ROZHOVOR | Prezidentské volby jako souboj o povahu Slovenska. Pellegrini by hrál vlastní politickou hru, říká Poliačik pro EZ

Co je hlavním tématem prezidentských voleb? Jsou to spíše geopolitické otázky, jako například pomoc Ukrajině, vztahy s Ruskem, anebo ty domácí, kupříkladu kontroverzní kroky vlády premiéra Fica?

Já bych ta dvě témata od sebe neodděloval, protože nejsmutnější skutečností je to, že zahraničně politická témata jsou nyní zneužívána výsostně pro potřeby vnitropolitické situace. 

Robert Fico a jeho okolí udělají cokoliv, aby se vyhnuli trestněprávní odpovědnosti za 12 let trvající únos státu, a pokud se během posledních více než tří let přiblížilo mnoho osob blízkých Smeru nebo přímo členů Smeru možnému odsouzení a nějakému trestu, tak vlastně cílem garnitury, kterou tu právě teď na Slovensku máme, je vyhnout se trestnímu stíhání a potrestání. A aby toho byli schopni dosáhnout, využívají nejnižší pudy jedné části velmi polarizované společnosti, a když se to hodí, tak klidně hrají velmi nebezpečnou geopolitickou hru, jen aby si udrželi podporu té části veřejnosti, na kterou se oni spoléhají. A pokud tato část společnosti prosákla proruskou propagandou a je velmi protisystémově naladěná, jakkoli paradoxně to může znít, že důvěřuje největší politické straně, on je to protisystémový tlak, tak tato část společnosti oceňuje, když například Robert Fico prozradí důležité utajované skutečnosti ze střetnutí s francouzským prezidentem a jeho partnery. Protože v jejich očích je to chování, které oni očekávají od svých volených zástupců. A to, že tím Robert Fico a Juraj Blanár a ostatní vrhají Slovensko do velmi těžké izolace, pro ně právě teď není až tak moc podstatné. 

Co je tedy tím hlavním volebním tématem?

Myslím, že je to souboj o povahu státu. Protože v momentu, kdy v prezidentském paláci bude někdo, kdo bude ochotný postoupit často až za hranici kompetencí hlavy státu a bude napomáhat dalšímu únosu státu touto garniturou, tak jednoho dne se ještě můžeme podívat na Maďarsko jako na velmi vyspělou demokratickou společnost. A v případě, že se podaří do prezidentského paláce dostat člověka, který bude vytvářet alespoň nějakou protiváhu, tak jako to dosud dělala prezidentka Čaputová, tak to může být mobilizujícím prvkem pro občanskou společnost a může to být další podporou pro protesty proti autokratickým choutkám Roberta Fica a jeho partičky.

Jak máme číst aktuální slovenskou politiku, kde jedním dechem Fico dává jasné signály Kremlu, že chce s Moskvou udržovat lepší vztahy, než tomu bylo dosud, zpochybňuje evropskou politiku pomáhající Ukrajině, poslanec Blaha vyznává svou lásku k Moskvě zcela otevřeně, ministr zahraničí Blanár se setkává s Lavrovem a Italové stáhli svou protivzdušnou ochranu Slovenska, ale zároveň Fico pláče a ptá se, kdo bude chránit Slovensko, přičemž do toho všeho ministr vnitra Kaliňák přemýšlí o nákupu dalších amerických stíhaček F-16. Jak se v tom má nezaujatý pozorovatel zvenčí orientovat?

