ROZHOVOR | Dezinformátoři a populisté budují tyranii hlouposti, říká mluvčí Elfů Bob Kartous

Mluvíme spolu ve chvíli, kdy se i po dvou letech stále bojuje na Ukrajině. Mohl bys prosím zhodnotit, jakým vývojem prošly dezinformační teze za tu dobu? A jaké jsou hlavní aktuální lživé narativy související s válkou na Ukrajině a dezinformacemi šířenými na českém internetu?

Nejprve bylo ticho. Válečný útok Ruska na Ukrajinu, který agresor zahájil 24. 2. 2022, byl zjevně pro českou dezinformační scénu tak překvapivý, že se v prvních dnech sama vzpamatovávala z utrpěného šoku. Dezinformační scéna v Česku je v drtivé převaze prokremelská, jelikož na základě Kremlem produkovaných dezinformačních a konspiračních tezí do značné míry vyrostla. Zjevně se čekalo na to, jaké “noty” Kreml vyprodukuje v rámci vlastní propagandy. To se do značné míry stalo v okamžiku, kdy ruský autoritářský prezident Putin vystoupil se svým projevem o několik dnů později a blábolil o nutnosti potírání nacismu na Ukrajině, nesvéprávnosti Ukrajiny jako suverénního státu, nutnosti hájit ruské zájmy a zradě Západu. V podstatě tím vytvořil základní rámec dezinformací týkajících se Ukrajiny pro celé následující období trvající dodnes. Většina z toho byla v šíření prokremelské propagandy a dezinformačních symbiotů zneužívána už dříve při snaze o legitimizaci obsazení Krymu Ruskem. S otevřenou agresí vůči celému státu, které se Rusko dopustilo, samozřejmě to vše získalo na daleko větší intenzitě. Ukrajina vcelku pochopitelně dominovala dezinformačním obsahům po většinu času, s určitými dočasnými výkyvy, lépe řečeno doplňky, které přináší vývoj světových a domácích událostí. 

Na konci roku 2023 to byla vrcholící prezidentská kampaň, nyní je to dění v Izraeli a Gaze, respektive na Blízkém a Středním východě, po celou dobu také “sekunduje” Ukrajině v dezinformačním prostředí permanentní dehonestace současné vlády. Vždy ve snaze vytvořit určitý akord mezi Ukrajinou a ostatními tématy: prezident Pavel byl během kampaně označován za válečného štváče, který vyvolá mobilizaci a zavleče Česko do války s Ruskem, před čímž nás měl zachránit protikandidát Babiš; Gaza je další obří pračkou špinavých peněz, válkou, kterou vedle Ukrajiny vyprovokoval “zločinný Západ” kvůli vlastním finančním ziskům; současná vláda je “zlo”, jsou to “zrádci”, kteří zpronevěřují Česko západním zájmům a peníze hodných a slušných Čechů posílají v různých formách, zejména ve formě zbraní, “zločinecké” Ukrajině. 

To mimochodem ilustruje, jak se dezinformační scéna snaží z jednotlivých konstruktů vytvořit ucelený světonázor. Pro efektivní zneužívání důvěřivých konzumentů je tento postup důležitý, neboť nové události jsou zasazovány do již vytvořených schémat a tím pádem nejsou konzumenti vystavování potřebě hledat souvislosti. Souvislosti, byť mohou být sebevíce nesmyslné, jsou nabídnuty ke konzumaci přímo. Důležité je poukázat na to, co Ukrajina jako téma dezinformací definitivně prokázala. Pokud si někdo do té doby myslel, že dezinformace jsou příliš generalizovány jako určitá prokremelská pátá kolona, nebo minimálně echo antidemokratického proudu ve společnosti v domnění, že jde o nějakou pluralitní alternativu již etablovaným, nicméně pro část společnosti nedůvěryhodným informačním zdrojům, mohl si konečně ověřit, že tato generalizace odpovídá skutečnosti. A to ve svém celku, tedy v těsném a podpůrném vztahu mezi dezinformačními obsahy a politickým marketingem populistů, těch parlamentních i mimoparlamentních.

Velmi hlasití jsou v současnosti i lidé z antisystémových hnutí, z nichž mnozí útočí proti demokratickým institucím a někteří neuznávají ani právní existenci České republiky. Jsou z tvého pohledu nebezpeční, nebo marginální? 

