Nejpamátnější zápasy a knockouty Muhammada Aliho. Toho největšího...

Z Muhammada Aliho už tenkrát šel strach. Pokořil pětadvacet soupeřů v řadě, když se měl poprvé představit na německé půdě. Ve Frankfurtu byl jeho soupeřem domácí Karl Mildenberger. A proti favorizovanému Američanovi se držel více než jedenáct kol. Soupeř se ho nebál, ale po jednom z přesně mířených úderů se už těžce zvedal. Zmátořil se, ale brzy na to inkasoval znovu. To už se jen odevzdaně sesunul do provazů.

Jen měsíc předtím přitom Ali povolil jen tři kola Britovi Brianu Londonovi. Rodáka z Hartlepoolu doslova přišpendlil na okraj ringu a soupeř se ze sevření nedokázal vymanit. Nic nepomohla obrana, za pár vteřin už London ležel na zemi a Ali vedle něj oslavoval vítězství.

S krajanem Floydem Pattersonem se Ali střetl hned dvakrát. Poprvé v listopadu pětašedesátého, znovu téměř o sedm let později. Ani jednou z toho však Patterson nevyšel příliš dobře. Záznam, na němž je vidět, jak Ali zasypává soupeře sprškou ran, až rozhodčí utkání raději ukončil, hovoří za vše.

Poslední zápas před svou nucenou přestávkou způsobenou odmítnutím vojenské služby ve válce ve Vietnamu bojoval Ali proti Zorovi Folleymu. A na dalšího Američana mu stačila jediná rána. Folleyho "uspal" v sedmém kole. Na další zápas si musel však počkat více než tři a půl roku.

Jenže po pauze vyhrál už jen dva souboje, z toho jeden proti Argentinci Oscaru Bonavenovi, jemuž uštědřil K.O. v patnáctém kole, než jej potkala první porážka v profesionálním ringu. Chuť po legendárním zápase proti Joeu Frazierovi si ale spravil hned o čtyři měsíce později. Jimmy Ellis mu nevzdoroval ani tři kola, když mu s chutí boxující protivník uštědřil sérii ran, po níž se Ellis sotva udržel na nohou. To Jürgenu Blinovi o Vánocích 1971 vypověděly nohy službu úplně. Aby také ne. Na první pohled méně fyzicky zdatnému Němci stačila jediná rána, aby se poroučel do provazů.

Chuck Wepner si vybral snad jediný okamžik, kdy proti Muhammadu Alimu polevil v koncentraci. Jenže to boxerům Aliho formátu zkrátka stačí. Přitom nechybělo moc, aby o tři roky starší Američan dokončil kompletní porci patnácti kol.

Mezi legendární se zařadily i bitvy se Sonym Listonem, poprvé se proti sobě postavili v únoru 1964. Výrok z Aliho úst o tom, že "bude létat jako motýl a bodat jako včela" vešel do dějin stejně jako následný souboj. Ještě zajímavější byl v mnoha ohledech ale druhý vzájemný boj. Vlastně to tehdy ani nevypadalo, že by zasadil svému sokovi nějaký zdrcující úder, přesto se Liston sesunul bezvládně k zemi. Nevěřil ani sám Muhammad Ali a borce se snažil vyburcovat k dalšímu boji. Leč marně.

Další památnou a dost možná tou vůbec nejpamátnější řeží byl zápas proti Georgi Foremanovi. Úřadující šampion do té doby vyhrál čtyři desítky zápasů, sedmatřicet z toho K.O. Nebyl zvyklý boxovat déle jak tři kola, s Alim to ale byla bitva delší. Foreman byl sice aktivní, Ali ale dokázal na jeho údery reagovat a soupeře postupně utahal. Nejen svou aktivitou, ale i taktikou soupeře rozzuřit. Psychicky i fyzicky unavenému Foremanovi zasadil rozhodující úder v závěru osmého kola.

Výběr největších zápasů Muhammada Aliho

Psal se rok 1964 a Sonny Liston je světovým šampionem v těžké váze, navíc je považován za jednoho z nejděsivějších bojovníků na světě, jak píše server abc.net.au. Tehdy se mu postavil drzý mladíček se jménem Cassius Clay, o kterém téměř nikdo nic nevěděl.

Když Cassius Clay vyhrál nad britským šampionem, aby se tak mohl utkat s Listonem, tak se o tom v tisku téměř vůbec nepsalo, každý ho považoval za naivního zelenáče a v jeho vítězství věřil málokdo.

Cassius Clay všechny překvapil, když Listona dostával do velkého tlaku. Šampion po chvíli vypadal jako balón, ale ve čtvrtém kole si Clay z ničeho nic začal stěžovat na pálení očí. Chtěl dokonce ukončit zápas a dokázat světu, že Liston podvádí.

Dokázat, jestli Listonův tým podváděl, se už nikdo nedozví, důležité ale je, že v dalších dvou kolech Clay svého soupeře úplně zničil a prohlásil nesmrtelná slova. "Já jsem největší...". Tušíte správně, kdo je Cassius Clay.

Po výhře konvertoval k Islámu a zvolil si jméno Muhammad Ali, aby se tak mohl osvobodit od svého "otrockého jména". Jeho soupeř Ernie Terell ale odmítl používat jeho nové jméno, což Aliho ještě více vyprovokovalo.

Když Ali bušil do Terella, tak bylo jen slyšel, jak křičí: "Jak se jmenuji, řekni mé jméno!". Mnozí si také myslí, že si s Terellem Ali hrál, protože se boxovalo všech 15 kol. Rozhodčí jednomyslně zvolili Aliho, ten v té době vyhrál titul šampiona po osmé.

Jako boj století se přezdívá jeho souboj s Joe Frazierem z roku 1971, který Ali prohrál. Joe Frazier byl první přemožitel tohoto legendárního boxera. Jednalo se ale o první Aliho zápas po tří roční pauze kvůli odmítnutí bojovat ve válce ve Vietnamu.

Ze začátku byl Ali lepší. Později se začala projevovat pauza a Joe Frazier začal pálit své ostré a silné rány, kterými se proslavil. V posledním kole schytal Ali nepříjemný levý hák, který ho poslal k zemi, a i když se ihned postavil, vítězem byl nakonec Frazier.

V roce 1974 Ali nad Frazierem drtivě vyhrál a skóre měli vyrovnané, očekávalo se tedy, jestli přijde rozhodující zápas. Přišel o rok později. Předvídalo se, že boj bude velmi brutální, protože boxeři se nesnášeli a brutální opravdu byl.

Jelikož se bojovalo na Filipínách, brzy se aréna proměnila v obří saunu, kde uprostřed bojovali dva stárnoucí boxeři až do úplného vyčerpání. Celkem proběhlo 14 kol brutality, oběma boxerům chyběla energie a bili se na prázdno, nakonec trenér Fraziera zápas ukončil, protože jeho svěřenec téměř neviděl přes všechny šrámy, modřiny a boule.

Frazier protestoval, ale trenéra nepřesvědčil a Ali tak obhájil titul. O náročnosti zápasu vypovídá také to, že Muhammad Ali po vyhlášení vítěze ihned zkolaboval. Po této bitvě v Manile už ale Ali nebyl stejný bojovník, něco se v něm změnilo. Nakonec bojoval ještě v dalších deseti zápasech a v roce 1981 ukončil kariéru.