Další konec kariéry v české biatlonové reprezentaci. Po Šlesingrovi skončila Vítková

Naposledy však poznala nějaký větší úspěch na mezinárodní scéně v únoru před dvěma lety. Tehdy v rámci Zimních olympijských her v jihokorejském Pchjongčchangu získala bronzovou medaili ve sprintu. Od té doby však na tento úspěch už nedokázala navázat a to především stále se objevujícím zdravotním potížím.

Ty spočívaly hlavně v problému s dýcháním, což mělo za příčinu například to, že v uplynulé sezóně 2019/20 startovala pouze v úvodním sprintu ve švédském Östersundu a pak v následném patnáctikilometrovém závodě do cíle nedorazila a i když se v následujících měsících snažila o návrat do závodů, nesetkalo se toto snažení s žádným větším úspěchem. „Pro mě to skoro ani sezona nebyla, jak jsem po prvních závodech odjela domů. Nebylo to jednoduché, celé jaro a léto trénujete, abyste závodili, a já od prosince stála,“ vrátila se sama Veronika Vítkové k její poslední biatlonové sezóně, ve které startovala.

Do nynějška vlastně pořádně již bývalá česká biatlonistka neví, co jí potíže s dýcháním způsobovalo. „Absolvovala jsem spoustu vyšetření, kde se nic neukázalo. Tělo mi vystavilo stopku, nefungovalo, jak bychom si představovali. Nastaly i obavy, že by to ani dál nebylo ideální, a už se mi nechtělo znovu vstupovat do té nejistoty,“ uvedla Vítková, že i tento fakt rozhodoval o tom, zda skončí se svou kariérou. Nakonec ale rozhodlo úplně něco jiného. „Nejdřív jsem myslela, že bych na jaře mohla opět začít s přípravou. Postupem času se to ve mně začalo přelévat, byla jsem nerozhodná. A nakonec se to vyřešilo samo. Koncem listopadu nebo začátkem prosince už nebudeme dva, ale tři,“ svěřila se s radostnou novinou.

Přestože z minulosti existují případy návratů biatlonistek, které před tím odešly na mateřskou (například Běloruska Darja Domračevová či Slovenka Anastasia Kuzmanová), nad takovým krokem Vítková neuvažovala. „Nejsem zastáncem odjíždění od dětí na soustředění a závody,“ řekla Vítková, která nyní tedy přemýšlet o tom, jaká bude další etapa svého života. Ve hře by mohla být třeba role trenérky. „Nad tím jsem zatím nepřemýšlela, ale myslím, že bych měla třeba dětem co předat,“ řekla však zatím k tomu.

Pokud by se ale přeci jenom k návratu na tratě nakonec rozhodla, český biatlnový svaz proti tomu rozhodně nebude. „Sám za sebe si umím představit Veroniku opět se startovním číslem na hrudi, jsem přesvědčený, že současné oznámení není sbohem, ale jen ahoj,“ řekl ke čtvrtečnímu rozhodnutí Veroniky Vítkové šéf českého biatlonu Jiří Hamza. „Ale hlavně jí chci poděkovat za vše, co pro český biatlon udělala. Veronika patří mezi lidi, kteří vytvářeli boom českého biatlonu, je neoddělitelnou součástí naší zlaté generace. Byla biatlonu oddaná, a proto pro ni poslední dvě sezony, kdy ji zdraví brzdilo ve výkonech, nebyly jednoduché,“ pokračoval však.

„Verča byla prakticky celou zimu bez závodů. Probíhala její rekonvalescence, snažili jsme se, aby mohla nastoupit do další sezony. Teď její kariéru ukončily radostné důvody. Pokud by své rozhodnutí přehodnotila, tak má samozřejmě dveře do týmu stále otevřené. Ale plně chápu, že se teď bude chtít věnovat rodině. Chtěl bych Verče poděkovat za mnohaletou reprezentaci a spoustu krásných okamžiků, které s ní mohl prožít nejen tým, ale i fanoušci. Pomohla českému biatlonu v jeho vzestupu. Všichni jí přejeme, aby se jí dařilo v rodinném životě minimálně tak jako v tom biatlonovém,“ komentoval pak konec kariéry Veroniky Vítkové i sportovní ředitel Ondřej Rybář.

