Silo v Bejrútu bylo dominantou přístavu, výbuch přežilo. Stavěla ho firma z Pardubic

„Mohutná betonová stavba sila vypadá, jako by vyrůstala z na prach spálené země a roztrhaného kovu. Ještě včera v ní bylo zrní; teď v ní zeje obrovská díra,“ popisoval z Bejrútského přístavu reportér AFP krátce po tragické události. Celý přístav zdemoloval minulý týden obrovský výbuch. Jediné, co vzdáleně připomíná předešlý vzhled přístavu, je silo, které ale po explozi už opravit nepůjde.

Silo se stavělo v letech 1968 až 1970. Jeho konstrukci tvořily tři řady skladovacích propojených buněk a dosahovalo výšky přes šedesát metrů. Stavěl ho před padesáti lety pardubický podnik Průmstav.

Ten se stal vítězem soutěže o provedení stavebních prací, kdy porazil devět jiných podniků z celého světa. O zadání stavby se ucházely firmy z Bulharska, Francie, Itálie, Řecka a Německé spolkové republiky. Celkový náklad byl dva a půl milionu dolarů. Projekt sila vypracovala dánská a švédská firma.

Práce v extrémních podmínkách

Čechoslováci pracovali v náročných podmínkách. Při provádění prvního záběru stavby, se pohybovaly teploty kolem 35 stupňů Celsia ve stínu, píše ve svém článku v odborném časopise Karel Kerhart ze Střední průmyslové školy Pardubice.

Takové teploty způsobovaly rychlé tvrdnutí betonu a znesnadňovaly manipulaci. Bylo proto nutné přidávat směs, která měla tvrdnutí zpomalit. Díky zkušenostem se nakonec československým expertům podařil namíchat beton, který se dal použít.

Nutné bylo také neustálé kropení betonu. I tam ukázali stavaři kreativitu a zajistili kropení zahradními rozstřikovači vody. Dále byla stavba přikryta plachtami, aby se zabránilo přílišnému odpařování.

Nejenom beton trpěl pod žárem slunce. „Ten, kdo pracoval v horkém a vlhkém podnebí při nezvyklé stravě, jistě ocení jejich pracovní úsilí,“ píše Kerhart. Mluví o dělnících, kteří na stavbě pracovali. V době špičkového rozvinutí prací, kdy stavba postupovala nejrychleji, se na stavbě podílelo devět techniků a patnáct specialistů z ČSSR, kteří koordinovali práci až čtyř stovek arabských dělníků.

Těžké bylo také vysvětlit Arabům systém práce. Ti totiž nebyli zvyklí pracovat plynule přes den i přes noc, o svátcích a ve velkých výškách. Následně se pracovalo ve třech směnách. Českoslovenští specialisté zajišťovali dozor, instruktáž, obsluhu hydraulických zvedáků a čerpadel či některé speciální železářské práce. Arabští pracovníci potom prováděli betonáž a kladení výztuže.

Kerhart uvádí, že někteří Čechoslováci pracovali až třicet hodin bez odpočinku. Přímo na místě staveniště byli proto pro ně vybudovány kanceláře, kuchyně i sprchy. „Pro Araby byli k dispozici šatny, což není v místních podmínkách běžné,“ dodává.

„Průběh stavby byl ovlivňován nejen vysokými teplotami, ale i prudkými zimními dešti a silnými vichřicemi. Politické poměry v zemi se rovněž odrazily v postupu stavby několikerým vyhlášením výjimečného stavu se zákazem vycházení, stávkami a jinými průvodními událostmi,“ píše Kerhart.

Další problémy s místním betonem

Klimatické podmínky nebyly to jediné co znesnadňovalo práci. Problémem bylo i samotné složení základních materiálů pro výrobu betonu. Štěrk z vápence měl malou pevnost a mnoho prachu. Navíc předepsaná minimální pevnost betonu byla nedostačující, jak zjistili experti z ČSSR. I tento problém vyřešili. „Dodržováním přesného dávkování, dobrým zpracováním směsi a důslednou kontrolou se podařilo dosahovat vysoké pevnosti s minimálním množstvím cementu,“ uvádí Kerhart.

Každopádně dodávky z cementárny vzdálené asi 65 kilometrů od stavby, probíhaly v pořádku.

