ROZHOVOR | Ukrajinci ztrácí přátele, ale i končetiny. Nedovedu si to představit, říká lékař z centra Superhumans u Lvova

Necelých deset kilometrů od centra západoukrajinského Lvova se nachází město Vynnyky. Již po cestě je místy znatelné, že i zde probíhaly přípravy na válku. Okolo silnic se nacházejí kovové protitankové zábrany, každou chvíli míjím vojenská vozidla nebo uniformované vojáky s kalašnikovy. 

Z rušného centra jsem se vydal uprostřed typického srpnového dne, teploty přesahovaly třicítky a všudypřítomné kolony značily právě začínající dopravní špičku. Lvované se vydávali z práce domů s nadějí, že raketový útok z poslední noci se nebude opakovat. 

Po nočním náletu ještě ten den zazněly sirény dvakrát, naštěstí – a pro mé uklidnění z traumatické předchozí noci, se ale ruské útoky Lvova nedotkly. Šlo „pouze“ o vzlety dvou strategický bombardérů na území Ruské federace, schopných nést více raket najednou. Právě těch, které na město udeřily o předchozí noci.

Město Vynnyky při vjezdu ničím moc nepřekvapilo. Jeví se jako typické ukrajinské město, kde si lidé žijí svými životy, jezdí do práce a chodí ven s dětmi. Ty měly prázdniny, takže jich byly plné ulice. Navíc Lvov je kousek, takže místní zřejmě mají vše, co potřebují. 

Po odbočce z hlavní silnice jsem po několika stovkách metrů dorazil k budově, která se jevila napůl velice moderní, napůl uprostřed rušné rekonstrukce. 

Moderní část na sobě nesla nápis „Superhumans“, z českého překladu „Superlidé“. Právě zde mě přivítal na první pohled mladý a vlídný lékař, který se představil jako Volodymyr Glowatsky. Překvapilo mě, jak je k pacientům vstřícný a komunikuje s nimi. Jeho snahu mu vracejí s úsměvem na tváři. 

Prošli jsme spolu dobře klimatizovanými a příjemně vypadajícími chodbami, zavedl mě do horního patra centra, kde sedělo několik jeho spolupracovníků. Pan Glowatsky působí v Superhuman Centre jako zástupce ředitele pro lékařskou péči a zároveň je ortopedickým chirurgem.

Následuje rozhovor s lékařem Volodymyrem Glowatskym.

Jak dlouho toto centrum funguje?

Centrum funguje tři a půl měsíce. Budova prošla rekonstrukcí, která trvala tři měsíce. Od začátku jsme vyrobili 200 protéz. 

Takže jste ošetřovali už 200 lidí?

Není to pro dvě stě lidí. Někteří potřebují více než jednu končetinu. Plán pro toto zařízení počítá s kooperací centra na výrobu protéz a rehabilitace. Také musíme mít do budoucna chirurgické oddělení, abychom mohli léčit i obličejová zranění. Ale to odstartuje až na konci tohoto roku. Jak vidíte, budova je v rekonstrukci. 

Jaká je kapacita centra?

V tuto chvíli padesát pacientů za měsíc. Podle mě to není dost, protože od těchto pacientů máme velmi vysokou poptávku. Je zde mnoho těch, kteří čekají na pomoc.

Jaká zranění léčíte nejčastěji?

Nejčastější je amputace spodních končetin. Ale léčíme i pacienty s amputací těch horních. Ale spodní končetiny tvoří asi pětašedesát procent amputací, horní pětatřicet. Některé z nich jsou kombinací těchto zranění. Můžete si to představit jako amputaci levé ruky a pravé nohy. Jsou tady ale i zranění obličeje. 

Můžeme vyrobit padesát protéz měsíčně, ale poptávka je vyšší.

Tuším, že existují informace o dvaceti tisíci vojácích, kteří utrpěli amputaci.

Na Ukrajině jde o velké číslo, nemůžeme všechno pokrýt našimi službami. Máme naše stránky a pacienti jsou k nám posíláni na svou žádost o výrobu protézy. Poté s nimi začínáme pracovat, máme své vnitřní statistiky. Všechna čísla, která řeknu, jsou vnitřní statistiky. Nevím, kolik amputací v naší zemi máme, a ani na to nemůžu myslet. 

