ROZHOVOR | Palestinci před 35 lety povstali. Izraelsko-palestinský konflikt se opět blíží k bodu varu, obává se Kalhousová

Znamenalo vypuknutí palestinské intifády, neboli lidového povstání,  v prosinci  1987 výrazný zlom pro dosavadní průběh izraelsko-palestinského konfliktu?

Určitě ano. Izraelští lídři měli pocit, že aspirace Palestinců na sebeurčení mají pod kontrolou. Jásir Arafat a další představitelé Organizace pro osvobození Palestiny byli v Tunisu, daleko od místa dění, a na palestinských územích zakročovala izraelská armáda velmi ostře proti jakýmkoliv pokusům postavit se izraelské okupaci. Intifáda proto izraelské představitele překvapila a zaskočila. Až během ní si uvědomili, jak velká je frustrace Palestinců na Západním břehu a v Gaze z pokračující okupace a z nedostatku naděje, že jednou dojde k nějakému řešení. Tehdejší izraelské vedení tak postupně došlo k závěru, že bude třeba začít s Palestinci vyjednávat a to navzdory tomu, že někteří z palestinských lídrů měli teroristickou minulost. Výsledkem intifády tak bylo to, že si v roce 1993 obě strany vyměnily dopisy, ve kterých Izrael uznal Organizaci pro osvobození Palestiny jako reprezentanta Palestinců a Organizaci pro osvobození Palestiny potvrdila svoje dřívější prohlášení o tom, že uznává existenci Izraele a vzdává se používání terorismu a násilí. To umožnilo následná mírová jednání v Oslu. 

Intifádu odstartovala dopravní nehoda se čtyřmi palestinskými oběťmi, kterou podle palestinského výkladu způsobil záměrně řidič izraelského vojenského vozidla. Příčiny však byly nepochybně mnohem hlubší a zmíněný incident dal pouze průchod nahromaděnému napětí. V čem tedy hledat skutečné kořeny první intifády?

Skutečné kořeny sahají hluboko do minulosti. Palestinci po desetiletí věřili, že Izrael bude jednou zničen a na celém území na východ od řeky Jordán vznikne Palestina. V této naději je udržovaly i arabské země. Jenomže všechny války vedené ve jménu Palestinců arabskými zeměmi Arabové prohráli a výsledkem každé války byla ztráta území, které Palestinci považovali za své. V Šestidenní válce v roce 1967 pak Izrael dobyl všechna palestinská území, tedy Západní břeh a Gazu. 

Od té doby ale není Izrael schopen přesně definovat svojí strategii vůči těmto palestinským územím. Na jedné straně doufal, že toto území bude schopen vyměnit za mír, podobně jako v případě Sinaje s Egyptem. Ale tato strategie na Západním břehu neuspěla i proto, že toto území bylo vždy velmi sporné. Do roku 1967 tam nebyla samostatná Palestina, ale bylo to území, které po vzniku Izraele anektovalo Jordánsko, které se nároku na Západní břeh vzdalo až v roce 1988. Nebylo tedy jasné, s kým o tomto území jednat. 

Na straně druhé Izrael od šedesátých let budoval na Západním břehu židovské osady, což nebylo motivováno pouze bezpečnostně či ekonomicky, ale i nábožensky. Západní břeh, neboli Judea a Samaří, je místo, kde se psala historie židovského národa, a města jako Hebron mají nesmírnou důležitost pro věřící Židy. Palestincům již tak v sedmdesátých letech došlo, že Izrael neporazí, a tak začali bojovat alespoň o území Západního břehu a Gazy. A tím, že Izrael nepřicházel s žádným jasným programem ohledně předání kontroly nad tímto územím Palestincům a místo toho tam stěhoval více a více židovských osadníků, a to vše za přítomnosti izraelské armády, vedlo k první intifádě.  

Lze se setkat s názorem, že zásahy izraelských bezpečnostních složek proti palestinským projevům odporu byly neadekvátně tvrdé. Jako argument zpravidla zaznívá asymetrický počet obětí. Palestinců zahynulo o dva tisíce více než bylo 160 mrtvých na izraelské straně, i když téměř polovina z nich nepřišla o život v důsledku izraelských akcí. Zmiňována je také absence většího počtu teroristických útoků a nasazení těžkých zbraní ze strany Palestinců. Jak hodnotíte izraelský postup s odstupem pětatřiceti let? 

Izrael bude vždy kritizován za to, že v každém konfliktu s Palestinci, ale i s arabskými zeměmi, bude mít menší počet obětí. Tuto kritiku považuji za dost problematickou. Izrael investuje obrovské množství prostředků do toho, aby zabezpečil domácí frontu, ale i vlastní vojáky proti ztrátám na životě. Je to motivováno mimo jiné také tím, že Izrael je početně v obrovské nevýhodě oproti arabskému světu. Proto si nemůže dovolit utrpět velké ztráty. Ale samozřejmě je pravda, že zatímco Palestinci mají k dispozici poměrně primitivní zbraně, Izrael do boje nasazuje těžkou techniku, což vede ke ztrátám na životě hlavně mezi Palestinci. Současně ale kdyby Izrael nevyužíval velmi sofistikované zbraně a používal primitivnější zbraňové systémy, tak je mrtvých civilistů při každém vojenském střetu mezi Izraelci a Palestinci ještě mnohem více. 

Pokud byste měla srovnat první intifádu s intifádou druhou, která vypukla v září 2000, jaké jsou hlavní rozdíly?

Míra násilí. Jestli během první intifády se boje dotkly Izraele v hranicích před rokem 1967 jen málo, druhá intifáda byla zcela jiná. Palestinští sebevražední atentátníci útočili na autobusy a kavárny a na každodenní život v Izraeli to mělo obrovský dopad. Například z Jeruzaléma se stalo město, ze kterého tak trochu vyprchal život. Pro Palestince byla situace ještě mnohem napjatější, protože boje probíhaly po mnoho měsíců. Na obou stranách bylo také velké množství obětí mezi civilisty. V Izraeli nebylo nikdy tolik obětí terorismu jako během druhé intifády. Palestinských obětí bylo také výrazně více než během předchozích střetů. Jinak ale motivace pro vypuknutí druhé intifády nebyla o moc jiná, než v případě té první. Frustrace Palestinců z izraelské okupace a neschopnosti palestinského vedení s tím něco dělat. 

Interpretace toho, kdy první intifáda skončila, se různí. Podle některých je za její konec možné považovat mírovou konferenci v Madridu na přelomu října a listopadu 1991, jiní naopak zmiňují až podpis první mírové dohody z Osla v září 1993. Pokud bychom se přiklonili k druhému momentu, který položil základ pro vznik palestinské samosprávy na Západním břehu a v Pásmu Gazy, lze první intifádu považovat z palestinského pohledu za úspěšnou?

Ano i ne. Ano proto, že obě strany přivedla k jednacímu stolu a chvíli se zdálo, že by opravdu mohlo dojít k dojednání míru. Jak ale postupně vyprchávaly naděje, že dohody s Osla opravdu přinesou dlouhodobé mírové řešení, začala narůstat frustrace, a to jak mezi Palestinci, tak v Izraeli. To celé potom vyústilo v druhou intifádu. Jejím hlavním výsledkem je obrovské posílení pravice v Izraeli. Izraelci prostě přestali věřit v to, že Palestinci myslí jednání o mírovém řešení vážně. Výsledkem je, že již mnoho let spolu Izraelci a Palestinci o míru nejednají. A frustrace mezi Palestinci tak opět narůstá a začíná se blížit k bodu varu.