Antonín Panenka slaví: Básník fotbalu jiným pohledem

Ale nepředbíhejme, zatím je malý Antonín jen jedním z mnoha kluků, kteří objevují kouzlo fotbalu a nejčastěji s tatínkem Bohumilem chodí na zápasy nižších soutěží i ligové mače. Rodina se později přestěhovala do Vršovic, kde začal chlapec číst první řádky skutečné fotbalové abecedy. A dařilo se mu to náramně, což dokazuje i přítomnost prvního, byť neoficiálního mecenáše. „Byl to italský zmrzlinář, tuším, že se jmenoval Amadeo Bernacosi. Bavil se naší hrou a já se mu asi zvlášť líbil, protože mi po utkání vždycky nandal od každého z dvanácti druhů skvělé zmrzliny. Ta možná způsobila, že jsem zkoušel víc parádiček a fintiček, abych si smlsnul," přiznal později Panenka. Dalším krokem byla snaha lásku k fotbalu oficiálně potvrdit, jenže na Julisce, v Nuslích a na Slavii přes nadšení z jeho dovednosti nechtěli malého a slabého hošíka přijmout. Nakonec tedy přišel na řadu oddíl, k němuž to měl Panenka nejblíže – vršovičtí Bohemians. Otec Panenka musel trenéra žáků Holečka (ano, otce slavného hokejového brankáře) přemlouvat, ten nakonec kapituloval a určitě on ani Bohemians jeho ústupku nelitovali. O přednostech mladého talentovaného fotbalisty svědčí fakt, že při své pouti žákovskými a dorosteneckými mužstvy zelenobílých nastřílel 249 branek (a tu jubilejní s číslem 250 mu v jeho vůbec prvním utkání za žáky nepřiznali).

ŽIVOTNÍ SPLETITOSTI

Tonda, jak mu záhy začali lidé kolem fotbalu říkat, byl klasickým případem sportovního obojživelníka, což ještě tehdy bylo možné. Hrál dobře hokej a nastupoval v dresu pražské Dukly jako řádný hráč týmu po dva roky. Pochopitelně se funkcionáři vojenského oddílu zajímali i o jeho fotbalové služby, ale Bohemians řekli rázně – NE. Tím také de facto jeho působení na ledě skončilo.

Přihlásily se také všední starosti, například volba budoucího povolání. Uvažovat v šestnácti o kariéře fotbalisty bylo ještě předčasné, a tak využil Panenka faktu, že patronátním podnikem Bohemky je pražský koncern ČKD a vyučil se soustružníkem. Ovšem u stroje toho moc nevytočil, to spíš obránce a brankáře na hřišti.

Nadějný fotbalista se pochopitelně nacházel v hledáčku vojenských oddílů, jenže Panenka zažil šok v podobě lékařské zprávy, dle níž byl vojenské služby kvůli zdravotnímu stavu srdce zproštěn. Paradoxně další vyšetření ve vojenské nemocnici ve Střešovicích, realizované díky vlastní iniciativě otce Panenky, vyvrátilo původní verdikt, že by Antonín měl s fotbalem přestat. Modrá knížka mu ovšem zůstala a Dukla Praha či Rudá Hvězda Cheb tak přišly o možnou a kvalitní posilu.

Talentovaný fotbalista pomalu směřuje k postupné metě svého snažení – k účasti v I. lize. Dočká se jí na jaře 1968 proti Sklounionu Teplice jako střídající hráč. Záhy Bohemians sestoupili do II. ligy, čekání na první ligovou branku se tak odkládá až do ročníku 1969/70, kdy se v desátém kole Tonda trefil do sítě ostravského Baníku. Jenže účast „Klokanů" v lize je opět pouze epizodní a už tehdy knírkem ozdobený mladík může o dalších ligových gólech snít. A málem už žádný další nepřišel.

Tradiční zimní turnaj na škvárovém hřišti Tatry Smíchov byl pro Panenku téměř osudový. 30. ledna 1972, tedy krátce po jedenadvacátých narozeninách, jej v zápase Bohemians proti Kladnu zasáhl míč do obličeje a způsobil mu výron krve do oka. Rehabilitace trvala téměř pět měsíců, než dostal Antonín zelenou pro další působení na fotbalovém hřišti.

