John Cunningham: První bojový pilot, který viděl ve tmě. Lidé po něm šíleli

Jestli za tím nebyla mrkev, co přesně zlepšovalo pozorovací schopnosti Johna Cunninghama? Lord Woolton, britský ministr pro potraviny za druhé světové války, se tehdy podílel na tvorbě Cunninghamova mýtu. V tehdejších proslovech sliboval, že se zrak každého člověka může zlepšit na Cunninghamovu úroveň, pokud jen bude jíst dostatek mrkve. Úspěšně tím odkláněl pozornost veřejnosti od nedostatku masa a zároveň motivoval děti ke konzumaci zeleniny, která je přece tím nejlepším jídlem pro hrdiny!

Samozřejmě to všechno bylo nesmysl, obzvláště pro Cunninghama. Svou přezdívku si sice udržel po celou dobu války, ale zároveň znal skutečný důvod jeho bojových úspěchů. Jak uvádí Gavin Mortimer ve svém článku pro airspacemag.com, Cunningham uvedl po válce řadu věcí na pravou míru: „Do května 1941 jsem v mém Beaufighteru prošel 12 úspěšnými souboji. Ministerstvo letectví mi dalo přezdívku ‚oči kočky‘. Tím se snažilo zakrýt skutečnost, že mé letadlo bylo vybaveno radarem, o kterém se v té době nikdo nezmiňoval. Potom, co jsem zaznamenal dvě nebo tři vítězná střetnutí, ministerstvo letectví mělo pocit, že musí mou noční bystrozrakost nějak vysvětlit… Jednoduší by bylo, pokud by za tím skutečně stála mrkev. Ve skutečnosti šlo o dlouhá a tvrdá cvičení, často velmi frustrující. Opakovaně létat v noci byla dřina.“

tip: Joanně Krupě vykouklo na halloweenské party ňadro

To, co Cunningham označil jako „dlouhá a tvrdá cvičení“, přineslo v létě 1940 konečně své ovoce. Spojené království zoufale pracovalo na vývoji radarového systému, který by zavčasu odhalil blížící se německá letadla. Radar Mark III, který byl v době bitvy o Británii montován do letounů Blenheim, se ukázal být naprosto neúčinným.   

Pokrok přišel až s novým radarem

Na konci září 1940 získalo britské letectvo jak nový radar Mark IV, tak i nový stíhací letoun Beaufighter. Toto dvoumístné letadlo dosahovalo rychlosti až 525 km/h a bylo vyzbrojeno čtyřmi kanóny a šesti kulomety. K přednostem radaru Mark IV patřil oproti jeho předchůdci mnohem výkonnější vysílač, jenž umožňoval sledovat nepřátelské cíle na znatelně větší vzdálenost. Na velmi jednoduché obrazovce mohla posádka Beaufighteru pozorovat horizontální a vertikální řadu zelených světélek. Radar vysílal rádiové vlny, jež se v případě střetnutí s letícím objektem odrazily zpět. Odražené vlny pak v určité části výše zmíněné obrazovky rozsvítily několik zelených světélek podle směru, odkud se radiové vlny vrátily.  

19. listopadu 1940 dosáhl Cunningham prvního úspěchu s radarem Mark IV. Během náletu nacistické Luftwaffe na Birmingham se mu podařilo zaměřit nepřátelský letoun Junkers 88: „Začal jsem velmi pomalu a opatrně stoupat na jeho výšku. Museli jsme být téměř stejně vysoko a mířit na něj, abychom mohli použít mířidla našich kulometů.“

Cunningham vypálil a Junkers 88 šel k zemi. Jeho nešťastná posádka se stala první obětí nové kapitoly leteckých válek. V následujících měsících Cunninghamova úspěšnost značně vzrostla. Nacistické velení si následně začalo lámat hlavu náhlým zvýšením britským úspěchů v nočních soubojích. Luftwaffe se stavěla skepticky k vysvětlení, že za tím vším stojí mrkev.

Hattrick přišel až v dubnu 1941

Na začátku roku 1941 se RAF podařilo radarový obranný systém ještě zdokonalit pomocí pozemních kontrolních stanic na jižním pobřeží Anglie. Od té doby se noční piloti mohli dostat na základě jejich instrukcí do vzdálenosti 5-8 km od nepřátel. Pozemní navigátoři pak předali polohu cíle operátorům radaru v letadlech. Tímto způsobem se Cunningham 12. ledna 1941 dostal se svým Beaufighterem k nacistickému Heinkel 111. V následném souboji se mu ale zasekly zbraně, takže se mu nepřátelský letoun podařilo jen poškodit. Cunningham měl ale větší štěstí v dubnu, kdy během jedné noci poslal k zemi hned tři Heinkely 111.     

Nedlouho před svou smrtí v roce 2002 byl Cunningham požádán o objasnění svých úspěchů za druhé světové války. Jeho odpověď neměla s mrkví nic společného: „Základem všeho byla týmová spolupráce, a to nejen mezi pilotem a operátorem radaru. Posádka nočních stíhacích letounů stála na vrcholku pyramidy, kterou dále tvořil pozemní řídící radar, světlomety na základně a další letadla ve vzduchu. Pokud by ti všichni nebyli kompetentní a sehraní, všechna snaha by byla marná.“