat se do Prahy. Jednalo se o dobrodružství, které bylo tajné a nedovolené. Ale cestou se dostali do Zbraslavi, kde se podíleli na vyjednávání, o kterém mluvíte, a právě tato akce Zbraslav zachránila. Po válce svoje studia dokončil a věnoval se svému povolání. Jeho hrdinství bylo podobně jako celá řada dalších příběhů v podstatě pozapomenuta.

Starostka městské části Praha 2 Jana Černochová (ODS) zase s hrdostí připomíná, že dva britští vojáci seržant Thomas Vokes a vojín Wiliam Greig, původem ze Skotska, kteří prchli z německého zajetí, mají velkou zásluhu na vítězství Pražského povstání. Blufováním totiž pomohli odrazit útok posádky 123 příslušníků SS ve škole Na Smetance, odkud jejich kulomety způsobovaly povstalcům velké ztráty. Oba Britové vyslali v angličtině v rozhlasu žádost, aby spojenci Praze pomohli, ale pomoc nepřicházela. A tak Wiliam Greig, který obdržel za své zásluhy na osvobození Prahy Československý válečný kříž, napadlo jít s Greigem vyjednávat s německým velitelem. Na sobě měli britské uniformy a předstírali, že jsou součástí britského parašutistického oddílu, působícího jako předvoj, a tvrdili, že další spojenecké síly již míří na Prahu. Vokes následně odvážně doplnil: „Pokud okamžitě nepřijmete bezpodmínečnou kapitulaci, budete během několika hodin rozdrceni spojeneckým letectvem!“ Zmatení příslušníci SS následně v 11:45 kapitulovali a povstalcům odevzdali velkou zásobu zbraní a munice. Kde se podle Vás v tak napjatých chvílích vezme v člověku chladné racionální uvažování a víte o Vokesovi a Greigovi ještě něco více?

Přiznám se, že tento konkrétní příběh neznám, a tak k němu nemohu bohužel více říci.

Vrátil bych se ještě k Rudé armádě. Určité tabu stále představuje, že její letectvo 8. a 9. května 1945 bombardovalo česká i moravská města. Nejtvrdší úder si prožilo Mělnicko, Mladoboleslavsko, Litoměřicko, Českolipsko, Havlíčkobrodsko, Jihlavsko, Liberecko, Znojemsko, Prostějovsko, Blanensko nebo Děčínsko. Například Mladá Boleslav či Mělník zažily zřejmě poslední nálet během druhé světové války. 8. května operovalo nad českým územím dokonce 1 844 sovětských letadel. Bombardéry Petljakov Pe-2 a Douglas A-20G Boston, bitevníky Iljušin Il-2 či stíhací letouny typu Jakovlev a Lavočkin. Sověti chtěli zabránit přesunu Němcům, kteří po podepsání kapitulace v Remeši nezůstali stát na místě a prchali do amerického zajetí. Útok Sovětů připravil o život podle nového zjištění 1800 lidských životů, převážně civilistů. Nejednalo se o zvěrstvo, i když Rudá armáda tvrdila, že šlo o běžnou válečnou operaci?

Pane redaktore, chápu vaši otázku. Je zcela pochopitelná a přirozená. Bohužel v době války se však uvažuje zcela jinak. Máte pravdu, bylo to asi již zbytečné. Co k tomu říci, snad jen to, že se krutě chovaly vlastně všechny válčící strany. Bojovalo se všemi prostředky do poslední chvíle, i když vojenské záměry někdy postrádaly rozum a logiku.

Obrovskou zkázu způsobili Sověti i na Vysočině, a to v obcích ve Ždírci nad Doubravou a Krucemburku, které téměř srovnali se zemí, protože okolí bylo obrovským shromaždištěm německých vojáků toužících po americkém zajetí. Pumy ale Rudá armáda shazovala z amerických strojů Douglas. Jak k nim Rudá armáda přišla?