Ti, kteří otevřeně halucinují o právní “neexistenci” Česka jsou marginální a směšní. Chápu, že pro mnoho lidí je předmětem nekonečného pobavení, když si někdo nechá udělat “československou” občanku a chlubí se tím na sociálních sítích, nebo když se nějaký dezinformační podvodník zamkne před policií v autě a křičí, že je “občan v odporu”. Nicméně chci upozornit na to, že jde o pomyslný viditelný vrcholek ledovce. 

Pod ním je mnohem větší “tělo” lidí, kteří demokracii chápou svérázným způsobem jako právo “pro ně”, případně jako tyranii hlouposti. Můžeme se oprávněně domnívat, že při určité změně politické konstelace bude nemalá část současné sněmovny hlasovat pro tytéž změny ústavy, jako Orbánovi poslanci v Maďarsku, že bude budoucí vláda schvalovat tytéž čistky, jako ta Ficova na Slovensku, že se stanou oficiálním vládním postojem některé prvky dezinformačních a konspiračních manipulací, jako je tomu v Maďarsku, na Slovenku a jak se to může v brzké době stát v USA, kde se republikánským kandidátem na prezidenta takřka s jistotou stane usvědčený manipulátor a lhář Trump, jehož příznivci žijí v bludu o zfalšovaných volbách 2020. 

Jsou to lidé, kteří otevřeně útočí na lidská práva, ať už svými návrhy “iliberální demokracie”, která se má podle Orbána vyznačovat privilegovaností pouze některých, nebo používají hitlerovský slovník o “havěti” či “otravě krve”, jako Trump podněcující xenofobní pohnutky svých příznivců vůči imigrantům. Stačí se podívat na Fica, který nedělá nic originálního, pouze zneužívá osvědčených postupů svých vzorů. Stejně jako Orbán si hraje na “chcimíra”, když zvráceně odmítá nutnost podpory Ukrajiny v jejím boji proti agresorovi. Stejně jako Trump se Fico odmítá bavit se seriózními médii, které legračně označuje za “Sorosovy”. 

To vše vede k destrukci demokratické konstituce postavené na respektu k lidským právům a svobodám a otevírá nebezpečnou možnost proměny demokracie v různé nedemokratické zmetky, které demokracii pouze předstírají. V tomto smyslu jsou to antisystémové síly a ani v Česku nejsou rozhodně marginální, pokud jim politická konstelace umožní manipulovat s exekutivní mocí.

Jak se daří českým státním institucím z tvého pohledu boj s dezinformacemi a cizí propagandou? Postupují například orgány činné trestním řízení dostatečně efektivně? A je k tomuto vůbec i politická vůle ve vládě?

Snaha je sice patrná, ale zjevně nedostatečná. Po všech stránkách. Nedokážu posoudit míru, jakou se orgány činné v trestním řízení zapojují do vymáhání práva ve věci podezření možnou kriminalitu související s šířením poplašných zpráv, pomluv nebo nenávisti. To všechno přitom lze důvodně spojovat se systematickým šířením dezinformací. 

Musel by nejprve existovat alespoň kvalifikovaný odhad toho, kolik vlastně v digitálním prostředí takové kriminality vzniká, ale ani to nikdo nedokáže říct. Trochu podezřívám stát, že kdyby takový odhad existoval, ukázal by, jak nedostatečná funkce státu ve věci ochrany digitálního prostoru před kriminalitou je a tím pádem by vznikl pomyslný “bič”. A ten zjevně nikdo nechce. Veřejnost, která se dezinformacemi nezabývá, zřejmě zaregistrovala soud s šiřitelkou covidových poplašných zpráv nebo pár dalších případů, v nichž byli odsouzeni pachatelé digitálního vyhrožování, rozšiřování nenávisti a podobné trestné činnosti. To není nepodstatné, protože už tím vzniká určité odstrašení pro řekněme méně právně informované spoluobčany, kteří nepřemýšlejí o možných právních důsledcích svého chování v digitálním prostoru, jelikož se domnívají, že mohou říkat beztrestně cokoliv, protože jsou o tom mylně utvrzováni digitální praxí a také různými “ochránci svobody slova” s nulovou právní gramotností nebo se záměrem svobodu slova zneužívat. Možná odstraší i část psychicky labilních pošetilců, kteří si vytvořili závislost na svém publiku, očekávajícím další “senzační odhalení” a kteří proto chrlí další a další nesmysly. 

