ROZHOVOR: Vítězství nad hokejovou sbornou vždy probouzelo ponížený národ. Kauzu Vrbětice citlivě vnímají i hráči, říká Žáček

Upozorňuje na zapomenuté hrdinství, které národ doposud neocenil. Zakladatel Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek Pavel Žáček vyzvedává statečnost pětice československých hokejistů, kteří si na mistrovství světa ve Stockholmu v roce 1969 na protest proti okupaci v zápase s tehdejším Sovětským svazem přelepili na státním znaku komunistickou hvězdu. Statečnými rebely byli Jaroslav Jiřík, Jaroslav Holík, Jan „Gusta“ Havel, Jan Suchý a Vladimír Dzurilla. „Dodnes si neuvědomujeme, jak moc svým činem tehdy riskovali. Sověti jejich gesto brali jako provokaci a na podobné projevy odporu byli velmi hákliví. Hráči byli sankcionováni, ale postihy naštěstí nebyly tak drakonické jako v padesátých letech, kdy komunisté zničili a uvěznili tým mistrů světa z let 1947 a 1949.“

Dvě vítězství nad SSSR během jednoho týdne na světovém šampionátu v roce 1969 (2:0 a 4:3) znamenala vzpruhu pro zdecimovanou společnost, která byla ještě stále v šoku z čerstvé invaze vojsk Varšavské smlouvy, jež řídila Moskva. „Demonstrace na Václavském náměstí, nepokoje i v jiných městech a provokace StB, která rozbila kanceláře Aeroflotu, posloužily nastupujícím normalizačním představitelům, aby definitivně odstavili muže Pražského jara. Vždyť záhy z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ byl odvolán Alexander Dubček a byl nahrazen Gustavem Husákem,“ konstatuje bývalý první náměstek ředitele Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

Místopředsedu Sněmovního výboru pro bezpečnost nepřekvapuje, že rivalita s Ruskem vydržela i generace narozené po Listopadu 1989. „Příkoří stále připomínají některé symboly jako Jaromír Jágr, který po revoluci začal hrát s číslem osmašedesát odkazujícím na rok okupace. Jedná se o silné historické momenty, které nemohou ani mladí ignorovat.“ Člen Výboru pro obranu je přesvědčený, že i dnešní zápas na mistrovství světa v Rize proti Rusku bude citlivě vnímán i kvůli nedávno odhalené kauze Vrbětice na Zlínsku z roku 2014. „Určitě čeští reprezentanti nežijí v nějakém vzduchoprázdnu a jistě i je zasáhlo, že na našem území operovali šílení ruští agenti, kteří vyhazovali do vzduchu muniční sklady. Mám pocit, že hokejisté poslední vítězství nad Rusy 4:0 na Českých hokejových hrách vnímali jako určité zadostiučinění za aktuální události,“ míní v rozhovoru pro EuroZprávy.cz zákonodárce za ODS Pavel Žáček.

Pane poslanče Žáčku, proč si podle vás jako historika Češi tak propojují dějiny do ledního hokeje? Stačí si některé mezníky zmapovat, a to od roku 1908, boje za sebeurčení, přes hajlování Němců na mistrovství světa v roce 1938 při společném zápase v Praze na Štvanici, zatčení hokejového mužstva v roce 1950, až po rok 1969, kdy se dvě vítězství nad SSSR brala jako pomsta za okupaci v roce 1968, a s ním spojený útok na Aeroflot. A do výčtu se dají zahrnout i zápasy se sbornou v sedmdesátých letech i Nagano 1998. Všechny tyto turnaje kopírují dějiny naší země. 

Jelikož je lední hokej vedle fotbalu nejpopulárnějším sportem ve státě pak v sobě odráží dějiny společnosti. Přes hokej jsme si propojovali a stále spojujeme politickou a občanskou identitu. Slavná vítězství například nad sbornou probouzela ponížený a  zdecimovaný národ, vedla k hrdosti. Rovněž dávala zapomenout na nesvobodu. Největší vzbouření proti režimu přinesly právě dva vítězné zápasy na mistrovství světa ve Stockholmu v roce 1969. Lidem tehdy tak nešlo o sportovní výsledek, ale o vyjádření odporu s okupací země.

Jak je ale možné, že právě hokej je tak spoutaný s politikou a nikoli třeba ještě populárnější fotbal?

Protože fotbal má jiný cyklus. Velké turnaje se hrají každé dva roky a pokaždé se na mistrovství Evropy či světový šampionát česká reprezentace neprobojuje. A v hokeji máme na mistrovství světa zastoupení každý rok. Řekl bych, že Čechy fascinuje efekt, kdy David může porazit Goliáše a přes hokej je možné totalitní velmoci vrátit politické křivdy. Je také nutné si uvědomit, že v hokeji se s Rusy utkáváme častěji než ve fotbale.