Na výrobu pilot (hlubinná základová konstrukce pozn. red.) a základů se používal speciální beton odolný mořské vodě. Piloty začala stavět v červenci roku 1968 místní firma, ale velmi jemně mletý a tuhnoucí cement způsobil jejich pevné přilnutí. V důsledku toho se piloty nedařilo oddělovat. Po příjezdu Čechoslováků tak byla změněna betonáž a betonovaly se pouze piloty v lichých řadách. Celkově bylo zaberaněno 3 350 pilot v celkové součtové délce padesáti kilometrů.

Velice náročné bylo také postavení základů strojovny. Ta se totiž nalézala přes šest metrů pod hladinou moře. Výkopová jáma, kde se práce na strojovně prováděly, byla pouhých 110 metrů od moře. Dělníci tedy museli hloubit v jemném písku, kam jim neustále proudila voda. Byly proto dovezeny čerpací jehly z ČSSR. Celkem jich k odčerpávání vody bylo použito 140 s výkonem až 70 litrů za sekundu.

I přes komplikace včas

Pro první etapu stavby byla lhůta dvanáct a půl měsíce. V té se měla stihnout vybudovat konstrukce 24 válcových sil pro kapacitu šedesáti tisíc tun obilí, administrativní budova a zařízení pro vykládání lodí. Plynulého provozu měla první etapa dosáhnout po dvaceti měsících od uzavření smlouvy. Doba pro montáž technologického zařízení od švýcarské firmy Bühler byla šest a půl měsíce.

Druhá etapa stavby měla navýšit kapacitu sila na 105 000 tun obilí a lhůta na její dokončení byla projednávána dodatečně. „Známé události v zemi přirozeně značně narušily plynulé provádění stavby, přesto však byla doba výstavby vcelku dodržena,“ poznamenává k tomu Kerhart.

Koncem roku 1970 bylo silo úspěšně odevzdáno do provozu. Mohutná stavba sestávala z 42 válcových sil s vnitřním průměrem 8,5 metrů, tloušťkou stěn 17 centimetrů a výškou 48 metrů. Mezi nimi bylo umístěno dalších 54 menších zásobníků. Na tomto všem byla ještě nadstavba technologického zařízení. Celková výška silové části byla 54 metrů.

Při železobetonových pracích bylo zpracováno téměř 25 tisíc metrů krychlových betonu. Betonářské oceli se spotřebovalo 2 740 tun.

Většina obilí se vyprazdňovala otvory v podlaze na dopravní pásy, což uspořilo pracovní sílu. Silo tak vykazovalo při porovnání vývozních nákladů a uspořených nákladů výrazné úspory.

„Československé podniky dokázaly, že dovedou zajistit a včas dokončit velké stavby i za mimořádných klimatických, technických a politických podmínek,“ zakončuje Kerhart. „Silo svou kvalitou dosáhlo vysokého uznání“.

Opravit už nepůjde

Po výbuchu, který vyvolal otřesy srovnatelné se zemětřesením o síle 3,5 stupně, zůstala stát pouze jeho zadní část. A právě takto se silo vryje do paměti většiny lidí.

„Jedna řada, ta čelní, směrem, kde vybuchl sklad a kde v kráteru vzniklo vlastně nové jezero, je zničená. To je evidentní. Jde o to, jak dalece jsou poškozené další buňky,“ uvádí podle serveru ČT24 bývalý podnikový a výrobní ředitel Průmstavu Jiří Požár. Předpokládá však, že konstrukce je silně narušená, a navíc silně kontaminovaná zplodinami výbuchu. „Jak vidím tu přední část, oprava by byla velmi složitá a podle mě ani není možná,“ dodává.

Statik Václav Jandáček ve vysílání ČT24 uvedl, že silo výbuchu odolalo díky tuhé konstrukci. „Určitě také pohltilo část energie toho výbuchu, což ale samozřejmě město nemohlo ochránit úplně,“ řekl.

Obří silo bylo hlavní zásobárnou obilí v zemi. Podle ministra Raula Nehmeho, který již oznámil demisi vlády, jsou na cestě do Libanonu lodě s asi 28 tisíci tun obilí. Zbývá ovšem vyřešit otázku, kde budou zásoby uskladněny, protože ostatní libanonské přístavy nemají dostatečnou kapacitu, píše ČT24.