Určitě ale nevyřeší celý dezinformační, ekonomicko-politický business, jenž staví zejména na nemožnosti identifikovat původní zdroj, čímž vniká možnost, aby každý takový digitální šmejd, který velmi dobře ví, co dělá, předstíral pouhého důvěřivce, jenž pouze sdílí to, o čem “psali na internetu”. Nutno přiznat, že v tomto směru nelze ani současnými právními nástroji dosáhnout nějakého většího pokroku. Šíření dezinformací totiž stojí na tom, že adresát a šiřitel neví, kdo manipulaci vytvořil, protože v tom okamžiku by “kouzlo” její přesvědčivosti splasklo: bylo by jasné, v čí prospěch byla vytvořena. Tento problém nabírá na urgenci a neodbytnosti s pokročilými nástroji AI, které dokážou vytvořit obsahy - textové i audiovizuální - jejichž přesvědčivost je pro mnoho lidí naprostá. Mluvím například o tzv. deep fake videích, která ukazují osoby v jejich skutečné podobě, sdělující něco, co nikdy neřekly. Tento stav, alespoň dle mého pozorování, přiměl i současnou vládu k trochu intenzivnější činnosti, která však opět hrozí nezdarem. 

Bavíme se o komplexním řešení, které zahrnuje kooperaci s Evropskou komisí v tlaku na provozovatele velkých platforem, vyjednávání společného právního rámce pro ochranu svobody slova v demokratickém prostoru před jeho permanentním zneužíváním, postihování digitálních zločinů, vzdělávání počáteční i celoživotní, občanskou aktivizaci k ochraně demokracie v nových podmínkách digitálního chaosu a také strategickou komunikaci. To poslední je zřejmě jediné, o co se současná vláda při výčtu všech těchto nutností skutečně snaží, ale dělá to velmi “nesmělým” způsobem. Jen krátce zmapujme situaci: na Úřadu vlády funguje malá skupina lidí, kteří mají strategickou komunikaci v popisu práce, na ministerstvu vnitra je Centrum proti teroristickým a hybridním hrozbám, které je nejzkušenější jednotkou tohoto druhu v české státní struktuře, na tomtéž ministerstvu působí skupina KRIT, která se snaží o stratcom v resortních podmínkách, stejně tak je podobná Stratcom skupina na ministerstvu zahraničí, v armádě je Velitelství informačních a kybernetických sil, které by mělo z povahy své činnosti chránit digitální prostor proti státním vetřelcům zvenčí. Tyto útvary fungují v režimu resortního řízení a základního sdílení informací a aktivit, nicméně bez nějakého jednotné koordinace. To je staví do velmi nezáviděníhodné role, protože jejich zadání je vždy pouze resortní a tím pádem omezené a jejich celková kapacita malá. Výkonnost nechci hodnotit na škále dobré/špatné, myslím, že se snaží, ale celkový dopad je většinou neviditelný. Deficit supluje občanská společnost, což má pochopitelně svá omezení. 

V sázce je přitom hodně, jak můžeme vidět na příkladech Maďarska a Slovenska, kde se podařilo prostřednictvím současných vlád dezinformace etablovat na úroveň vládních politik. Myslím, že si to mnoho lidí ze současné koalice uvědomuje, zároveň je ale celá koalice paralyzována vnitřní neshodou a jakýmsi bojem o to, kdo má být vlastně tím hlavním lídrem v dané agendě. Výsledkem je nejen neviditelnost reálného stratcomu, ale i absence snahy o nějaké podstatnější řešení současných i budoucích dopadů dezinformací. 

Přitom lze očekávat, že právě deep fakes a další obsahy vytvořené pokročilými technologiemi zvýší míru digitálního chaosu na kritickou úroveň. Dopady mohou být velmi drastické a i když nelze úplně predikovat, co všechno to přinese, můžeme s naprostou jistotou tvrdit, že demokracie bude tratit. Většina nezávislé expertní obce se na to dívá s údivem, protože právě současná vláda, která nepochybně zosobňuje to nejdemokratičtější ze současné parlamentní politické reprezentace, na to doplatí. Tak uvidíme, zda dojde k nějakému průlomu, nebo zda si česká občanská společnost bude muset říct “OK, nedá se nic dělat” a i další roky se bude snažit přemostit nedostatečnost státu ve věci ochrany demokracie v digitálním prostoru. Když o tom tak přemýšlím, možná by pomohlo, kdyby byl právním způsobem uznán digitální prostor jako veřejný zájem sui generis a kdyby se od toho mohly odvíjet kroky, které by pomohly v jeho ochraně v duchu naplňování demokratického právního řádu. Protože ten, odvíjející se od ústavy, nepochybně stále máme. Ale ani on není chráněn nějakou neviditelnou mocí navěky, jak se možná bláhově někteří současní, demokraticky smýšlející, ale laxní či ustrašení zákonodárci domnívají.

