I Čechoslováci měli na MS svou fotbalovou aféru. Co se tehdy stalo?

Je to už hodně dávno, téměř 45 let, kdy se do výčtu skandálů či afér, jak chcete, zamíchalo i tehdejší Československo. Ne snad přímo v dějišti MS 1970 v Mexiku, i když události na trávníku v Gualadajaře k této raději přehlížené epizodě přispěly. Co se tedy vlastně stalo, že v době nastupující normalizace skončila špička československé fotbalové reprezentace v klatbě?

Chyby na pokračování

Abychom se dobrali souvislostí, musíme objasnit několik okolností, které tomu všemu předcházely. Mužstvo ČSSR ve třetím, rozhodujícím zápase porazilo 3. prosince 1969 v Marseille silné Maďarsko a rázem v očích fotbalových odborníků zajištěnou účastí na MS značně stouplo. Ne však u klubovách zástupců domácí soutěže – ti si naplánovali zimní zahraniční zájezdy, a tak prakticky celá reprezentace před namáhavým jarem putovala do všech koutů světa. Je třeba si uvědomit, že šampionát v Mexiku se hrál v době 31. květen – 21. červen, což přinutilo nemálo jeho účastníků buď přerušit nebo zkrátit ligovou soutěž. Trenér Jozef Marko o to dvakrát žádal, ale ve složité politické situaci vlastně neměl kde se dovolat – v té době totiž nefungoval vrcholný orgán, Československý fotbalový svaz. Když byla naplánována příprava ve francouzském vysokohorském středisku Font-Romeo (Pyreneje), hráči se tam sjížděli ze všech stran jak pověstní švábi na. A když dorazili, začalo sněžit tak, že se příprava změnila spíš na taktické porady. Bylo tohle vše nutné? Pochopitelně ano, protože zkušenost většiny sportovců z předchozích olympijských her velela nezanedbat fakt, že se v Mexiku bude hrát v neobvyklé nadmořské výšce a značně řidším vzduchu.

To ale nebyl jediný problém československé reprezentace. Jeden z nejnadějnějších útočníků té doby, Ladislav Petráš, se právě v Marseille nechal vyloučit za nesmyslné oplácení a FIFA ho „odměnila" distancem na tři zápasy. Marko si bez tohoto Bratislavana neuměl útok představit, a tak místo odletu do Mexika a zvykání si na tamní podmínky křižovala reprezentace, vysílená náročnou ligovou soutěží hranou nezvyklým systémem středa-neděle, západní Evropu a odehrála narychlo sjednané zápasy s Rakouskem (3:1), Lucemburskem (1:0) a Norskem (2:0), aby Petráš mohl v Mexiku hrát od začátku. Vyskytly se dohady, že místo druhých dvou zápasů mělo mužstvo odjet za moře a sehrát přípravná utkání přímo na místě, aby se vědělo, jak si hráči s  podnebím poradí, jenže protiargument zněl, že nemusíme najít vhodného sparingpartnera, popřípadě že slabší soupeři budou zhýčkaní přítomností účastníků a nebudou chtít poskytnout našemu týmu náležitou finanční náhradu (což se údajně potvrdilo). Vyčerpaní hráči, často zatajující zranění, odloučení dlouhodobě od rodin, nakonec dle vlastních slov nechtěli co nejdéle vidět míč, měli už fotbalu plné zuby. To skutečně nebyla nejlepší vizitka před nadcházející akcí. Do dějiště MS se reprezentace ČSSR dostavila 15. května, tedy o dva týdny později než většina soupeřů.

Bohužel právě týmy z naší skupiny jsme podcenili – všeobecně se zastával názor, že Anglie není schopná mimo Ostrovy hrát kvalitně, navíc se už na půdě Jižní Ameriky stala cílem záměrné provokace v podobě obvinění obránce Roberta Moorea, že v bogotském klenotnictví ukradl náramek. Brazilce leckdo odepisoval, neboť Pelé byl dle zaručených zpráv za zenitem své formy, mužstvo bylo demoralizováno vyhazovem trenéra Saldhany, režisér hry Tostao prodělal operaci oka a nebyl už oním „mozkem", špatně v přípravných zápasech hráli i Gerson a Clodoaldo, velkou slabinou měl být brankář Felix ... Rumunsko se jevilo jako příjemná nutnost v cestě, takže naši hráči a vedení podlehlo iluzi, že máme postup ze skupiny de facto jistý.

Šťastně nebylo vybráno ani místo k ubytování – motel Malibu byl sice velice útulný, ale v okolí chyběla tréninková plocha. Hráči tak vlastně jen lehce dováděli na vnitřním travnatém náměstíčku, což se skutečným tréninkem nemělo nic společného. Sešlo i z eventuálního utkání s týmem Oro, což Marko vysvětlil odůvodněním, že by to hráče fyzicky nejspíš dorazilo. Nikdo tedy vůbec netušil, co ho na hřišti čeká.

Sklidili jsme, co se zaselo

První zápas s Brazílií jsme začali excelentně a když dal Petráš ve 12. minutě gól, byli „kanárci" mírně zneklidněni. A i když šli v průběhu zápasu do vedení, pořád ještě byla šance držet krok. Bohužel Kvašňák krátce po Pelého vedoucím góle zblízka přestřelil a zhruba půlhodinu před koncem Čechoslováci kondičně odešli. Dostali dvě branky od Jairzinha a v týmu nastal rozklad, umocněný překvapením, jak nás Brazilci relativně snadno porazili. Stejný scénář se opakoval v zápase s Rumunskem – Petráš opět zařídil vedení (4. minuta), po padesáti minutách jsme na soupeře opět nestačili a dvakrát inkasovali. Vyšlo nám vlastně jen závěrečné utkání s Anglií, snad i proto, že jsme se už po dvou zápasech „naučili hrát". Skončili jsme poslední, bez bodu a se skóre 2:7.

