I Česko má své letecké katastrofy. Proč se ale úmrtí stovek lidí nikdy nevysvětlila?

Nejhorší letecké neštěstí v historii Československa se stalo jen pár kilometrů od bratislavského letiště. Bulharský Iljušin Il-18 narazil 24. listopadu 1966 v plné rychlosti do svahů Malých Karpat krátce poté, co po neplánovaném mezipřistání ve slovenské metropoli odstartoval na další cestu. Žádný ze 74 cestujících na pravidelné lince ze Sofie do Berlína ani osmi členů posádky neměl šanci nehodu na vrchu zvaném Sakrakopec přežít.

Místo neštěstí leželo v lese, jenom pár kilometrů od bratislavského předměstí Rača, ani to ale nemohlo lidem na palubě pomoci. Naprostá většina z nich totiž zahynula už v okamžiku nárazu, několik málo přeživších pak podlehlo zraněním a následkům požáru ještě před tím, než se nevlídném listopadovém odpoledni dostala na špatně přístupné místo pomoc. "Kromě vétřiesky a traktoru se tam jiná mašina nevydrápala," vzpomínal jeden ze svědků katastrofy.

"V délce bezmála tisíc metrů a šířce 40 až 50 metrů zůstala jen torza stromů, orvané pařezy, stromy vyvrácené z kořenů, dokonale oholené vykřičníky stromů, jež stojí jako svíčky v márnici," popsal sugestivně místo neštěstí slovenský deník Smena. "Oběti katastrofy jsou roztroušené na téměř 250 metrů dlouhém úseku. Všude, kde najdeš sedadlo, úlomek z některého křídla či nějaký kufr, leží nepochybně i nějaká oběť," líčil čtenářům tragédii zpravodaj Rudého práva.

Zatímco následky nehody, při které kromě 45 Bulharů, 16 Maďarů, pěti Čechoslováků a pěti Nemců zemřeli také cestující z Brazílie, Chile, Švýcarska, Velké Británie, Argentiny, Japonska a Hondurasu a Tuniska, byly jasné prakticky ihned, přesné příčiny zůstávají dodnes neznámé. Vyšetřování sice přišlo s několika verzemi, žádnou z nich se ale nepodařilo bezvýhradně potvrdit. I kvůli tomu, že v té době letadla ještě nebyla běžně vybavena takzvanými černými skříňkami.

O nehodě se toho moc neví

Jisté jsou tak jen časové údaje, trasa letu - a samozřejmě místo nehody. Bulharský Il-18 přistál v Bratislavě krátce před polednem, protože v Praze, kde byla plánovaná zastávka, bylo špatné počasí. Později odpoledne se ale meteorologická situace zlepšila, a tak se letoun dvě minuty před půl pátou vydal znovu na cestu. Podle pokynů dispečera měl nejprve letět podél Malých Karpat ve výšce 300 metrů a čekat, než před ním letící Iljušin Il-14 ČSA uvolní místo na obloze.

Bulharští piloti se ale instrukcemi řídili jen chvíli - a poté namířili se strojem přímo proti horskému masívu, který začíná zhruba sedm kilometrů severozápadně od bratislavského letiště. Osm minut po vzletu tak téměř plně obsazený iljušin narazil do svahu Sakrakopce. Během vyšetřování se objevilo několik teorií, od chybného nastavení frekvence radiomajáku posádkou až po vliv špatného počasí, kvůli kterému piloti až do poslední chvíle neviděli, že se řítí přímo proti zemi.

Objevila se také spekulace, že nehoda byla ve skutečnosti atentátem na bulharského generála Ivana Byčarova, jehož jméno je na seznamu obětí. Podle všeho se ale jedná jen o konspirační teorii. Vyšetřovací komise, vedená československými odborníky, ve své závěrečné zprávě uvedla, že "nejpravděpodobnější příčnou bylo nedostatečné zhodnocení terénních a povětrnostních podmínek v okruhu letiště v Bratislavě posádkou letadla a nepřizpůsobení letu těmto podmínkám".

Tragicky skončil i let ČSA 523

Havárie letu ČSA 523 se odehrála 5. září 1967 na lince Praha – Shannon (Irsko) – Gander (Kanada) – Havana. Letoun Iljušin Il-18 se zřítil krátce po startu z mezipřistání v Ganderu. Ačkoliv šlo o poměrně nový stroj, měl před odletem z Prahy nalétáno 766 hodin. 

Po mezipřistání v irském Shannonu, kde mechanici do letounu doplnili palivo, odletěl stroj do kanadského Ganderu. Zde přistál přibližně o půlnoci ze 4. na 5. září a mechanici opět natankovali další palivo. Po hodině a půl od přistání letadlo odstartovalo, poté se ale po 30 sekundách letu zřítilo ve vzdálenosti asi 1200 metrů od konce vzletové dráhy. Na palubě se v té době nacházelo 60 cestujících a osm členů posádky.

Přímo při nehodě zemřelo 33 osob, další čtyři zahynuly v nemocnicích v Ganderu, Halifaxu a Montréalu. Nehodu přežilo 32 lidí. Co ji ale způsobilo dnes nebylo zjištěno.

Iljušin měl problémy i o mnoho let později

Další tragická nehoda Iljušinu se odehrála o deset let později,  28. července 1976. Let ČSA č. 001 se zřítil do vody v rekreačním areálu Zlaté piesky v Bratislavě.

Letoun startoval z letiště Praha-Ruzyně v 8:52, cílovým letištěm byla Bratislava-Ivanka po trase Praha-Polná-Brno-Hodonín-Kostolany-Bratislava. Na palubě letounu se nacházelo 69 cestujících, 4 zaměstnanci ČSA, čtyřčlenná posádka a 2 palubní průvodčí, tedy celkem 79 osob.

V 9:29 dostala posádka instrukce k přiblížení a v 9:35 povolení k přistání. To ale přišlo příliš pozdě, letoun se nacházel poměrně vysoko nad sestupovou rovinou a stroj se začal stáčet. Následně minul přistávací plochu a narazil do vody.

Při nárazu se oddělila křídla, trup se rozlomil na dvě části, přední část klesla ke dnu a zadní zůstala plavat na vodě. V letounu přežilo několik zraněných cestujících, kteří nebyli schopni opustit letoun. Měl totiž dveře zanořené pod hladinou. Nakonec přežili katastrofu pouze 3 lidé, 76 jich zahynulo.

Neumíralo se jen v Iljušinu

Let JP 450 se od výše zmíněných vyznačuje jiným typem letadla. 30. října 1975 odstartoval z jugoslávského letoviska Tivat na pražské ruzyňské letiště letoun DC-9 jugoslávské registrace YU-AJO. Na palubě měl 115 cestujících a pětičlennou posádka.

Vše probíhalo i přes špatnou viditelnost a výluku některých letištních navigačních systémů hladce do doby, než šel stroj na přistání. Letadlo narazilo do terénu v prostoru zahrádkářské kolonie nad Sedleckými skalami asi 8,5 km před prahem přistávací dráhy. Stroj dopadl na zem, několikrát se odrazil, a poté se rozpadl. Zahynulo 79 lidí, 41 nehodu přežilo. Co je příčinou nehody se opět nepovedlo přesně zjistit.