Přesně tak, jak jsem již říkal, musí to číst jako výsostně vnitropolitickou komunikaci, kde jediným účelem je udržovat slovenskou společnost rozdělenou, vystrašenou a vytvářet zdání, že někdo je dostatečně odvážný na to, aby tomu zkaženému a dezorientovanému Západu ukázal, jak to se světem je. Fico se snaží veřejnosti ukázat, že jemu jde o mír, že nechce podporovat válku, ale s žádným konstruktivním nápadem na řešení té situace on sám nepřijde, protože ho nemá, nemá ho odkud vzít. Víte, v průběhu posledního týdne jednal místopředseda vlády Kmec s místopředsedkyní vlády Ukrajiny Julií Svyrydenkovou, se kterou jsem já měl několik osobních zkušeností. Ona je zodpovědná za proces odminování, kde se rozvíjí projekt železničního propojení Košic a Mukačeva, propojení Slovenska s Ukrajinou přímou železniční tratí z Košic až do Kyjeva. Jedná se o zvýšení kapacity hraničních přechodů, takže ona ta vláda vlastně na technické úrovní velmi čile s Ukrajinou komunikuje, ale rétoricky se od ní odvrací a tulí se k velkému Rusku. 

Je to velmi cynická a pragmatická hra, která udržuje Ukrajince v ochotě se bavit o dílčích technických záležitostech, ale zároveň vytváří velmi ošklivé vlny na geopolitickém poli a tam, kde ty signály byly dosud na úrovni Evropy až na Viktora Orbána poměrně jednotné. 

V prezidentských volbách kandidují představitelé prokremelského proudu, jako jsou pan Harabin, Danko, ale i Pellegrini, který má navíc asi největší šanci dostat se do druhého kola. Čím to je, že tento názorový proud je na Slovensku nyní tak silný?

To je v podstatě velmi jednoduché a na rozdíl od České republiky, u nás je dlouhodobě proruský narativ zastoupený na nejvyšších úrovních. V České republice ať už Okamura nebo Babiš, to jsou zcela neškodní mončičáci, oproti tomu, co je možné říct v slovenské diskusi. My jsme měli fašistickou stranu, téměř s desetiprocentním ziskem přímo v parlamentu, takže u nás je ten posun o hodně dál. 

My máme takový vtípek s kolegy. Slovensko vyhrává v každé válce, protože bojuje na obou stranách. V podstatě nám je jedno, kdo vyhraje, my jsme vždy na vítězné straně. Přesně to se ukazuje v tomto konfliktu úplně křišťálově čistě. Koneckonců i v Čechách za protektorátu byli lidé, kteří kolaborovali s Hitlerem, zároveň existovali lidé, kteří se stavěli na odpor. Na Slovensku jedna část velmi aktivně podporovala odsun Židů a druhá část organizovala Slovenské národní povstání. Právě teď je Slovensko bojištěm všech ostatních úrovní války, kromě té skutečně vojenské, takže ekonomická úroveň, politická, informační, hybridní úroveň, vše se to u nás hraje na 100 %. Jeden příklad za všechny: pan Hambálek byl po lobování premiéra Fica vyloučen ze sankčních seznamů Evropské unie. To je člověk, který zastupuje ruské Noční vlky na Slovensku. Jde o jednoznačný signál pro ruské tajné služby, že nyní tu mají eldorádo, a že si tu mohou dělat v zásadě, co chtějí. 

Také ekonomické zájmy, ať už se to týká, možného opětovného nákupu jaderného paliva do slovenských jaderných elektráren z Ruské federace, anebo jiných věcí, plynu, ropy, resp. jiných fosilních paliv, to všechno bude součástí té geopolitické hry následujících pár měsíců. Tam se ukáže, jak dobře je Evropa připravená čelit těmto hrozbám i na úrovni takových odchylek, jakou se právě teď Slovensko stalo.

Prezidentka Čaputová byla představitelkou jasné proevropské, prozápadní orientace Slovenska. Jak se může změnit slovenská politika, pokud by po premiérském křesle, které dnes drží spíše na východ orientovaný premiér Fico, získal tento směr druhou důležitou postavu, tedy prezidenta? 