Už jste zmiňoval dvě slavná vítězství Čechoslováků nad SSSR při šampionátu ve Stockholmu v roce 1969, a to ve dnech 21. a 28. března. Co oba triumfy znamenaly pro společnost? Památné jsou transparenty s textem: „Vy nám tanky, my vám branky.“ „V srpnu vy – dnes my.“ A po šampionátu, na němž hráči získali bronz, je na letišti vítal nápis: „Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to.“

Obrovskou hrdost a vzdor proti sovětským okupantům. Lidé se díky vítězstvím nebáli projevit svůj vlastní názor, byť cítili, že země míří do normalizace. Pro národ výsledky 2:0 a 4:3 znamenaly pomstu za invazi. Všem zlepšily náladu a daly i trochu naděje. Ovšem nesmíme zapomenout na obrovský tlak, kterému byli vystaveni čeští hokejoví reprezentanti. Nastupující nová garnitura na ně tlačila, aby se vyvarovali provokací, nejraději by byla, aby prohráli, protože Moskva dávala najevo, že případné skandály nebude tolerovat a pokud se odehrají nějaké nepokoje, je připravena je tvrdě potlačit. Hokejisté moc dobře věděli, jak sovětské vedení vyhrožuje. Nezalekli se a udělali maximum pro to, aby potěšili československý národ.

V atmosféře velkého napětí je obdivuhodné, že pětice reprezentantů Jaroslav Jiřík, Jaroslav Holík, Jan „Gusta“ Havel, Jan Suchý a Vladimír Dzurilla si na protest proti okupaci přelepili na státním znaku komunistickou hvězdu. Docenili jsme vůbec jejich gesto?

Absolutně ne. Dodnes si neuvědomujeme, jak moc svým činem tehdy riskovali. Sověti jejich gesto brali jako provokaci a na podobné projevy odporu byli velmi hákliví. Sovětská ambasáda předem upozorňovala, aby se náš tým vyvaroval jakýchkoli excesů. Moskva navíc gesto pětice hráčů nelibě nesla, neboť zápasy v přímém přenosu vysílala i sovětská televize. Hráči byli sankcionováni, ale postihy naštěstí nebyly tak drakonické jako v padesátých letech, kdy komunisté zničili a uvěznili tým mistrů světa z let 1947 a 1949. Zmíněná pětice je pro mě symbolem zapomenutých hrdinů a morálně statečných lidí.

Ocenit ale musíme i televizního komentátora Vladimíra Váchu, který 28. března 1969 po druhém triumfu do země vzkázal: „Tak to pořádně doma oslavte, však vy víte jak.“ Režim ho obvinil, že on zavdal příčinu k demonstracím na pražském Václavském náměstí i rozbití kanceláří Aeroflotu. Později byl propuštěn, pracoval garážích a pomocnou ruku mu pak v roce 1983 odvážně podala fotbalová Slavia, kde působil jako její sekretář.

Komunistický režim byl mistr v tom, že nezapomínal. Dobře si pamatoval, jak se jedinci v určitém období projevovali. A když se potřebovali zbavit pana Váchy, tak na něj dovětek z roku 1969 vytáhli a obvinili ho, že stojí za organizováním nepokojů. Represe a čistky byly typické pro počátek normalizačních sedmdesátých let. Nejednalo se jen o Vladimíra Váchu. Za své postoje byly potrestány desítky lidí, kteří odmítli s bolševickým režimem kolaborovat. 

Projev společenské nespokojenosti a protirežimnímu vzdoru v Praze využila Státní tajná bezpečnost k provokaci, když rozbila a zdevastovala kanceláře sovětské letecké společnosti Aeroflotu. Lze říci, že rozbité výlohy urychlily nástup normalizačních představitelů?

Ano, událost v Aeroflotu přispěla k výměně garnitury. Definitivně tak byli odstaveni muži Pražského jara. Vždyť záhy z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ byl odvolán Alexander Dubček a byl nahrazen Gustávem Husákem. Šlo o promyšlenou akci ze strany StB, kterou ale Sověti přisuzovali demonstrantům, z nichž udělali výrostky. Byl to ale o zastírací manévr, aby se favorité Moskvy dostali rychleji do čela a my se tak bez odporu stali satelitní zemí SSSR. Rozhodně se jednalo o moment, který vedl k utažení šroubů. Je ale naprosto vyloučené, aby někdo z fanoušků tehdy ničil kanceláře Aeroflotu. I když lidé byli v euforii, věděli, kam mohou zajít a kde jsou hranice režimu. Navíc mnozí při oslavách vzpomínali na čerstvě upálené studenty Jana Palacha a Jana Zajíce. Lidé měli obyčejnou radost, že David skolil Goliáše. Nikdo by se ale neopovážil zaútočit na Aeroflot.

