ROZHOVOR | Pokus o zastavení krize v Somálsku vyústil v proslulou bitvu v ulicích Mogadišu. Výsledek silně ovlivnil zahraniční politiku USA, říká afrikanista

Dá se za počátek událostí, které vedly k vyslání mírové mise OSN do Somálska, označit rok 1991, kdy v zemi padla levicová diktatura Mohameda Siada Barrého, což doprovázel také rozklad státních struktur?

Vláda Siada Barrého bezesporu byla hlavním viníkem občanské války v Somálsku a tedy i důvodem k vyslání mírových sil OSN. Siad Barré po sobě zanechal zničenou a hlavně klanově rozdělenou zemi, kdy klany na severu byly dlouhodobě utlačované a hledaly nějakou alternativu. Tím došlo k vytvoření například Somálského národního hnutí na severu země, a později roku 1991 k vyhlášení Republiky Somaliland, kterou však do dnešních dnů nikdo neuznal. Zatímco klany na severu se dokázaly domluvit na přechodu k v zásadě demokratické vládě, klany na jihu se propadly do kolotoče občanských válek.

Mezinárodní společenství zasáhlo do somálské občanské války v dubnu 1992, kdy byla na základě Rady bezpečnosti OSN spuštěna mise UNOSOM, která víceméně předpokládala dohled nad dodržováním příměří prostřednictvím početně velmi omezeného mezinárodního kontingentu v řádu desítek až stovek vojáků. V listopadu, vzhledem ke zhoršující se situaci v zemi, vystoupily Spojené státy s návrhem na vyslání mnohem silnějšího mezinárodního vojenského uskupení pod americkým velením. Co vedlo Washington k takové iniciativě, která následně vyústila v misi UNITAF?

Šlo o reakci na vývoj na jihu Somálska, kde sílil generál Mohamed Farah Aidíd. Žádal odchod mírových sil, které zároveň neměly takový mandát, aby nepřehlednou situaci zvládly. Na půdě OSN se tak hledal způsob, jak posílit roli OSN a dosáhnout míru, tak se vytvořily jednotky UNITAF, kterým velely Spojené státy, ale jichž se zúčastnily asi dvě desítky zemí, včetně třeba Bangladéše, Pákistánu, Egypta nebo Belgie či Švédska. Somálsko již procházelo humanitární krizí, hrozil hladomor, a v neposlední řadě je třeba si uvědomit strategický význam Somálska při pohledu na mapu.

Mise UNITAF, spuštěná v prosinci 1992, měla rovněž posvěcení Rady bezpečnosti OSN. Jaký byl její hlavní cíl na pozadí eskalující situace v Somálku a změnil se zásadně tento cíl ve chvíli, kdy na jaře následujícího roku došlo k její transformaci v misi UNOSOM II? 

Hlavním cílem UNITAFu byly dodávky jídla a dalších základních prostředků k zabránění humanitární katastrofy, která bezprostředně hrozila. OSN považuje tuto misi za úspěšnou. Ta transformace, o které hovoříte, v zásadě rozšířila pravomoci mise, týkaly se zajištění bezpečnosti a revitalizace ekonomických a politických pořádků v zemi.

Jaký měl vstup velkého množství zahraničních, především amerických vojáků do Somálska vliv na dynamiku tamního konfliktu?

Jednoznačně šlo o zásadní ingredienci, protože do té doby šlo o klanový konflikt mezi Somálci. Somálská společnost je poměrně konzervativní, pokud se týče cizích vlivů, respektive vměšování se do jejich vnitřních záležitostí. I proto se stávali vojáci OSN terčem násilí tam či onde. Navíc přeci jen Američané v osmdesátých letech poskytovali podporu Siadu Barrému - poté, co Sovětský svaz zastavil veškerou pomoc Somálsku po somálské invazi do Etiopie v roce 1977. Vnímali jej jako protiváhu režimu Mengistu Haile Mariama v Etiopii, jehož mohutně vyzbrojili Rusové, respektive Sovětský svaz. I proto neustálý tlak Mohameda Faraha Aidída na odchod cizinců ze země.

Doslova ikonickým střetem celé operace se stala počátkem října 1993 bitva v metropoli Mogadišu, ke které došlo v rámci snahy amerických speciálních sil zajmout zmíněného samozvaného somálského vůdce Aidída. Téměř dvě desítky mrtvých a přes sedm desítek zraněných amerických vojáků vedly tehdejší Clintonovu administrativu k rozhodnutí zastavit bojové akce v Somálsku a stáhnout vojska ke konci března nadcházejícího roku. Jednalo se zásadní zvrat v konfliktu, nebo spíše potvrzení jeho dosavadního směřování?