Talent už od teenagerovských let. Vzpomíná však nejvíce na indivduální olympijskou medaili

Poprvé svůj biatlonový talent prokazovala už v dorostenecké kategorii a to i díky trenérovi Jindřichu Šikolovi. V roce 2006 se nejprve stala v Presque Isle dorosteneckou světovou šampionkou ve vytrvalostním závodě. Tento výkon pak překonala v roce 2009 štafetovým zlatem na juniorském mistrovství světa, kde se v jednom týmu už tehdy setkala s Veronikou Zveřičovou či Gabrielou Soukalovou.

V seniorské rerprezentaci na tyto úspěchy dokázala bez problémů navazovat. Nejprve v roce 2009 na MS v Pchjongčchangu skončila na pro ni senzačním pátém místě a přestože pak následovala menší pauza kvůli meningitidě, v roce 2013 se dočkala na domácí půdě dvou velkých dospělých cenných kovů. Vrchol českého biatlonu tehdy byl ale ještě před ní. S Gabrielou Soukalovou, Ondřejem Moravcem a Jaroslavem Soukupem pak totiž nejenže získala štafetový bronz na MS v Novém Městě na Moravě, ale především na pro český biatlon veleúspěšné zimní olympiádě v Soči 2014 z toho byl ještě o něco cennější štafetový bronz. Bronz nakonec získala i ze závodu ženské štafety, ovšem zpožděně kvůli diskvalifikaci Rusek.

Následující poolympijská sezóna 2014/15 byla pro Vítkovou pak tou nejúspěšnější. Přestože v Oberhofu tehdy vyhrála jediný svůj individuální závod nejen v sezóně, ale v SP vůbec, ve štafetách však následovalo mnoho medailí v této sezóně a počítá se pochopitelně do toho i zlato z mistrovství světa v Kontiolahti.

Nejraději ale Vítková vzpomíná na svou jedinou opravdu velkou individuální medaili a to ze Zimních olympijských her v Pchjongčchangu, kdy získala bronz ve sprintu. „Všechno tam probíhalo strašně rychle. Startovala jsem s nízkým číslem a dlouho nevěřila, že z toho bude medaile. Bylo skvělé, že se mi povedl hned první závod, opadla ze mě nervozita a věděla jsem, že s prázdnou domů nepojedu. Medailový ceremoniál byl krásný a emotivní, nejvíc mi to došlo pak při oslavě s celým týmem v Českém domě,“ vrací se ve vzpomínkách do roku 2018.

Něco jsem dokázala

Po výčtu těchto úspěchů Veroniky Vítkové si může i ona sama  říct, že její jméno bude v českém biatlonu postaveno vždy hodně vysoko. „Jsem hrdá, že jsem se dokázala dlouho držet na vysoké úrovni a závodit se světovou špičkou. Zajela jsem si spoustu pěkných výsledků a byla platná i v týmu. Je pěkné se na tu kariéru zpětně kouknout a říct si: Něco jsem dokázala,“ zakončila těmito slovy svou bohatou kariéru jilemnická odchovankyně, která se zúčastnila hnned tří olympiád a devítí mistrovství světa.

Se svým koncem kariéry se tak přidává do zástupu těch, kteří stejný krok učinili po sezóna 2019/20 před ní. Vedle Michala Šlesingra od nadccházející sezóny na tratích nespatříme ani Francouze Martina Fourcadea, Finku Kaisu Mäkäräinenovou, Norku Synnøve Solemdalovou či Francouzku Celii Aymonierovou.