Emotikony se zvrtly. Ze "smajlíků" je zbraň aktivistů, experti kroutí hlavou

Není to žert. Otázka emoji mobilizuje aktivisty po celém světě. Tibetu, Katalánsku a australským původním obyvatelům byla tato čest odepřena. A zatímco se dočkal oficiálního uznání homosexuální symbol, neexistuje emoji pro transsexuály. Na čínských sítích zůstává zakázaná tchajwanská vlajka a přijat zatím nebyl ani list konopí.

Emoji už také začínají figurovat u soudu. Eric Goldman, americký profesor práv, podotkl, že v minulém roce bylo podáno více než 100 žalob týkajících se používání emoji. Rovná se poslání emoji symbolizujícího střelnou zbraň výhrůžce smrtí? To je jen jeden z příkladů mnoha právních problémů, které tyto symboly obklopují.

Podobné problémy jsou přitom nevyhnutelné, když 92 procent uživatelů internetu přidá alespoň jedno emoji do téměř 2,3 bilionu zpráv za rok. Francouzský spisovatel a televizní osobnost, novinář a literární kritik Frédéric Beigbeder prolnul svou publicistickou stránku s romantickým uměním a dal smějící se emoji dokonce i na obálku své poslední knihy, která obsahuje celé stránky napsané s pomocí emoji.

Emoji už nejsou prostou pubescentní koketérií nebo pomíjivou módou. Nyní pronikly hluboko do politických, diplomatických a dokonce i literárních záležitostí. A proto je důležité přitáhnout pozornost ke kulturní regresi, která je s těmito dětinskými obrázky nedílně spjatá.

V knize Slova a věci filozof Michel Foucault interpretuje nástup věku, který nám přinesl osvícení a pokrok, jako rozpojení mezi označujícím a označeným s pomocí fenoménu zastoupení. Jinými slovy jde o dobu, kdy jsme se naučili zvládat abstraktní symboly, směňovat měnu namísto surových materiálů, zkoumat věci, které nevidíme a používat slova pro jejich vyjádření.

Naopak emoji nás dostávají zpátky do oné mytické éry, kdy symbol musel odpovídat realitě. Překračují Rosettskou desku opačným směrem a vracejí se k hieroglyfům. V tomto zploštění myšlenek už neexistuje univerzálnost. Nemůže existovat piktogram "muž" nebo "žena" jako obecný koncept, a musí být logicky zastoupený ve všech barvách pleti a vlasů (nedávno dostaly vlastní emoji rusovlásky a ženy v hidžábu).

Tento trend bude pokračovat, dokud jednoho dne nebude každý žádat vlastní obrázek - jedinečné a marnivé ztvárnění sebe sama. A to bude konec veškeré možné komunikace.

Není překvapivé, že se toto zhroucení symbolů kryje s brutálním návratem aristokratické vlády. Zatímco jazyky se vždy vyvíjely spontánně, emoji reguluje monopolní organizace - Unicode Consortium. Ta je zodpovědná za standardní počítačový kód všech znaků, které se mohou objevit na obrazovce (z nichž emoji tvoří jen mizivý podíl).

Mezi hrstkou členů s hlasovacím právem je Netflix, Facebook, Google, Huawei, Apple, Microsoft, a také nějakým záhadným způsobem sultanát Omán a Bangladéš. A dále jsou tam partnerští členové, jako Twitter, Tinder a Amazon.

Právě těmto entitám postrádajícím sebemenší demokratickou legitimitu museli Bretaňci - neustále se tak obávající centrální moci - předložit svou pokornou žádost a podrobit se přísným pravidlům Unicode, jež jsou zároveň dost k popukání. Také museli zodpovědět na otázky jako: "Může být navrhované emoji předmětem vícečetného užívání?" Pořád ještě se snažím přijít na to, jak by tohle mohlo platit pro bretaňskou vlajku, poznamenal k tomu ve svém článku Koenig.

Jak dále píše, skutečnou otázkou podle něj je, proč přijímáme autoritářství od skupiny webových mocipánů, kterým na nás ani v nejmenším nezáleží. I když jste technofilem, který se vyžívá v konektivitě a rychlosti výměny informací, jakou technologie poskytuje, i tak můžete používat slova. Ano, ostrá nebo kousavá odpověď nepochybně vyžaduje víc kognitivní snahy než smajlík. Je to víc práce, ale taková je cena za civilizovanou komunikaci.

Promiň, Beigbedere, ale jako titul knihy emoji plačící smíchy nic neznamená. Ostatně kritici o tom díle ani nemohli začít mluvit, dokud si ho nepřejmenovali, uzavírá Koenig.