ROZHOVOR: Komunismu jsme na rozdíl od nacismu dveře nikdy nezavřeli. Charta 77 bořila základy režimu, říká badatelka

Ve svém díle se pravidelně vymezuje proti zrůdné ideologii, jejíž rudá barva se po tehdejším Československu začala rozlévat 16. května 1921, a to po ustavujícím sjezdu v Karlíně. Badatelka Václava Jandečková tvrdí, že historické počínání KSČ, která byla založená na šíření atmosféry strachu, obsahuje obří stoh nenapravitelných křivd a v něm hromadu zakonzervovaných zločinů. „Dnešní KSČM měla možnost se řádně omluvit a distancovat se od svých aktivit její předchůdkyně, ale k tomu nikdy nedošlo. Strana se nereformovala a neopouští strategický cíl dobudování socialismu, nejlépe opět pod křídly uzurpátorského Ruska,“ má jasno. Členka Českého centra Mezinárodního PEN klubu upozorňuje, že společnost se dopustila naivního omylu, když nepovažovala za nutné po pádu režimu zrušit KSČ, postavit ji mimo zákon. „A podívejte se na dnešek, jak se nám naše rozhodnutí vymstilo. Téměř dvaatřicet let po převratu si komunisté užívají moci, jakou od sametové revoluce nikdy neměli.“

Zakladatelka a místopředsedkyně Společnosti pro výzkum zločinů komunismu z. s. při mapování rudého století a teroru dospěla k názoru, že ideologie neměla ráda tvůrčí lidi. „Komunismus odmítá tolerovat jedince, kteří používají vlastní rozum. Takové jednání netoleruje. Kdo nehlásá bolševickou propagandu, je v jejich očí zrádcem. Proto Charta 77 tolik znervózněla špičky. Uvnitř samotné strany sílily tříštivé tendence a rostla nejistota. Režim se sice ještě tvářil, že je silný a všemocný, ale jeho základy se bořily. Držitelka Mezinárodní zvláštní ceny Egona Erwina Kische, kterou obdržela za knihu Kauza Jan Masaryk (nový pohled), na níž v březnu navázala titulem Svědectví o smrti Jana Masaryka, oceňuje během totality každý akt odporu či nesouhlasu občanské společnosti. V rozhovoru pro EuroZprávy.cz vzpomněla málo známé demonstrace z března roku 1953, které byly v Prostějově namířené proti odstranění sochy prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. „Všichni studenti měli truchlit za Stalina, ne slavit narození prezidenta Osvoboditele a ještě mu klást k nohám květiny. Všichni, kteří se vzepřeli, projevili vzácnou odvahu.“

Vnučka Oty Tulačky, za jehož činnost obdržela rodina in memoriam osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, se kromě vyšetřování smrti Jana Masaryka zabývá akcí Kámen, jež spočívala ve falešné hranice zbudované StB. V domnělém domku německé celnice s úřadovnou americké CIC pak bojovníci proti bolševickému teroru vyzradili své odbojové kontakty, za což pak byli léta vězněni. „Naopak pachatelé akce Kámen si léta užívali svých kariér. Antonín Prchal alias Ivan Gariš působil jako spisovatel a scénárista, Kamil Pixa se stal ředitelem Krátkého filmu Praha a Evžen Abrahamovič skončil jako šéf obchodního domu,“ konstatuje Václava Jandečková, která stále tvrdí, že je bohužel zapotřebí se mít před diktaturou opět na pozoru.

Paní Jandečková, kterak jako místopředsedkyně Společnosti pro výzkum zločinů komunismu vnímáte sté výročí založení KSČ?

Přála bych si, abyste se ptal na výročí jejího zrušení. V jejím historickém počínání vidím obří stoh nenapravitelných křivd a v něm hromadu zakonzervovaných zločinů. Dnešní KSČM měla možnost se řádně omluvit a distancovat se od svých aktivit její předchůdkyně, ale k tomu nikdy nedošlo. Strana se nereformovala a neopouští strategický cíl dobudování socialismu, nejlépe opět pod křídly uzurpátorského Ruska. Po pádu režimu se jednalo o naivní omyl, že není třeba KSČ rušit. Anebo že komunisté brzy vymřou. Přece kdo by si znovu přál mít zadrátovanou hranici s minovými poli, než oni. A téměř dvaatřicet let po převratu si komunisté užívají moci, jakou od Sametové revoluce nikdy neměli. Už v červnu 2018 jsme plivli na všechny oběti rudé totality, když jsme dovolili, aby v Den památky obětí komunistického režimu vznikla vláda v čele s bývalým agentem Státní bezpečnosti (míní premiéra Andreje Babiše – pozn. red.), a to právě díky podpoře komunistů. Bylo to silné kafe, ale bojím se, že politického dna jsme ani v dnešní ostudné době ještě nedosáhli.

