NASA zamlčuje závažnou věc, varují vědci

Postrach jménem GCR

"Bariérou je lidská biologie," konstatují odborníci. Vysvětlují, že i krátká, základní mise na Mars a zpět by pro lidské zdraví představovala extrémní riziko, zatímco kolonie na rudé planetě je zcela mimo otázku, jelikož dlouhodobý pobyt na tamním povrchu by naše těla nezvládla přežít.  

NASA o tom příliš nemluví, poukazují experti. Dodávají, že většina vědeckých korespondentů je pak zaslepena vesmírným entusiasmem a o daném problému rovněž mlčí.

Za největší postrach v pomyslném příkopu mezi Zemí a Marsem označují Wohlforth a Hendrixová galaktické vesmírné záření (GCR), přičemž jde o částice vyvrhnuté do prostoru explozí hvězd. Nejničivější z těchto částic jsou pak železitá jádra pohybující se téměř rychlostí světla, což jim dává energii srovnatelnou s nadhozem basebalového míčku v MLB, uvádějí vědci.    

Komentář v originálním znění si můžete přečíst zde.

Astronauti již nyní přicházejí s těmito částicemi do styku a když procházejí jejich optickými nervy, vidí záblesky, podotýkají odborníci. Konstatují, že tyto dávky radiace jsou snesitelné během krátkodobých pobytů na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS), kterou částečně chrání blízkost Země, avšak během dlouhé mise daleko od naší planety není lidské tělo před GCR možné ochránit, což přináší nepřijatelné riziko rakoviny a dalších zdravotních problémů.

"Odstínění vylučuje samotná fyzika," pokračují vědci. Připomínají, že nejefektivnější částicí k zastavení GCR je vodík, tudíž by jako ideální štít posloužila voda, jejíž přítomnost v atmosféře nás ve skutečnosti chrání na Zemi. "Jenže je třeba dvou metrů vody k odfiltrování zhruba poloviny radiace a krychlový metr vody váží přibližně tunu," dodávají Wohlforth a Hendrixová s tím, že přeprava takového množství vody k izolaci lodi je mimo naše současné schopnosti.  

Na zemi GCR radiace existuje pouze v urychlovačích částic, tudíž je těžké studovat její zdravotní dopady, deklarují experti. Připomínají, že již před 20 lety americká Národní výzkumná rada volala po agresivním programu, který by problému porozuměl a nelezl protiopatření, ale nikdy nebyla vyslyšena.  

Před několika lety na problém s GCR upozorňoval i vedoucí radiační ochrany v NASA dr. Frank Cuciotta, konstatují odborníci. Odkazují na jeho odhady, podle nichž je riziko rakoviny vyšší než havárie během samotného letu, avšak vedení agentury tuto zprávu přijalo natolik negativně, že Cuciotta NASA opustil, byť její představitelé popírají, že by k tomu byl přinucen.

"Cucinottův názor byl ale potvrzen zprávou Národní akademie věd z roku 2014. Ta vyjmenovala devět zdravotních rizik mise na Mars, které jsou v nepřijatelné úrovni a šest dalších, jejichž závažnost není známá," pokračují Wohlforth a Hendrixová. Uvádějí, že se jedná například o poškození srdce radiací, stabilitu jídla a léků či psychické zdraví astronautů.   

Dodatečné výzkumy obavy z radiace jen posilují, přičemž Cuciottův tým na Kalifornské univerzitě v Irvine minulý rok oznámil, že myši vystavené částicím GCR v míře srovnatelné s vnějším vesmírem utrpěly poškození mozku a kognitivní poruchu, aniž by se u nich rozvinula rakovina, varují experti. Dodávají, že i ti lidé v NASA, kteří původně s Cuciottou nesouhlasili, nyní stále více považují kognitivní otázku za klíčový problém.   

Astronauti z řad lékařů, kteří pracovali v roce 2009 na ISS, také zjistili, že život ve stavu bez tíže může poškodit optické nervy, uvádějí odborníci. Vysvětlují, že při absenci gravitace přestává cirkulovat mozkomíšní mok a cesta delší než rok by mohla vést ke slepotě a přispět k demenci.

Místo Marsu zvolme Titan

"Nejjednodušším řešením by bylo cestovat rychleji, tudíž nástrahy vesmíru by měly méně času, aby působily škody," domnívají se vědci. Deklarují, že vesmírný pohon by potřeboval velký technologický skok, aby bylo možné realizovat cestu na Mars v bezpečném trvání 150 dní namísto stávajících odhadů NASA v řádu více než roku.  

Ale i pokud bychom dostali lidi na Mars dostatečně rychle, problémy přetrvají, varují Wohlforth a Hendrixová. Připomínají, že v tenké marťanské atmosféře by lidem dlouhodobou radiační ochranu poskytl jen život v podzemí, což přináší výzvu a neradostný výhled. "Musk si představuje vesmírnou kolonii coby záchranu před kalamitou na Zemi. Ale pod zemí můžeme žít i zde. Jaké podmínky by musely nastat, aby bylo jednoduší to realizovat na Marsu?" pokládají řečnickou otázku experti.    

To nicméně neznamená, že k vesmírné kolonizaci nedojde, avšak podle názoru vědců to nebude na Marsu. Za mnohem slibnější místo pro stálou a soběstačnou základnu vidí mnohem dále - na Titanu, jelikož tento měsíc Saturnu má silnou dusičnou atmosféru a neomezené zásoby uhlovodíků a vody.

Titan je Zemi nejvíce podobný objekt ve Sluneční soustavě a lidé by zde mohli žít bez radiačního štítu a dokonce i bez přetlakového skafandru, pouze za použití dýchacích přístrojů a vyhřívaného obleku, deklarují Wohlforth a Hendrixová. Poukazují, že dnes by však cesta na Titan trvala sedm let, což je příliš dlouho. "Pro cestu tam, nebo kamkoliv dál než na Měsíc musíme nalézt způsob, aby lidé tuto cestu přežili," uzavírají odborníci.