Pojmy jako hybridní válka, propaganda či dezinformace jsou ve veřejném prostoru nadužívány a ztratily tak svůj původní význam, tvrdilo ve své výroční zprávě pro rok 2022 Vojenské zpravodajství. Souhlasíš s tímto tvrzením? 

Ano. Škoda, že Vojenské zpravodajství zůstalo u obecného konstatování a nezmínilo ve své výroční zprávě, kdo a jak tyto pojmy zneužívá. Nejčastěji k tomu totiž dochází ze strany samotných dezinformátorů a jejich politických soudruhů, tedy populistů. Donald Trump, ekvivalent takového bratrstva, přece opakovaně - lživě - označuje za “fake news” CNN, Washington Post nebo NY Times, protože mu nesedí do jeho manipulativního politického krámu. Podobně nyní Robert Fico diskredituje u svých voličů seriózní slovenská média, s nimiž se svévolně rozhodl nekomunikovat z naprosto stejných důvodů. Orbánovi se v Maďarsku podařilo nezávislá seriózní média vytlačit z veřejného prostoru natolik, že už nelze mluvit o nějaké nezávislosti, pluralitě a tedy demokracii. 

V Česku je celkově jedním z největších terčů Česká televize, která je opakovaně, zcela nesmyslně a neadekvátně, samotnými dezinformátory označována za šiřitelku dezinformací. Útoky na Českou televizi jsou přitom kvintesencí onoho zneužívání slova dezinformace: abyste vytvořili nebo zvětšili prostor pro alternativu, za kterou dezinformační scéna sebe sama prohlašuje, musíte diskreditovat ty, kdo vytváří seriózní informace. Vše je postaveno na notoricky známé a mnohokrát diskutované strategii relativizace čehokoliv. Pokud se totiž podaří vzbudit dojem, že pravda (shoda) neexistuje a existuje pouze množina protichůdných tvrzení, pak je možné takový prostor nejistoty naplňovat čímkoliv, aniž by si byl adresát jist, čemu má vlastně věřit. 

V takové situaci je pak možné ve společnosti vytvářet enklávy přesvědčených, kteří se prostřednictvím sociálních sítí, nebo třeba sdílením řetězových emailů, sami sebe neustále upevňují v daném přesvědčení. Vezměme si příklad Ukrajiny. Na jedné straně existuje globální shoda seriózních informačních zdrojů na tom, že Rusko je agresor, který napadl sousední suverénní stát, obsadil část jeho území a způsobil tím obrovské ztráty na životech a další škody. Proti tomu stojí putinovská propaganda, která tvrdí, že Ukrajina je nacistické zlo podporované Západem a že je proto nutné její suverenitu zlikvidovat, obsadit její území a vraždit tam. Když se podaří rozehrát takovou relativizační hru ve společnosti, kde obě tvrzení mohou být zároveň částmi této společnosti považována za důvěryhodná, otevírá se prostor k různým variacím politických postojů. Jedním z nich, který se za takové situace může jevit jako zcela logický, je “nebudeme se do toho vměšovat, není to náš business, ať si to tam vyřídí sami”. Nebo třeba “musíme se zasadit především o mír, protože tato válka přináší pouze smrt a škody a není v našich silách na tom nic změnit”. 

Pokud vám připadá takový scénář jako legrační, podívejte se na rétoriku současného slovenského premiéra Fica, který se v tomto relativizačním okně vyjímá jako Marfuška čekající na sličného ženicha - Ivánka. Je tedy velká škoda, že Vojenské zpravodajství nebylo ve svých závěrech doslovné.

Jistě, pojmy dezinformace, propaganda nebo hybridní konflikt (válka) mohou být v špatně vykládány nebo zneužívány na různých stranách. Žijeme totiž ve 21. století, kdy třeba téma klimatické krize mezi sebou řeší herec, kuchař, herní vývojář a influencer. Chci tím říct, že není tématu a příslušné terminologie, která by neprocházela každodenním pitvořením internetovou diskusí. Jen proto ale přece nebudeme rezignovat na jejich používání. To bychom mohli rovnou říct, že věda a celkové poznání nemá smysl, protože spousta lidí žvaní o něčem, čemu zbla nerozumí. A to je snad dostatečně absurdní, že… 

Jestliže kupříkladu mluvíme o současné Ruské federaci a komunikaci jejího mocenského aparátu dovnitř i navenek, mluvme směle o státní propagandě, přičemž tento stát je autoritářskou oligarchií, neototalitou, anokracií či kleptokracií, záleží na tom, co chcete na tomto patologickém systému zdůraznit. Ale rozhodně není demokracií. A pokud dezinformace otrocky papouškují tuto propagandu, pak je prosím nadále standardně označujme za dezinformace, protože jejich společnou DNA je vnitřní odpor k demokracii a potřeba podporovat nedemokratické síly v demokratických společnostech. 