Komunisté začali po únorovém převratu na jednačtyřicet let vládnout zemi. Uzavřeli hranice a železná opona se stala tvrdou realitou, útěkům na svobodu bránila Pohraniční stráž. Mám pocit, že je v této souvislosti dost opomíjena role agentů-chodců, jako byli Oto Rambousek, fantom Štěpán Gavenda, jenž neváhal jako svázaný se bránit i brutálnímu vyšetřovateli, či Josef Hasil, opomenout nemůžeme ani Vašeho dědu Otu Tulačku, který vybudoval převaděčskou síť a v bolševických kriminálech pak strávil patnáct let. Jaká byla přesně jejich úloha, kdo je na akce školil?

V případě mého dědečka se jednalo o vlastní iniciativu pomáhat lidem před perzekucí. K vybudování sofistikované sítě s konspiračními zásadami pak přispělo osudové setkání s bývalým pilotem RAF Josefem Hýblerem. Ota Rambousek, kterého propustili komunisté v roce 1964 spolu s mým dědečkem přímo z jedné leopoldovské cely, byl typickým agentem-chodcem. Po odchodu do exilu se několikrát vracel, aby tady u nás bojoval proti nastolené totalitě. Šlo o obrovskou odvahu, ale takové tajné cesty byly většinou brzy odhaleny. Byly samozřejmě iniciovány americkou tajnou službou CIC i roztříštěným československým exilem, ale v podstatě celá americká kontrolní zóna v Německu byla prošpikována komunistickými špicly. Když Ota Rambousek odcházel do exilu podruhé, zastavil se za dědečkem ve Kdyni, aby odešel s ním. Nechtěl. Nedovolil komunistům nechat se vyhnat ze své země. Když vypukla vzpoura v leopoldovské věznici v březnu 1990, volali si a dělali legraci, že jim hoří ložnice.

Jednou z největších zrůdností komunistického režimu je akce Kámen, na kterou se specializujete a napsala jste o ní několik publikací. Přesto počínání StB není příliš známé. Můžete stručně říci, o co se jednalo a kdo za odpornou činností stál?

Byl to krycí název pro přísně tajnou metodu, která byla odzkoušena krátce po komunistickém puči 23. dubna 1948 v Myslívě u Všerub. Vysoký důstojník StB ze zpravodajské centrály ministerstva vnitra Evžen Abrahamovič právě v místech, kudy sami policisté převáděli dědečkovy uprchlíky, jako například Ivanu Tigridovou, nařídil nastražit falešnou hranici a opuštěný domek proměnit v německou celnici s úřadovnou americké CIC. Tam se pak ve vypůjčených uniformách předváděli příslušníci a elitní agenti StB a sepisovali protokoly, i když s gramatickými chybami, s nic netušícími uprchlíky, kteří byli několik dní předtím k útěku provokováni. Oběti se nikdy nesměly dozvědět, že byly odsouzeny jen na základě zpravodajské hry, jak estébáci tyto dodnes nepromlčené zločiny páchané až do roku 1951 nazývali. V šedesátých letech bylo vše nazváno nesprávnou formou práce. Pro desítky nebo spíše stovky obětí spravedlnost zůstala slepá a naše úřady lajdácky bezzubé. Naopak pachatelé akce Kámen si léta užívali svých kariér. Antonín Prchal alias Ivan Gariš působil jako spisovatel a scénárista, Kamil Pixa se stal ředitelem Krátkého filmu Praha a Evžen Abrahamovič skončil jako šéf obchodního domu.

Bolševická garnitura se vyznačovala hlavně fyzickým trýzněním svých odpůrců. Mezi nejkrutější věznice patřilo Uherské Hradiště, kde nelidsky řádil Alois Grebeníček, v Praze zase smutně proslula vyšetřovna Domeček, ve které brutálně mučil vyšetřovatel František Pergl, přezdívaný jako Suchá lípa. Jeho krutost například poznali i zatčení hokejoví mistři světa z let 1947 a 1949. Je možné říci, že mučení zdokonalovali i sovětští poradci?