Především jak USA, tak Velká Británie pomáhala Sovětskému svazu obrovskými dodávkami zbraní. Munice, ale i další technika s proviantem chodily do Sovětského svazu jednak jižní cestou přes Írán, anebo také severní cestou, což znamená loděmi přes Severní ledový oceán. Právě těmito cestami získala sovětská strana obrovské množství techniky, o čemž se později mlčelo. Zmíněné téma se tak stalo úplným tabu.

VLASOVCI POMOHLI A PAK SE OCITLI V BEZVÝCHODNÉ SITUACI

Zastavil bych se ještě u bojů o metropoli. Historik Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a ukrajinista David Svoboda předloni v prosinci v Interview ČT24 řekl, že bez vlasovců by se květnové Pražské povstání utopilo v krvi. Souzníte s ním a co říkáte osudům generálů Andreje Andrejeviče Vlasova a Sergeje Kuzmiče Buňačenka, které Američané z jejich zajetí vydali Sovětům, aby ti je pak na začátku srpna 1946 oba popravili? Šlo o zradu?   

Vlasovci nesporně Praze velmi pomohli. Bezesporu právě těmto jednotkám Pražané vděčili za mnohé. Jejich pozdější osud byl tragický. Byli to zajatci z řad sovětských vojáků, kteří se v průběhu bojů na východní frontě dostali do německého zajetí. Podmínky v zajateckých táborech byly strašné. Nacisté se k nim chovali naprosto barbarsky, a tak bylo logické, že mnozí nabídku odejít z nelidských táborů přijali. Šlo jim totiž o život. Sovětská strana jejich postoj vnímala jako zradu. Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem. Nic více k tomu nemohu říci. Samozřejmě skutečnost, že vlasovce Američané vydali Sovětům, je velmi tragická. Jednalo se o nepochopení celkové reality.

Jaký máte vlastně názor na Ruskou osvobozeneckou armádu (ROA), kterou založil Andrej Andrejevič Vlasov? Vlasovci bojovali po boku fašistů, ale také se se ostře vymezovali proti sovětskému vůdci Josifu Vissarionoviči Stalinovi.

Jak už jsem naznačil, byli to lidé, kteří se dostali do soukolí dějin a politických systémů. V podstatě neměli rádi ani jednu, ani druhou stranu. Chtěli přežít, ale ocitli se v bezvýchodné situaci.

Jako odborníka na třetí republiku se vás chci zeptat, zda před Únorem 1948 existovala nějaká šance, že by se Československo odstřihlo od sovětského vlivu?

Určitá šance zde samozřejmě byla. Ale nadšení z nových ideálů, nové doby, bylo tak silné, že změnit směr nebylo reálné. Finsko podobně jako Rakousko se dokázalo z tohoto vlivu vymanit, protože zde neměl Sovětský svaz ani tamní komunisté tak silnou pozici jako u nás. KSČ měla již na jaře 1946 přes milion členů. Svaz československo-sovětského přátelství byla masová organizace již v tehdejší době. A KSČ vyhrála poválečné volby. Navíc západní spojenci neměli přílišný zájem o Československo. A to vše ve výsledku přispělo k poválečnému vývoji.

PhDr. Michal Pehr, Ph.D. (1977. 7. 6٭ v Praze), historik a politolog

V letech 1995–2002 vystudoval obor historie-politologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Během svého studia absolvoval řadu stáží a studijních pobytů. Studoval rovněž na Paris-Lodron Universität v Salzburku (2001). V letech 2003–2018 působil jako pracovník Masarykova ústavu AV ČR (nyní Masarykova ústavu a Archivu AV ČR) a dnes externě působí na Ústavu politologie FF UK Praha.

Specializuje se především na problematiku novodobého českého politického myšlení a politického stranictví v Čechách, respektive v Československu a na historii třetí Československé republiky 1945–1948. Je členem několika odborných společností. Publikoval řadu studií v odborných časopisech a sbornících a je autorem několika monografií z této oblasti (například Michal Pehr: Zápas o nové Československo. Praha 2011).