Proč? Protože demokracii zkorumpujete mnohem hůře než sobě rovný, nedemokratický systém, v němž stačí podplatit mocenskou skupinu. A pokud k tomu Rusko, nebo třeba jiná nedemokracie, tedy Čína, používají tzv. hybridních prostředků, tedy prostředků mimo konvenční vojenskou sílu, říkejme tomu prosím hybridní konflikt nebo hybridní válka. Což samozřejmě nevylučuje, že si tu a tam nějaký akademik napíše paper, v němž se bude snažit vehementně dokázat, že jsou pojmy dezinformace, propaganda a hybridní válka nadužívány. Takový akademik se totiž bude muset alespoň pokusit získat k tomu hmatatelnou a zkoumatelnou evidenci. Zatleskám každému, komu se to skutečně podaří.

Ty osobně jsi velkým podporovatelem mediálního vzdělávání a výuky kritického myšlení na českých školách. Jak se českému školství v tomto ohledu daří? 

Jsem člověk, který se vzdělávání profesně věnuje, autor knih No Future a nedávno vydané Future ON!, které se snaží ukázat, jak žít ve světě fyzicko-digitální existence. Čerstvá kniha nese podtitul “Jak zkrotit šelmy digitální džungle” a tím hlavním nástrojem je, nepřekvapivě, výchova a vzdělávání. 

V obou případech jde o důrazný apel na to, abychom vytáhli hlavu odněkud “ze tmy” a začali se důrazně zabývat podstatou světa, v němž žijeme, a podle toho také vychovávali a vzdělávali. Zodpovědět si základní otázku po tom, co je smyslem výchovy a vzdělávání, není tak těžké: je to příprava na budoucí život v podmínkách, které ho formují, a reprodukce těch prvků života, které v tom pomáhají. Pokud se zamyslíme nad tím, v jakém světě nyní žijeme, musí nutně i laik dojít k závěru, že se diametrálně liší od světa před digitální revolucí, má-li zkušenost z obou. A pokud se zamyslíme nad tím, co jsou ony prvky hodné reprodukce, musí i laik nutně dojít k závěru, že jde zejména o hodnoty. 

Alespoň v demokracii by mělo jít zejména o reprodukci hodnot. To samozřejmě neznamená, že se celá výchova a vzdělávání začnou odehrávat pouze v diskusích o lidských právech, jak se někdo zřejmě mylně domnívá. K ochraně demokracie v technologickém světě je nutné být technologicky zdatný, což předpokládá, že máte dost inženýrů. Je také nutné být zdraví, což předpokládá, že máte populaci, která ví, jak pečovat o své zdraví a dostatek lékařů a chemiků, kteří pracují na lepších lécích. Je nutné pečovat o životní prostředí, takže musíte mít dostatek technologů pečujících o vodu, vzduch a půdu. Musíte stavět, rozvíjet dopravu, musíte rozvíjet kulturu. Jinak zakrníte a to demokracii nesvědčí. 

Takže děti se učí matematiku, fyziku, chemii a biologii, ale vše je zasazeno do kontextu současného života. A ten se - ať chceme, nebo ne - odehrává ve vysoce technologizované společnosti, ve které převzaly úlohu “nakrmit a zabezpečit” extenze (stroje, dopravní prostředky a počítače), zejména ve vztahu člověk - člověk. Ať už v našich běžných nejbližších vztazích, nebo v komunitách, nebo ve vztahu ke společnosti jako takové. Naše lidská existence je více a více mezilidskou interakcí. No a na to potřebujete prostě mít jiné vzdělávání, než o jaké se v setrvačnosti minulých epoch snažíme. 