Je pravda, že poradci československé komunisty a příslušníky tajné policie školili a doporučovali jim, jak mají být které procesy řízeny, jak by měli být vězni vyslýcháni, jak s nimi sepisovat takzvané otázkové protokoly i kterak je připravovat k tomu, aby u soudu vypovídali v souladu s připraveným scénářem. Zmíněné zrůdnosti do jejich příchodu v druhé polovině roku 1949 tak nefungovaly. Větší nároky byly ale kladeny i na řadové vyšetřovatele, kteří byli mnohdy vyčerpáni z dlouhých nočních výslechů, což právě umocňovalo surovost i nekontrolovatelnost mnohdy až sadistického chování.

Komunisté ve vykonstruovaných procesech posílali na šibenici nejen své odpůrce jako například Miladu Horákovou či Heliodora Píku, ale vraždili i své původní stoupence. Za všechny bych zmínil bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského, který skončil na popravišti 3. prosince 1952. Proč likvidovali i vlastní vysoké stranické funkcionáře? Nemohla veřejnost získat pochyby, že v KSČ není vše v pořádku, jak její představitelé prezentovali?

Jednalo se o módu, která přišla ze Sovětského svazu, a to za každou cenu nalézat údajné zločince i ve vlastních řadách. Málokdo si mohl být jistý, že stalinistické čistky přežije. Totalitní moci se vyplácelo systematicky budovat atmosféru strachu nejen mezi obyvatelstvem či v armádě, ale i v těch nejvyšších stranických patrech. Komunistická propaganda takové kroky vždy uměla a umí dodnes šikovně vytěžit. Zároveň to byly ideální příležitosti pro kolegy, kteří se z nejrůznějších důvodů potřebovali zbavit svých stínů. Nejen kontroverzní postavy si vedly záznamy s kompromitujícími materiály, protože podle sovětského mustru předpokládaly, že se vždy můžou hodit.  

Velice zajímavou osobou z pohledu krutých padesátých let je pozdější prezident Gustav Husák. V únoru 1951 byl zatčen a 24. dubna 1954 byl v takzvaném procesu s buržoazními nacionalisty souzený za velezradu, sabotáž a vyzvědačství. Verdikt soudu zněl doživotní odnětí svobody. V roce 1960 byl po rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného propuštěn a v roce 1963 plně rehabilitován. Než opustil život za mřížemi, tak ve vězení neskutečně trpěl. Byl fyzicky mučen, trápili jej hlady, nemohl se pořádně vyspat. Nedovedu pochopit, že člověk, který zažil takové útrapy, se od režimu neodvrátil. Naopak mu ještě více věřil. Čím si Husákův postoj vysvětlujete?

Mluvila jsem kdysi s jeho spoluvězněm. Prý ho neměli rádi. Předpokládám, že když v Leopoldově jako tehdejším centru inteligence byl neoblíbený, musel už tehdy být jiný. Své spoluvězně prý poučoval, jak jsou věřící lidé manipulovatelní a vůbec jak víra v Boha prý brzdí v rozvoji společnosti. Budování komunismu na úkor lidských svobod mu zřejmě imponovalo.

Kdo do té doby komunistům věřil, musel definitivně procitnout v roce 1953, kdy proběhla měnová reforma, a to navzdory slibům prezidenta Antonína Zápotockého, jenž ještě 29. května sliboval, že nic nehrozí. Ale 1. června občané zjistili, že z jejich úspor nezbylo téměř nic. Reformu lidé brali jako krádež, proto protesty na sebe nenechaly dlouho čekat. Největší byly v Plzni (Plzeňské povstání), kde tamní Škodovka úmyslně vyplatila mzdy dříve, a to před změnou. Neriskoval režim, že tímto krokem může přijít o moc, zvláště když v padesátých letech probíhala kolektivizace, která u sedláků rovněž vyvolávala nelibost? Popularitu si jistě nezískali ani akcí 77 500 úředníků do výroby z června 1951...

