Hladiny řek v Čechách a na Moravě klesají, platí jen stav bdělosti

V Libereckém kraji je na prvním stupni Jizera v Železném Brodě. Tentýž stupeň platí také na čtyřech místech v Královéhradeckém kraji. Od sobotní noci, kdy vodohospodáři vyhlásili třetí stupeň ohrožení na Labi ve Špindlerově Mlýně, přehradě Labská a stanici Vestřec, však hladina Labe a Stěnavy výrazně opadla. 

V sobotu ještě platil první a v jednom případě i druhý stupeň u toků na Jesenicku, do dnešního rána však byl prakticky všude odvolán. První povodňový stupeň, tedy bdělost, platí už jen na Stříbrném potoce v Žulové, i zde však jeho hladina pomalu klesá, zjistila dnes ČTK z informací Českého hydrometeorologického ústavu.

Četnost povodní je stejná, roste jejich síla

Povodně a záplavy byly, jsou a budou vždy součástí přirozeného běhu přírody. Zatímco v některých kulturách přinášely úrodnou půdu a blahobyt, u nás jsou vždy spojeny se škodami. Jejich vznik, nebo spíše počátek negativního vnímání, můžeme datovat už do doby hradištní, kdy došlo k prvnímu odlesňování zejména lužních lesů. V průběhu všech staletí docházelo k opakovaným záplavám, včetně hrozivých záplav Prahy po odlesnění Šumavy, které přispělo k rozkolísání pravidelnosti průtoku Vltavy.

Povodně tedy nejsou problémem poslední doby, byly tu vždy. Například na Frýdlantsku bylo v průběhu posledních 4,5 století 35 velkých povodní, z toho 28 po průtrži mračen. V průběhu 19. století zde bylo 20 větších povodní, ve 20. století 22, uvedl server lesycr.cz.

Četnost povodní tedy zůstává podobná, roste jejich síla a účinek. Na vině je člověk s jeho často necitlivými zásahy do krajiny a s rozvojem techniky vzrůstajícím pocitem nadvlády nad přírodou. Povodně vznikají po masivním tání sněhu a přívalovém nebo dlouhotrvajícím dešti, kdy dochází k nedostatečnému zadržení vody a jejímu rychlému odvodu z krajiny. Jednou stranou problému je vodní, lesní a zemědělské hospodaření, které snížilo zejména v druhé polovině 20. století tyto přirozené schopnosti krajiny. Náprava je vždy běh na dlouhou trať.

Les dokáže zachytit velké množství vody, chová se v podstatě jako houba. I přes rostoucí výměru lesních porostů je ale dnešní les kompromisem požadavků na něj kladených moderní společností. Největší schopnost zadržení vody mají lesy listnaté a smíšené, různověké, s dostatečným zastoupením bylinného a mechového patra a ponechaným mrtvým dřevem, tedy v podstatě prales. Les ale mimo funkci vodoochrannou musí plnit zejména funkci hospodářskou a rekreační. Lesníci se musí řídit poptávkou a pěstovat zejména takovou dřevinu, která je široce využitelná.

Na vodních tocích vznikalo od 19. století množství továren využívajících vodu jako zdroj energie a součást výrobního procesu. V průběhu druhé poloviny 20. století docházelo k regulaci řek a melioraci velkých podmáčených ploch. Voda tak odtéká velmi rychle do nižších poloh. Svázané řeky nepůsobí škody, dokud nedojde k jejich vylití z koryt.

Zatímco dříve lidé stavěli domy na kopcích a dále od vody, s rozvojem průmyslu probíhala výstavba především kolem velkých řek. Záplavová území byla zpočátku využívána jako parky, následně zahrádky, a nyní už jsou rekreační objekty vytlačovány rodinnými domy. Odolný kámen a cihly jsou nahrazovány dřevem a materiály, které po namočení mění nevratně své vlastnosti. Také liniové stavby často přispívají k nevhodnému zahrazení a usměrnění rozvodněné vody, pevné mosty po ucpání materiálem postaví neprůchodnou hráz vodě, která si následně najde cestu jinudy a s většími škodami.