Já si nemyslím, že Peter Pellegrini v prezidentském paláci bude výrazně proruskou postavou. Je třeba si uvědomit, že mezi Robertem Ficem a Petrem Pellegrinim panuje poměrně silná až živočišná nevraživost a v momentě, kdy se Peter Pellegrini stane prezidentem, bude hrát svou vlastní politickou hru. Je otázkou, jaké má karty, jaký má výtlak, je otázka, jak moc je vydíratelný. To vše je a bude velmi zajímavé, ale on svou osobnostní výbavou není prorusky orientovaný politik, on není mentální bolševik, jako je Robert Fico. Spíše bych očekával, že jeho projevy budou takové nemastné, neslané, bude se snažit hrát na všechny strany a využívat spíše právo moci prezidenta při té surové mocenské hře, která se nyní hraje, jako jsou možné amnestie, jmenovaní různých vládních nominantů atd. Tam bude poměrně servilní, ale neočekávám, že by byl vyloženě proruský. Spíš si myslím, že tu otevřeně proruskou rétoriku bude nechávat na dosavadních silných hráčích typu pan Blaha, což je čistě ruský agent, ale ten už bude zřejmě v Evropském parlamentu. Řekl bych, že to nechá na lidech, kteří to dělali doposud a pan prezident Pellegrini, pokud by ve volbě uspěl, bude tvrdit „co já s tím můžu udělat, každý si může v zásadě říkat, co chce.“

Slovensko je srdcem Evropy, to jsou slova Milana Rastislava Štefánika, zdůrazňoval tím geografickou polohu Slovenska. Tuto tezi nikdo ani dnes nezpochybňuje, neobáváte se však geopolitického vychýlení Slovenska směrem na východ? 

To je otázka za milion. Já si myslím, že odpověď na tuto otázku tkví někde kolem Avdijivky, Chersonu, Melitopolu, na Krymu či na Donbasu, protože další fantastická vlastnost Slováků je, že oni se velmi rychle dokáží přiklonit na vítěznou stranu. Jakmile se ale západní civilizace nyní semkne a jednoznačně podpoří Ukrajinu v tom, aby do čtyřech, pěti let vytlačila ruské vojenské síly ze svého území, tak i na Slovensku začne přibývat lidí, kteří budou Ukrajině fandit. Naopak, pokud se Rusům podaří zatlačit frontu do vnitrozemí Ukrajiny, získat nějaké významné území a hlasy nespokojenců  z celého světa, nedejbože s nově zvoleným prezidentem USA Trumpem, začnou tlačit Ukrajince do vyjednávání, které bude znamenat jednoznačnou ztrátu území, tak to posilní proruské aktéry i na Slovensku. 

Já si myslím, že to je spor, který my doma neumíme vyřešit. Ten bude odrazem geopolitického dění kolem nás. My nakonec budeme na vítězné straně, jen je otázkou, kdo bude vítězná strana.

Před několika lety došlo ve straně Smer k rozkolu mezi tehdejším premiérem Ficem a Peterem Pellegrinim. V kuloárech se mluví i o fyzické výměně názorů. Pellegrini následně ze strany odešel a založil si konkurenční politický subjekt, stranu Hlas – sociální demokracie. Loňské parlamentní volby však jakoby daly na dávné neshody zapomenout, obě strany jsou dnes součástí vládní koalice. Pokud by Pellegrini nakonec prezidentské volby vyhrál, myslíte, že by spolupráce mezi těmito dvěma osobnostmi byla i nadále bezproblémová a korektní, anebo existuje pravděpodobnost, že by Pellegrini vystupoval proti Ficovi jinak, než je tomu dnes? 

Peter Pellegrini je prvoligový mocenský hráč, křišťálově čistá podstata oportunismu, to je jeho postava. Pokud on z toho něco má, nemá důvod jít do žádných otevřených konfliktů, není to v jeho povaze. On nikdy nebyl silným hráčem na otevřené konflikty, vždy řešil věci z pozadí a snažil se pro sebe vytvořit tu nejlepší možnou pozici. 