Myslím, že definitivní procitnutí přišlo až s okupací v srpnu 1968. Ostatně to byl důvod, proč ti, kteří si sundali růžové brýle až po příjezdu sovětských tanků, u většiny vězňů z padesátých let už stejně nikdy plné pochopení nenalezli. Mám pocit, že část společnosti tento rozměr důsledků studené války, někdy dokonce až jakousi skrytou nevraživost, vůbec nezaznamenala. Máte ale pravdu, že rok 1953 byl i pro vězně vnímán s nadějí. Po našich protestech následovalo východoněmecké povstání a navíc Stalin i Gottwald konečně odešli do věčných lovišť. O tři roky později povstali dělníci v polské Poznani a v té době vězni už i na bachařích pozorovali, že najednou nejsou tak krutí, neústupní a že působí nejistě. Vše ale rázem změnilo podzimní krvavé potlačení povstání v Budapešti. Komunisté s podporou Sovětů prostě měli moc pevně v rukou a je tristní, že tolik inteligentních lidí procitlo až o dvanáct let později, někdo ovšem z komunistické totality nevystřízlivěl ani po roce 1989.

Odpor proti komunismu ještě před reformou projevili obyvatelé Prostějova už v březnu 1953, kdy se nehodlali smířit s odstraněním sochy Tomáše Garrigua Masaryka z tamního náměstí. Do ulic vyšly tisíce lidí a rozzuřený dav obsadil přízemí radnice. Komunistům se město za pomoci Lidových milic a Veřejné bezpečnosti podařilo zpátky ovládnout až pozdě večer. Byl tehdy režim demonstrací zaskočen?

Do té doby se tuzemští komunisté bezpochyby s ničím podobným nesetkali. Proto následovalo vylučování ze škol, vyhazovy z práce a masivní zatýkání. Bylo nutné projevit sílu a odhodlání skoncovat s každým troufalcem, aby se podobné projevy ve společnosti už neopakovaly. I všichni studenti měli truchlit za Stalina, ne slavit narození prezidenta Osvoboditele a ještě mu klást k nohám květiny. Všichni, kteří se vzepřeli, projevili vzácnou odvahu.

Symbolem nenávisti vůči komunistům se stala odbojová skupina bratrů Mašínů, která téměř i dvaatřicet let po revoluci rozděluje společnost. Jedni je mají za hrdiny, kteří zvedli hozenou rukavici třídního boje a plánovali atentát na Gottwalda, ale druzí je označují za vrahy, kteří například zabili policisty Oldřicha Kašíka a Jaroslava Honzátka či mají na svědomí přepadení vozu s výplatami, při němž přišel o život pokladník Josef Rošický. Mnohé ale ohromilo jejich putování přes území NDR v říjnu 1953, kdy se i přes dvacetitisícovou přesilu sovětských vojáků a příslušníků Volkspolizei společně s Milanem Paumerem prostříleli do západního Berlína. Proč některé lidi Mašíni tak dráždí a například při jejich kritice už nepoukazují, že Zbyněk Janata a Václav Švéda byli po dopadení nemilosrdně popraveni? Jen připomenu, že ve čtvrtek ze seznamu na státní vyznamenání po zásahu organizačního výboru Sněmovny vypadli členové odbojové skupiny bratří Mašínů.

Přiznávám, že podřezání omámeného a údajně za zády spoutaného strážníka Honzátka i mě vyděsilo a dodnes šokuje. Nechci a ani nemůžu nikoho soudit, ale to nic nemění na tom, že všichni ti mrtví, které zmiňujete, zemřeli zbytečně. Komunistický režim byl zločinný systém a my jako společnost, která především selhala, jsme k tomu došli bohužel až o několik desítek let později. V případě Mašínů byla možnost volby a také dostatek těch, kteří měli skutečně ruce od krve. Snad kdyby generálmajor Josef Mašín, otec bratrů Mašínových a legendární hrdina z prvního a druhého odboje, nebyl zastřelen bezbranný v roce 1942 na kobyliském popravišti, vypadal by třetí odboj Mašínových jinak.

Po určitém uvolnění v šedesátých letech, kdy Pražské jaro rozdrtily tanky okupantů v roce 1968, přišla tvrdá normalizace. Přesto lidé nerezignovali. Důkazem je především vznik Charty 77, která upozorňovala na komunistický teror. Co pro tehdejší exekutivu Charta představovala?

Rozhodně se komunistům do systému nehodila. Uvnitř samotné strany sílily tříštivé tendence a rostla nejistota. Režim se sice ještě tvářil, že je silný a všemocný, ale jeho základy se bořily a špičky nervózněly. Charta 77 byla pro méně odvážné něco jako dar z nebes, i když jejím signatářům tehdejší garnitura zařídila peklo. Do té doby nevídaná občanská iniciativa musela být vnímána i jako rozbuška možného zhroucení postupně více a více zkostnatělého i nefunkčního centrálně řízeného ekonomického systému.

