Jak by dopadla studená válka, kdyby se začalo bojovat?

První návrhy na zřízení protiraketové obrany představilo po skončení druhé světové války hned několik složek amerických ozbrojených sil. Letectvo mělo svůj projekt Wizard, kdežto pozemní síly lobovaly za vlastní projekt Plato. Jak uvádí Lawrence Kaplan ve své práci pro Missile Defense Agency, oba projekty následně soupeřily o finance z obranného rozpočtu USA.

V únoru 1957 se pozemní síly rozhodly začít nový vývojový program pod označením Nike Zeus. Hlavním řešitelem projektu se stala společnost Western Electric, k subdodavatelům pak patřily firmy Bell Labs a Douglas Aircraft Company. Tento šestiletý program čerpal ze zkušeností předchozího projektu Plato. Nike Zeus se měl stát součástí systému protiraketové obrany, který tvořily komunikační zařízení, rakety a pokročilé radary. 

Projekt musel čelit řadě obtíží. Prakticky od nuly bylo nutné vyvinout konstrukci systému, radary a výpočetní techniku. Navíc nebylo jasné, kde se Nike Zeus bude testovat, a do jaké výše se dostanou celkové náklady. Mezi hlavní kritiky projektu se řadily letecké síly a vědecká komunita. Mezitím se v srpnu 1957 Sovětskému svazu podařilo úspěšně odpálit mezikontinentální balistickou střelu SS-16 a 4. října téhož roku umístit první umělou družici na oběžnou dráhu planety Země. V USA tak přirozeně vzrostly obavy ze zranitelnosti vůči novým útočným schopnostem SSSR.

V lednu 1958 ukončil americký ministr obrany Neil McElroy soupeření mezi letectvem a pozemními silami. Úkol pokračovat ve vývoji protiraketové obrany připadl pozemním silám a jejich projektu Nike Zeus, který v témže měsíci získal další finanční podporu. Protiraketová obrana se stala tématem s nejvyšší prioritou.

První testy systému Nike Zeus byly, stejně jako u každého průlomového systému ve stádiu vývoje, střídavě úspěšné a neúspěšné. Radary a komunikační systémy měly dobré výsledky a jejich výkon se zlepšoval. Na druhé straně odpaly prvních raket skončily neúspěchem, většinou z konstrukčních důvodů. V roce 1961 došlo ke značným úpravám raket a dalších systémových komponentů. Ve vojenském prostoru v Novém Mexiku Nike Zeus následně úspěšně sestřelil cíl. Další testy v roce 1962 ve vojenském prostoru Kwajalein na Marshallových ostrovech přinášely nadějné výsledky. 

Ministerstvo obrany se ale nakonec rozhodlo nepokračovat ve vývoji systému Nike Zeus. Projekt se totiž potýkal s celou řadou technických a operačních nedostatků. Jerome Wiesner, poradce pro vědu prezidenta Johna Kennedyho, v roce 1962 toto rozhodnutí vysvětlil následovně: „S projektem Nike Zeus bylo několik věcí špatně, v reálných situacích by nepracoval efektivně. Zaprvé, podle původního návrhu měl zaměřovat pouze rakety ve velké výšce, mimo atmosféru. To znamená, že mohl být velmi jednoduše zmaten. Nepřítel by například mohl vystřelit atrapy, jež vypadají jako rakety, a systém by se aktivoval…“ 

„Další problém s Nike Zeus představoval fenomén neutronového žáru, jenž měl být využit ke zničení nepřátelských raket. V případě odpalu jaderné zbraně nedaleko jiné jaderné zbraně dojde k uvolnění neutronů, které naruší vnitřek hlavice a zahřeje ho tak, že se roztaví. Tento efekt ovšem nefunguje na velkou vzdálenost, takže nukleární exploze Nike Zeus by byla efektivní jen vůči omezenému množství letících cílů,“ doplňuje Wiesner. 

Kennedyho prezidentský tým se od ledna 1963 začal věnovat rozvoji navazujícího projektu Nike-X. Jeho součástí byly nové radary a modifikovaná střela Nike jménem Spartan. Americký ministr obrany Robert McNamara posléze informoval Kongres, že by nový systém mohl v roce 1970 vstoupit do aktivní služby.

Po rozhodnutí nevyužít Nike Zeus v systému americké protiraketové obrany pokračovaly pozemní síly v jeho testování. Nike Zeus posléze sloužil jako protisatelitní zbraň, což bylo navrhováno již v roce 1957, krátce po sovětském úspěchu se Sputnikem. Ministerstvo obrany USA návrh přijalo v roce 1962.

„Od roku 1963 do roku 1964 udržovaly pozemní síly systém Zeus na atolu Kwajalein v pohotovosti. Pokud by to bylo vyžadováno, byl by použit k sestřelení satelitů. Zkoušky systému byly obnoveny v roce 1964 a pokračovaly až do ukončení projektu Nike Zeus v roce 1966,“ píše ve své práci Lawrence Kaplan.