Je toto zařízení dotované státem?

Ne. Jsme charitativní organizace, a proto nepřijímáme peníze od vlády nebo města.

Kolik může stát léčba jednoho pacienta?

Záleží na zranění.

Například když má amputovanou nohu.

Nad kolenem nebo pod?

Nad kolenem.

Může to být dvacet tisíc dolarů, může to být čtyřicet. Záleží to na komplikacích toho, co osoba potřebuje. Když k nám přijde pacient, pracuje s naším multidisciplinárním týmem, a rozhoduje sám, co potřebuje. Poté pro něj vybereme plán. Záleží to hlavně na tom, co chce v následujícím životem dělat. Může to být hodně drahé, ale také nemusí.

Předpokládám, že jsou vaši pacienti opravdu traumatizovaní. Pomáháte jim s návratem do normálního života?

Samozřejmě, je to rehabilitace.

Myslím… psychologicky?

Ano, v našem multidisciplinárním týmu máme několik druhů doktorů. Prostetiky, fyzioterapeuty, a samozřejmě psychology. Pracují dohromady s pacientem, aby našli cestu, jak mu v našem centru pomoci s dosažením jeho cílů. Samozřejmě, jeho cíle záleží na traumatu. Ale krok za krokem můžeme dosahovat vyšších a vyšších cílů. Není to však příliš rychlé.

Předpokládám, že nemohou být znovu vojáky.

Proč? Někteří mohou.

Opravdu?

Samozřejmě.

Nedokážu si představit někoho s amputovanou končetinou, kdo pokračuje v armádě…

Já si to nepotřebuji představovat, já o tom vím.

Bude to znít hloupě, ale jak?

Vojenská práce není jen o boji, ale existuje mnoho pozic. Nemusí jít přímo o první linii. Někteří z nich, samozřejmě, mohou jít i do první linie. Ale někdy, když jsou jejich zranění opravdu těžká, nemohou do první linie jít.

Jak se proměnila vaše práce od začátku války?

Takže, já jsem pracoval v rehabilitačním centru. Bylo pro lidi s postižením. Pracoval jsem zde pět let, poslední tři roky jako ředitel. Od začátku války naše centrum začalo přijímat amputace. S touto kategorií pacientů jsem pracoval možná přes rok. Posléze mě zdejší ředitel zavolal sem. Ve svém předešlém pracovišti jsem vnímal některé problémy, takže jsem viděl možnost udělat to lepší tady. Proto tu pracuji.

A co přesně se změnilo?

Nevím, je to hodně práce. O hodně víc než předtím.

Je to více stresující?

Jsem ve stresu celou svou kariéru, ale to je normální, myslím.

Znáte nějaké doktory, kteří odešli na frontu?

Samozřejmě, dokonce někteří kolegové, které znám velmi dobře.

Dostal jste se někdy ke zranění, které jste dosud nikdy neléčil?

Samozřejmě. Pacienti s trojitou amputací nebo amputací obou rukou. Opravdu to není jednoduché.

A vy jste někdy šel na frontu?

V tuto chvíli jsem více nápomocný zde.

Může vás stát povolat do armády?

Samozřejmě.

Takže musíte být připraven.

To rozhodně.

Líbí se vám tu pracovat?

Ano, samozřejmě, vybral jsem si to.

Jací jsou tady pacienti?

Různí. Někteří z nich mají opravdu velké cíle a pracují na nich velmi tvrdě. S některými je těžké pracovat psychologicky, ale je to má práce. Když mluvíte s pacientem, je lepší nepřipomínat mu období, kdy se mu trauma stalo. Pro některé z nich je to opravdu těžké. Dali jsme jim možnost na to trochu zapomenout. 

Když sem přišli novináři a ptali se jich na zranění a období onoho traumatu, začali na to myslet a víte, chtěli jsme těm novinářům ublížit. Pro ně to nejsou lehké vzpomínky…

Tomu naprosto rozumím.

… někteří z nich ztratili přátele, někteří končetiny. Něco takového si nedovedu představit. No, končetinu možná ano. Ale musí to být něco hrozně stresujícího.