Představitelem disentu byl Václav Havel. Báli se jej komunisté?

Skutečné osobnosti napříč celým světem byly pro komunisty hrozbou. Bylo tomu tak vždy, platí to i dnes a nikdy to nebude jiné. Tvůrčí lidé z nejrůznějších společenských vrstev používají vlastní rozum, a to komunismus netoleruje, ani nepromíjí. Kdo nehlásá jejich propagandu, je v jejich očích zrádcem, ať už to tvrdí veřejně, anebo si kritiku odpůrců nechávají na dobu, kdy se vrátí jejich časy.

Protirežimní kritika sílila na konci osmdesátých let, konaly se demonstrace, na nichž nebyli jen disidenti. Vznikl také dokument Několik vět, který měl přesně 458 slov, a stála za ním zmíněná Charta 77. Text podepsala i řada umělců jako Hana Zagorová. Osobně mě ale nejvíce překvapil herec Miloš Kopecký, jenž podepsal Antichartu, moderoval pořad s názvem Krok do neznáma zaměřený na pomlouvání emigrantů, ale v květnu 1987 vystoupil jako národní umělec na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců v Praze se zdrcující kritikou tehdejších představitelů. Kde se podle vás v něm najednou vzal takový vzdor?

Nejprve začnu tím, jak vzniká totalita. Začne se krčit jeden, dva, inspirují se další. Ale naštěstí to platí i naopak a vzdor se rozšíří do části společnosti.

Která z demonstrací ze závěru osmdesátých let nejvíce nalomila diktátorský režim, pokud nebudeme počítat listopadový zásah na Národní třídě?

Každý jediný akt odporu či nesouhlasu občanské společnosti byl důležitý a splnil svou roli. I sebemenší projev odvahy pomohl komunistický režim položit, ale nemyslím si, že by se ukončení totalitního systému bez obrovského a několikaměsíčního nasazení studentů okolo Martina Mejstříka podařilo.

Je podle vás jako uznávané badatelky komunismus horší než nacismus?

Obojí je ksindl, a přesto jsme mu pokaždé otevřeli dveře. Trvalo skoro věčnost, než jsme došli k poznání, že komunismus se mstí na vlastních občanech, a dokonce si libuje ve vraždění svých válečných hrdinů. Pro jiný politický názor systematicky likviduje své kolegy a své sousedy či sousedky mučí v koncentračních táborech po bolševickém i nacistickém vzoru. Nacismu jsme dveře zavřeli, ale komunismu nikdy. A právě tento děsivý fakt, že jsme se ze své minulosti vůbec nepoučili, navíc už i v současné politické a mediální praxi dokresluje, který z těch -ismů je zákeřnější a nebezpečnější a že je bohužel třeba se mít opět na pozoru. 

Ing. Václava Jandečková (1974* v Klatovech), badatelka, spisovatelka, publicistka

Vystudovala obory mezinárodní obchod a komerční jazyky na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE v Praze. Během studií se stala soudní tlumočnicí a překladatelkou pro jazyk německý a poté působila jako poradkyně a projektová manažerka. Po návratu na Domažlicko vedla vlastní společnost zaměřenou na podporu zahraničních podnikatelů vstupujících na český trh. Je vnučkou Oty Tulačky, příslušníka třetího odboje a politického vězně ze 40. až 60. let. V roce 2018 iniciovala vznik Společnosti pro výzkum zločinů komunismu z. s., kde nyní působí jako místopředsedkyně.

Nikdy se nepřestala zajímat o mezinárodní politiku, ale největší úsilí věnuje odhalování a mapování zločinů minulého režimu. V knihách a odborných studiích, vydávaných také v zahraničí, čtenářům předkládá výsledky svého vlastního výzkumu. V letošním roce publikovala ve dvou vědeckých nakladatelstvích: Svědectví o smrti Jana Masaryka (Academia, Praha) a Secret State Police Operations in Cold War Czechoslovakia (LIT Verlag, Zürich). Rovněž se stala autorkou historického komiksového scénáře podle knihy KÁMEN a německého divadelního scénáře s názvem Fingierte Grenzen.