VĚRNÝ ZELENOBÍLÉ

Ještě jako druholigový hráč byl Panenka přizván k reprezentační přípravě, ale skutečného debutu se dočkal až 26. září 1973. A nešlo o ledajakou premiéru, jako středopolař nastoupil v kvalifikačním utkání na MS 1974 ve skotském Hampden Parku. Do fotbalového deníku si zapsal prvních 78 minut v dresu se lvíčkem na prsou, značně přísnou žlutou kartu a zklamání nad uniknuvším postupem.

Panenka proslul jako exekutor trestných kopů. Ty poctivě trénoval ve vršovickém „Dolíčku" na cvičné stěně s přiváděl jimi gólmany k zoufalství. Uměl ale vystřelit stejně tvrdě jako technicky, hodně branek dávala Bohemka díky jeho chytrosti po standardních situacích. Osmička v zelenobílém dresu byla stále častěji středem pozornosti soupeřů a díky tomu Panenka často chyběl nejen v ligové, ale i reprezentační sestavě. Zranění ho stála téměř většinu zápasů v kvalifikaci na ME 1976, ale i tak nastřílel tři góly Kypru a také krásný „trestňák" brankáři Prochorovovi ve čtvrtfinále proti SSSR.

Pro náš fotbal slavný evropský šampionát 1976 byl prvním vrcholem Panenkovy kariéry. Oba zápasy na jugoslávské půdě se mu vydařily výborně – v záhřebském semifinále proti Holanďanům nahrál na první gól Ondrušovi a ve slavném bělehradském finále při penaltovém rozstřelu svým kopem „zbásnil fotbal" (jak napsal francouzský France Footbal). Dočkal se mnoha ocenění, vládního řádu Za zásluhy o výstavbu, a především musel do omrzení vysvětlovat, že penaltu zvanou Vršovák už vyzkoušel několikrát, i na svém kamarádovi a ligovém soupeři Ivo Viktorovi, a jediný, kdo mu ji zatím lapil, byl vodňanský brankář Hošna. Což ve srovnání s Němcem Maierem či Francouzem Dropsym není špatné. Pochopitelně se ozývaly dotazy, co by se stalo, kdyby Panenkovi jeho kulišárna v Bělehradě nevyšla. Autor penalty s humorem sobě vlastním po letech odpovídal: „Tak bych asi dneska byl soustružník s třicetiletou praxí."

Antonín se podíval i na ME v Itálii 1980, kde československý tým obhajoval titul, a bronzové medaile podpořil nejen bezchybnou (a docela jinou) penaltou v rozstřelu právě o třetí místo, ale i osobním úspěchem v podobě hodinek Seiko. Japonská firma jimi obdarovala hráče, který vstřelí v nějakém zápase co nejdříve branku – Panenka proti Řecku svým oblíbeným „trestňákem" nachytal gólmana Konstantinoa už v 6. minutě.

Zdroj: YouTube

Při takovém výčtu úspěchů člověka napadá, zda nebyl Panenka lanařen do oddílů slavnějších nebo v té době úspěšnějších. Vězte, že byl. Krátce po svých prvních startech v I. lize hodlal zamířit do Viktorie Žižkov, ale přestup byl zamítnut. Podepsal s Bohemians pětiletou smlouvu, ovšem už na jaře 1971 láká Sparta Panenku jako druholigového hráče k technickému přestupu. Nevyšlo to, neboť tým už jednu takovou výměnu uskutečnil. A do třetice, krátce po Spartě, přichází s nabídkou Slavia. Jenže tady další jednání zhatilo zmíněné zranění oka. Poté se stal Antonín, pro fanoušky Bohemians „Tonda Páňa", týmovým klenotem, neprodejnou ikonou, ačkoli i později se pár nabídek objevilo. Panenku těšilo, že je klubistou, ale postěžoval si, že taková věrnost není u nás dostatečně oceňována. A tak vlastně jediný přestup, jak čteme v zažloutlých archiváliích, byl zrealizován 18. března 1971. Jeho příčinou byla slečna Vlasta a po jeho podpisu se stal z Antonína novomanžel Panenka.