K rozštěpu strany Směr došlo z obavy, že Robert Fico umře. To bylo v době, kdy měl vážné zdravotní problémy a nebylo zcela jasné, zda to přežije. Zda by zemřel fyzicky nebo jen politicky, jedno i druhé by pro lidi v pozadí strany Smer bylo poměrně těžkou ranou, a proto potřebovali vytvořit nějakou alternativní strukturu. Pellegrini byl ideální nosičem myšlenky, aby existovala nějaká „béčková“ varianta, která nemusela být nutně Smer 2.0, mohla by se klidně identifikovat jako civilizovanější střední cesta, která by teoreticky uměla spolupracovat i s druhou stranou politické mapy. Ta pravděpodobnost, že po těchto volbách by vznikla vláda, kde by byla Hlas, Progresivní Slovensko, SAS, KDH, ona nebyla nulová. Nicméně se to nepodařilo poskládat, do jednání zasáhlo několik faktorů, které znemožnily postavení této koalice. Já si ale nemyslím, že by Petr Pellegrini by ji úplně vyloučil a kdyby v ní byl, tak dnes by byl proukrajinským, takovým středově umírněným politikem a hrál by to úplně krásně na druhou stranu. 

Zřejmě není příliš pravděpodobné, že mezi Hlasem a Smerem, pokud by se Pellegrini dostal do prezidentského paláce, by se začalo vytvářet nějaké vážné napětí. Spíše bych očekával, že ty strany začnou znovu srůstat. V Hlase je totiž stále mnoho lidí, kteří jsou plně oddaní Ficovi. Jsou to jeho hráči, kteří umí misky vah posouvat v momentě, když je to třeba, více na stranu Smeru, než na stranu Hlasu, a Pellegrini to dobře ví. Koneckonců ministr vnitra Šutaj Eštok, který někdy působí až jako sluha organizovaného zločinu na Slovensku, tak ten přišel z Hlasu. On je úplně tvrdé hardcore jádro únosu státu, který tu nyní máme možnost sledovat. Tím pádem bych spíše očekával, že se dvojice Smer a Hlas ještě více semkne, a pokud se někdo v té koalici bude více vymezovat a tlačit se více do nějakého konfliktu, tak to bude zřejmě znovu Andrej Danko a jeho partička extrémistů.

V poslední předvolební televizní debatě bylo zřejmé, že vládní kandidát Pellegrini se snaží ze sebe smýt nálepku vládního, respektive koaličního kandidáta, i proto sám sebe tituluje jako kandidáta lidí. Zatímco opoziční kandidát Ivan Korčok je evidentním kandidátem opozičního politického bloku. Jak hodnotíte zvolené taktiky těchto hlavních kandidátů na postup do druhého kola. Nemůže Ivanu Korčokovi ublížit, že se jednoznačně staví za hodnoty, které představuje současná opozice a naopak zvolená taktika Petera Pellegriniho nemůže slavit úspěch?

Ono je to takové vtipné, protože Ivan Korčok má na billboardech napsáno, že bude sloužit lidem a ne politikům, takže v podstatě Pellegrini mu to téma jakoby ukradl, dokonce jej zapracoval do svého předvolebního videa. Samozřejmě, že v přímé konfrontaci se ta opoziční rétorika Ivana Korčoka ukáže být o mnoho silnější, protože i ostatní kandidáti v mnohém vykazují buď příklon k ruské rétorice, např. pan Švec, pan Harabín, pan Danko, anebo jsou to takoví ti chaotičtí hráči, jako je Igor Matovič. Jestli tu máme zápas dobra a zla, tak Korčokovi nezůstane nic jiného, než se jednoznačně zadefinovat a doufat, že dostatečný počet lidí to vyhodnotí stejně. V momentě, pokud by to začal hrát na všechny strany, tak tu hranu ztratí a v tu chvíli se v tom zápase ztratí on sám.