Tady není tereziánské školství, jak se občas říká. Protože když řeknete “tereziánské”, musíte jít do historického kontextu. Marie Terezie byla na svou dobu vysoce pokroková. Tady je školství tvořené směsicí nánosů epoch, od Marie Terezie, přes první republiku, totalitu, devadesátky a počátek digitální éry až dodnes. Výsledkem je systém s vysoce rozdílnými kvalitami výchovy a vzdělávání v jednotlivých jeho částech, školách. Některé jsou zcela produktem setrvačnosti, některé se naopak vyvíjejí v interakci se světem, který ubíhá z hlediska změn skutečně velkou rychlostí. Cílem přitom není reagovat na každou dílčí změnu, cílem je pochopit, co technologické změny znamenají pro společenský a individuální život a za tím směřovat. Jít tam, kde puk bude, ne kde teď je, abychom použil přirovnání z oblasti, které Češi tak rádi rozumí. A zároveň nezapomínat, že se tímto světem jako konstanta táhnou hodnoty vtělené do demokratické ústavy. 

Jak to souvisí se dezinformacemi? Zcela! Ukazuje se totiž, že ty společnosti, které dokážou reprodukovat důležité hodnoty, jsou oproti ostatním mnohem odolnější proti snahám je rozvrátit, což je cíl dezinformací. Klíčem k tomu není jen vzdělání, které umožní chápat svět, v němž žijeme (i ten vnitřní svět v nás), ale míra důvěry ve společnosti. Ale i v tom hraje v takových zemích, ve Skandinávii, v Kanadě, významnou a klíčovou roli vzdělávání. Tam, ve školách, se totiž vytváří základní důvěra v to, co přesahuje hranice mého běžného života založeného na nukleárních vztazích, na rodině a nejbližším okolí. Protože škola je reprezentací společnosti a simulací polis, obce. Důležitou třešničkou na tomhle dortu pak může být větší důraz na práci s informacemi jako takovými, tedy se zdroji a jejich kritickým posuzováním. 

Ve všech ohledech musíme přidat, protože jsme významně pozadu, ne jako jednotlivé školy, ředitelé, učitelé, ale jako systém. V knize Future ON! ukazuju, že technologie uhání jako bájný Achilles a instituce (třeba škola) jdou tempem želvy. Vzniká nesoulad, který samotné instituce nenapraví, protože to nemají ve své povaze. Když se budeme bavit o informační gramotnosti, je nutné školy otevřít více těm, kdo to umí a už dělají v oblasti neformálního vzdělávání. Vytvořit bypass reality do instituce. Ono i tohle se děje, ale pomalu a nesystémově. No a pokud bychom chtěli udělat něco podstatného, levného a přitom účinného, pak bychom měli začít pracovat systematicky s experimentem. Kdyby se před rokem našlo 30 škol, které budou používat ChatGPT systematicky ve výuce, zaznamenávat poznatky, dnes jsme měli výborný playbook pro všechny, Doslova za pár korun.

Jaké jsou největší úspěchy, kterých Čeští elfové za dobu své existence dosáhli? A jak vám mohou lidé pomoci? 

Čeští elfové jsou úspěchem sami o sobě. Moje kolegyně a kolegové, kteří vytvářejí na denní bázi analýzy dezinformačního prostoru, postavili výše zmíněný bypass nečinnosti institucí v reakci na zjevnou, radikální změnu podmínek života v digitální džungli. Dělají to už šest let bez nároku na odměnu nebo uznání, přičemž vzniklé práce využívá stát, média, další organizace věnující se tématům, organizace, které s dezinformacemi přicházejí do styku kvůli své činnosti, zahraniční organizace, které se zabývají dezinformacemi na globální úrovni, kdokoliv, kdo má zájem. Je mi velkou ctí, že mohu k této práci dílčím způsobem přispívat, protože zde vzniklo a funguje něco, co se nepodařilo vytvořit kromě pobaltských zemí, přímo ohrožených přítomností Ruska a jeho hybridních aktivit, v žádné jiné zemi na světě. Jsem hrdý, když mohu o tomto úspěchu mluvit s Brity, Němci nebo Poláky, kteří obdivně hledí na to, jak se dokáže česká občanská společnost postavit za demokracii, její práva a svobody. 

Co se konkrétních výstupů týká, každý se může podívat na web Českých elfů a projít si pravidelné reporty o dění na dezinformační scéně, nebo projít databázi tisíců řetězových emailů a udělat si vlastní obrázek o tom, co to znamená dezinformace v českém kontextu. Mapujeme situaci roky a poskytujeme tak možnost vytvořit si komplexní náhled.

Pomoc může nabídnout každý, kdo by se na práci Českých elfů chtěl podílet. Stačí napsat na cesti.elfove@gmail.com.