POZVOLNÉ (NE)LOUČENÍ S FOTBALEM

Panenka se přes stále rostoucí formu Bohemians titulu v zelenobílých barvách nikdy nedočkal, vybojoval s mužstvem pouze třikrát bronzové medaile. Nedosáhl ani na odznak klubu kanonýrů, to jsou ony roky v II. lize. V reprezentaci byl přizván i ke kvalifikaci na MS 1982, kam také ve svých jedenatřiceti letech jako jediný „krajánek" jel, ovšem slabou náplastí na nevalné výkony na pyrenejském poloostrově byl fakt, že oba góly naší reprezentace vstřelil právě on... z pokutových kopů.

Od sezóny 1981/82 začal oblékat jiný zelenobílý dres, a sice vídeňského Rapidu. V jeho barvách sehrál za čtyři roky téměř tolik zápasů kolik v československé lize a povedlo se mu to, co s Bohemkou nikdy – dvakrát slavil titul rakouského mistra a v sezóně 1984/1985 si dokonce zahrál finále Poháru vítězů pohárů – on a jeho spoluhráči nestačili na FC Everton. Pak už jeho kariéra nabrala směr do klidnějších vod. Fotbal hrál Antonín ještě dlouho, i v dresech veteránů či tradičních silvestrovských kláních Sparta-Slavia.

Pokud se podíváme do nefotbalových oblastí mistra přesných přihrávek, jeho velkou zálibou byly křížovky a nezřídka se sám pouštěl do jejich sestavování. Vždy sršel humorem a dokázal vtipně reagovat na vzniklé situace, pověstná byla jeho hravost, nevydržel v nečinnosti. Byl spolumajitelem prosperující cukrárny, ale jak sám s naturelem sobě vlastním vysvětlil, musel toho nechat, protože to dost povážlivě útočilo na jeho tělesnou váhu. Zahrál si i ve filmu Sonáta pro Zrzku (1980), byl hlavní postavou televizního medailonu Panenka proti zbytku světa, na němž se podílel básník a spisovatel Eugen Brickius a herec Pavel Landovský. V roce 2010 se stal kmotrem prvního svazku Encyklopedie komiksu, ostatně jeho portréty, ztvárněné králem tohoto oboru Kájou Saudkem, jsou notoricky známé... Podstatná část jeho kariéry je zachycena v knize Sólo pro Panenku autorů Josefa Davídka a Josefa Oktábce, vyšla v edici Stadion nakladatelství Olympia v roce 1982

Do řad Bohemians se vrátil nejdřív jako asistent trenéra, v současné době v Bohemians 1905 působí jako prezident klubu.

Dodnes vídáme při reportážích ze zápasů po celém světě odvážné hráče, kteří při penaltě pošlou míč nadýchaným obloučkem doprostřed brány. Někteří z nich se k Panenkovu odkazu hlásí, jiní možná někdy viděli šot z ME 1976 a třeba vůbec netuší, kdo je jeho autorem, ale to není až tak podstatné. Důležité je, že onen „Bohemian Boy" stvořil ve světě tvrdé mužné hry chvíli pro poezii. I proto se rádi připojíme k přání u příležitosti jubilea možná smělým, ale o to upřímnějším „Tondo, díky!"

ANTONÍN PANENKA   (*2. 12. 1948 – Praha)

Nositel titulu Zasloužilý mistr sportu

Fotbalista roku 1980

Hráčská kariéra:          

Bohemians Praha        1967 – 1981

Rapid Vídeň                 1981 – 1985

VSE St. Pölten             1985 – 1987

SK Slovan Vídeň          1987 – 1989

ASV Hohenau              1989 – 1991

Kleinwiesendorf           1991 – 1993

I. liga:                           127 zápasů / 63 branek

I. rakouská liga:            126 zápasů / 63 branek

Reprezentace:                59 zápasů / 17 branek

Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1976)

Cena Václava Jíry (2008)

Medaile za zásluhy I. stupně (2008)