Kdo to zavinil?

Pád týmu, považovaného světovými odborníky za jednoho z favoritů, zajímal pochopitelně novináře nejen z Československa, ačkoliv se vedení výpravy snažilo eliminovat nedobrou náladu v Malibu; ohlídat světové agentury nešlo. Mluvilo se dokonce o tréninkové rvačce, k níž se ještě vrátíme. Teď šlo o to zdůvodnit, proč se tým neprosadil. Najednou se zapomnělo na Markovy žádosti o přerušení ligy a nabrání sil, na nesehraná přípravná utkání a na nedostatek času k aklimatizaci. Nikdo nepřipomněl, že někteří hráči nebyli zdravotně či kondičně na výši. Našla se příčina, která hýbe světem od chvíle, kdy vstoupilo do osudů lidí oběživo – peníze.

Aféra je na světě

Chvíli se sice debatovalo o tom, zda měl na šampionátu hrát Kvašňák, povolaný z belgického Mechelenu, ale paradoxně právě on byl na MS po fyzické stránce připraven nejlépe. Potom to prasklo: hráči v Mexiku měli docela jiné zájmy než fotbal a místo němu se věnovali tahanicím, kdo jim obstará kopačky. A ještě za to brali peníze! Aféra byla na světě a lidé, kteří kolikrát fotbalu nerozuměli ani za mák, mohli předložit vysvětlení, proč to v Mexiku nešlo.

Tady je třeba malého objasnění. Soupeření firem geniálních bratrů Dasslerových z Herzogenaurachu provázelo poslední roky i šampionáty, a Kvašňák dokonce tvrdil, že už na MS v Chile majitel Adidasu Adolf Dassler díky známosti s Masopustem zkoušel přemluvit Čechoslováky, aby hráli výhradně v jeho výrobcích. Ve zmíněné Marseilli byl národní tým pod patronací Pumy (takže Kvašňák kvůli smlouvě s Adidasem nesměl na závěrečný banket), ale na MS byli funkcionáři v zájmu pozornosti náhončích obou firem s patřičným lákadlem v ruce – a zkušení šíbři neváhali oslovit i samotné hráče, jak jinak, s návrhem podloženým finanční částkou. Marko se k tomu nevyjadřoval a ponechal všemu absolutní volnost, hlavní slovo měly tedy dvě dominantní skupiny hráčů. Zástupci Slovanu Bratislava upřednostnili Adidas, Spartak Trnava sáhl po Pumách. Zbývajících pár jedinců se přiklonilo k jedné či druhé skupině. Až po dlouhých letech bylo zveřejněno, kolik příchylnost k třem pruhům či skákající kočce jednotlivcům vynesla, mluví se o sumě kolem jednoho sta až 150 $ za zápas.

Jako jeden z výsledků soupeření „adidasáků" s „pumisty" byl označen i drobný tréninkový incident mezi Kvašňákem a Adamcem. Padl dokonce názor, že šlo o vnitřní boj o šéfování v mužstvu, zahraniční novináři zase hbitě rozeznali, že to není nic jiného než likvidování konkurentů v zájmu soupeřících kopačkových gigantů. Že to v podstatě byl jen tréninkový hec, značně zveličený, v dodatečném úhlu pohledů nebylo vůbec vnímáno. Jak byla situace vyhrocená dokazuje i incident po návratu mužstva na letišti v Ruzyni – Adamec tam měl nafackovat jednomu z novinářů, ačkoliv očití svědci, například brankář Alexander „Šaňo" Vencel tvrdil, že ho jen lehce odstrčil.

Kdo vymyslel takové vysvětlení neúspěchu? Nezapomeňme, že Československý fotbalový svaz měl pouze provizorní podobu, dokonce „hlas strany a vlády" Rudé Právo otisklo názor, co se vlastně tímto radikálním řešením sledovalo. Neboť kromě Milana Albrechta (který si v Mexiku, ovšem nikoli jako jediný, vůbec nezahrál) dostali všichni hráči plus trenér, asistent, lékař a masér roční zákaz reprezentace, neboť se provinili: „... svévolným podepisováním smluv a finančními machinacemi".

Pozdní náprava

Malér byl v tom, že už 7. října 1970 začínala evropská kvalifikace a my najednou měli nejlepší hráče v trestu. Velice slabý tým Finska uhrál v Praze překvapivou remízu 1:1 a ta hned na začátku celého cyklu znamenala rozhodující ztrátu. Krátce poté nastoupilo do funkcí nové předsednictvo fotbalového svazu a celou aféru uzavřelo s odůvodněním, že tresty byly neuvážené a rozhodně nešlo o hlavní příčinu neúspěchu v Mexiku. Všech 24 hráčů bylo omilostněno a mohli se po 36 týdnech opět stát členy reprezentace, i když několika z nich zůstaly v platnosti peněžité tresty.

Postup do závěrečné fáze ME to však již nezachránilo a s výjimkou Viktora, Dobiaše, F. Veselého, Polláka, Pivarníka a částečně Petráše se už hráči z mexického výběru na žádnou významnou fotbalovou akci nedostali.