Vzpomenete si jako historik, jestli ještě nějaké vítězství nad hokejisty Sovětského svazu vyvolalo tak silný veřejný odpor ze strany společnosti?

Na konkrétní zápasy si nevzpomenu. Ale je jasné, že každý triumf nad sbornou zlepšil lidem v komunistickém marasmu a útlaku náladu. Hokej byl jedinou možností, jak beztrestně projevit nenávist vůči okupantům. Existují ale v archivech zápasy se Sověty, které připadaly na různá výročí, a tak bezpečnostní složky měly zostřenou pohotovost, aby předešly hromadným projevům společenské nespokojenosti jako tomu bylo v roce 1969.

Komunisté v roce 1950 zničili a uvěznili tým československých hokejových mistrů světa z let 1947 a 1949. Režim měl podezření, že na světovém šampionátu v Londýně chce část reprezentantů emigrovat, a tak je StB zatkla. Bolševická justice je později odsoudila k drakonickým trestům v kriminále. Hráči přitom neměli tehdy konkurenci a počet titulů mistrů světa mohli navýšit. Domníváte se, že za uvězněním party v čele s Bohumilem Modrý či Augustinem Bubníkem mohou stát Sověti, kterým tak odpadl silný rival?

Určitě, i když ve spisech jako u procesu se Slánským nenajdete, že se akce odehrávala v režii sovětských poradců. Bylo ale zřejmé, že Moskva usilovala o sovětizaci ve všech oborech. Tlak vyvíjela na všechny společenské vrstvy. Chtěla mít pod detailní kontrolou jak dění v kultuře, tak i ve sportu. Kdo projevoval jiný názor, byl zlikvidován a bylo jedno, že se jedná o mistry světa. Jakýkoli náznak svobodomyslnosti byl v krutých padesátých letech tvrdě potlačen. A právě hokejisté na kritiku režimu doplatili. Prošli nelidským mučením, režim jim zničil kariéry.

Čím si vysvětlujete, že rivalita s Ruskem vydržela i generaci narozené po Listopadu 1989, která zrůdný komunismus nezažila?

Příkoří stále připomínají některé symboly jako Jaromír Jágr, který po revoluci a odchodu do NHL začal hrát s číslem osmašedesát odkazujícím na rok okupace. Jedná se o silné historické momenty, které nemohou ani mladí ignorovat. Donedávna navíc národní tým koučovali trenéři, kteří bitvy se Sověty jako hráči osobně zažili. Jejich vyprávění je stále živé a poutavé. Rivalita tak nikdy nemůže zmizet. Zápasy se sbornou proto budou neustále výjimečné, atraktivní a plné napětí.

Dostáváme se k současnosti. V České republice stále rezonuje kauza Vrbětice z roku 2014, kdy ruští agenti GRU měli vyhodit do povětří muniční sklady. Jak si myslíte, že se spor s Ruskem promítne do dnešního úvodního zápasu národního týmu se sbornou?

Rozhodně čeští reprezentanti nežijí v nějakém vzduchoprázdnu a jistě i je zasáhlo, že na našem území operovali šílení ruští agenti, kteří vyhazovali do vzduchu muniční sklady. Věřím, že i naši hráči celou aféru citlivě vnímají. Mám pocit, že hokejisté poslední vítězství nad Rusy 4:0 na Českých hokejových hrách brali jako určité zadostiučinění právě za aktuální události. Kontext určitého politického napětí se může projevit i v samotném střetnutí, i když hráčům pochopitelně do hlavy nevidím. Bylo by ale hezké, kdyby Rusy dnes znovu porazili. Jakékoli vítězství nad nimi v každé době lidi potěší.

Mnozí fanoušci ale tvrdí, že by se politika do sportu neměla míchat. Co si o tomto názoru myslíte? Jen připomenu, že Senát řeší, zda by Češi neměli příští rok odmítnout účast na zimních olympijských hrách v diktátorské a nelidské Číně.

Politika by se do sportu plést neměla, ale někdy se tomu neubráníme. I historie ukazuje, jak politika ovlivnila olympijské hry v Moskvě 1980, kde na protest proti invazi Sovětů do Afghánistánu na ní nestartoval téměř nikdo ze Západu. Východní socialistický blok pak na oplátku bojkotoval Hry v Los Angeles o čtyři roky později. A podívejme se na současnost. Čínská lidová republika jednoznačně využívá sport pro propagaci své politiky a zviditelnění komunistického režimu, což není dobré. Někdy ale politika i sport prostě k sobě patří, tak jako tomu bylo po vítězných zápasech nad sbornou v březnu roku 1969.