Šlo samozřejmě o zcela zásadní událost, nejen pro následnou dynamiku somálského konfliktu a postupný odchod mírové mise, ale také pro americkou zahraniční politiku, která se v letech následujících vyznačovala značnou neochotou se jakkoliv angažovat v dalekých konfliktech někde v Africe. Názorně jsme to mohli vidět v případě Rwandy a neochoty administrativy Spojených států se jakkoliv zapojit, i když už se v zemi rozběhla genocida. Pro somálský konflikt to znamenalo jeho další rozběh, celá devadesátá léta v Somálsku se nesla ve znamení naprostého chaosu a bezpráví, které pak začal napravovat až takzvaný Svaz islámských soudů, jemuž se podařilo část jižního Somálska zpacifikovat a vrátit mu řád, než došlo k etiopské invazi roku 2006, která odstartovala další kolo občanské války.

Jak s odstupem třiceti let hodnotit rozhodnutí vyslat do Somálska početně rozsáhlý mnohonárodnostní zahraniční vojenský kontingent? Existovaly alespoň na papíře předpoklady pro úspěch takové mise?

Těžko říct. Jako každá jiná mise OSN má i tato svá různá hodnocení a úhly pohledu. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo takřka nic z hlediska zabránění konfliktu nebo jeho deeskalace, tak nevím, zda můžeme hovořit o úspěchu. Možná se mohla i podcenit schopnost Somálců bojovat, ale především jejich odpor k vnějšímu vměšování do jejich vlastních vnitřních záležitostí.

Jak jste již sám naznačil, po odchodu posledních vojáků OSN v březnu 1995 pokračovala v Somálsku eroze centrálních struktur. V africkém kontextu přitom představuje země poměrně homogenní útvar, ať už z etnického či jazykového hlediska. Kde tedy hledat hlavní příčinu toho, že se jedná minimálně v posledních třech dekádách o jeden z nejméně stabilních států světa? 

Ty příčiny jdou daleko do minulosti. Máte pravdu, že Somálsko je takřka unikátní zemí v Africe, jazykově, etnicky i nábožensky de facto homogenní země, čili to je zcela diametrálně odlišná situace, než třeba v sousední Etiopii a Keni, kde také žijí poměrně početné somálské komunity. Problém Somálska byl, že somálsky hovořící obyvatelstvo bylo během kolonialismu rozděleno do pěti různých celků: Italské Somálsko, Britské Somálsko, Francouzské Somálsko - dnes Džibutsko, Etiopie, respektive region Ogaden, a Keňa - Northern Frontier District.

Když vzniklo roku 1960 nezávislé Somálsko, tak sloučením prvních dvou. Každá součást ale měla jinou historii administrativy, školství, takřka neexistující společnou infrastrukturu a podobně. V šedesátých letech se ale podařilo vytvořit relativně demokratické, a v Africe té doby unikátní prostředí. Tomu zasadil ránu převrat roku 1969 a nástup Siada Barrého k moci. Se sovětskou podporou v zádech si nejen troufl na invazi do Etiopie, ale i k utlačování somálských severních klanů, především klanu Isaaq. Když jej Sověti po začátku invaze opustili, hledal v osmdesátých letech podporu jinde, ve Spojených státech , ale třeba i v Číně. Celá osmdesátá léta byla vyplněna násilím proti severním klanům a jejich odporem vůči Barrého režimu, který kulminoval roku 1988 bombardováním města Hargeysa, dnes hlavního města Somalilandu. Mnozí hovoří o genocidě páchané na klanu Isaaq.

Když se spolu s koncem studené války zhroutily diktátorské režimy v Etiopii a Somálsku, nešlo už násilí zastavit. Na jihu se moci chopili tamní de facto warlordi, vzájemně usilující o moc. Mezi nimi vynikal Mohamed Farah Aidíd, o němž jsme hovořili. Dělal vše pro to, aby se dostal k moci. Centrální vláda měla jen velmi omezenou moc, de facto jen v několika čtvrtích Mogadišu. Jde tedy v mnoha ohledech o válku s klanovým pozadím, k němuž se v poslední dekádě přidal i významný náboženský prvek v podobě hnutí aš-Šabáb, které je jakýmsi pohrobkem zmiňovaného Svazu islámských soudů. Ale i jeho agenda je spíše nacionalistická, než globálně džihádistická, čili jej asi nelze úplně srovnávat s al-Kájdou, nebo takzvaným Islámským státem.