I tohle je fotbal. Bez gólů s frajery válejícími se na pažitu? Technologie mění hru

Padá málo gólů, hráči „nejezdí“ nadoraz, mnozí přehnaně simulují, uplácí se, nakonec máslo na hlavě má i vrcholný fotbalový orgán, vedou se diskuse o legálnosti přidělení dvou nadcházejících světových šampionátů. Horečně se mluví o chybách rozhodčích, k čemuž přispěly i události poslední doby – nafilmovaná penalta v podání Uruguayce Luise Suáreze v zápase FC Barcelona – Paris St. Germain a teatrální výstup Jamie Vardyho z Leicesteru City, díky němuž byl vyloučen Samir Nasri (FC Sevilla). Volá se po zavedení videa, které by redukovalo některé sporné momenty. Je fotbal opravdu tak nemocný?

Bod 1 – zavedení videa:

Tato oblast má stále větší podporu, ovšem zůstává otázkou, co vlastně pomocí televizní techniky hodnotit. Prapůvodní záměr – opět po některých do nebe volajících křivdách – zněl posouzení sporných brankových situací, kdy nebylo zcela zřejmé, jestli míč celým objemem přešel za brankovou čáru. Kvůli tomu byla také na posledním světovém šampionátu použita náročná technologie Hawk-Eye a GoalRef v hodnotě 4 milionů dolarů – aby pak byla využita v jednom jediném případě, a to ještě ve chvíli, kdy vlastně o nic nešlo (Francie – Honduras). V komentářích se pak uvádělo, že během šampionátu bylo mnoho jiných sporných situacích, ale ty se už neřešily.

Jenže – otevřeme Pandořinu skříňku? Která situace může být taková, abychom ji mohli nazvat bezvýznamnou? O osudu důležitého utkání může rozhodovat jakýkoli faul, o to více faul na kartu (což by znamenalo třeba stop pro další utkání), druhou kartu (vyloučení), ofsajd, ale i rohový kop, trestný kop. Modelová situace – sudí přehlédne teč a nařídí přes protesty bránících hráčů aut v blízkosti branky, po jehož vhození padne branka, která třeba rozhodne zápas o titul mistra světa. A takhle bychom mohli pokračovat. Půjdeme cestou tenisu a nabídneme týmům třikrát a dost za poločas? Jak budeme hodnotit důležitost sporného zákroku: podle času, místa nebo významu? A ještě něco. Během standardního zápasu na pohárové úrovni dochází za poločas až k 15 situacím, kdy se hojně diskutuje. Lze si spočítat, že různé prostoje a zdržování způsobí, že fotbalový poločas trvá zhruba 30 – 35 minut. Kdyby na každou ze sporných situací a její posouzení u videa bylo potřeba jenom 45 vteřin (podívejte se, jak dlouho to občas trvá v hokeji), přijdeme v případě 15 posouzení o dalších 11 minut hry.

Bod 2 - simulování:

Věc, která fanoušky rozčiluje, ale pokud jsou mezi nimi takoví, kteří někdy hráli fotbal, tak moc dobře vědí, jak lákavá taková záležitost je. Třeba jenom ublíženým chováním, zveličováním bolesti nebo přihráním zákroku rozhodit koncentraci soupeře. Ačkoliv se běžně tváří lidé jako lilie a hromadně odsuzují podobné záležitosti – viz onen Luis Suárez, když dal „božský“ Diego Maradona na MS 1986 gól rukou, byli by mnozí Mirkové Dušínové překvapeni, kolik našel zastánců. Třeba jen proto, že tím Argentině vydělal spoustu peněz.

Nafilmované pády s cílem buď získat výhodu pokutového nebo trestného kopu by video odhalilo, o tom žádná. Pokud by po něm následoval i patřičný trest, bylo by to jenom dobře. Je tu ale ještě jiné simulování, nejčastěji s cílem natáhnout čas. A bohužel si mnoho hráčů neuvědomuje, že tím jdou sami proti sobě. Kdo má potom poznat, zda jsou skutečně vážně zranění? Faulovaný muž se svíjí jak v posledním tažení, ukrojí potřebné dvě minutky, nechá se odvést za čáru a za pět vteřin už se vehementně hlásí o návrat na hřiště. Nikdo nemůže pochybovat o tom, oč mu šlo. Takže tady by se mohla zrodit úprava pravidel v tom duchu, že pokud je na tom hráč tak špatně, že musí za autovou čáru, rozhodčí by si mohl stopnout, zda se hráč do dvou minut nebude schopen sám sebrat, pak ho za ní vykáže (to už většinou budou na hřišti zdravotníci) a postižený bude mít od jejího překročení povinnost vyčkat pět minut, než se opět zapojí do hry. Možná by to vyhlášené firmy od hraní divadla neodradilo, ale třeba by taková přesilovka, zvláště pokud by ji soupeř dokázal využít, mohla přinést ovoce.

Bod 3 – střídání:

Také vás kolikrát mohl vzít čert, když váš oblíbený tým bojuje o vteřiny a snaží se ztéci val soupeře, ten provede taktické střídání, za které sudí sice obvykle nastaví půl minuty, ale než se hráč rozloučí se všemi spoluhráči a zatleská publiku (třebaže patří do hostujícího týmu) uteče minimálně dvojnásobný čas. I tady by se dalo trochu zamezit střádání vteřin jednoduchým způsobem. Pokud dojde ke střídání v posledních deseti minutách zápasu, bude rozhodčí povinnen nastavit za každé takové minimálně dvě minuty. Možná to je pouhá utopie, ale nelze vyloučit, že by ona výměna hráčů, kdy nově příchozí kolikrát ani nezažije kontakt s míčem, by byla mnohem menší.

Pokud občas padá názor, že nelze nastavovat šest až deset minut, položme si otázku – proč ne? Chceme se dívat na fotbal, nebo na polehávání a diskuse? Máme před sebou – alespoň podle slov jich samých – dobře trénované jedince, kteří by měli být schopni něco vydržet. Mnozí se kácí při pouhém „závanu větru“ a když do ni soupeř lehce drcne, vypadají, že zbytek sezóny stráví na kolečkovém křesle. Možná se někomu takový fotbal líbí, ale troufám si tvrdit, že většině fanoušků ne.

Bod 4 – góly:

Tvrdí se, že žádné pravidlo nevynese větší počet gólů. Je ale také pravdou, že to nikdo nezkusil. Co vlastně nutí hráče usilovat o vstřelení branky? Jistě, výhra. Ale existuje dost týmů, kteří přijedou na soupeřův stadion s tím, že před brankou „zaparkují autobus“ a spokojí se s remízou 0:0. Případně občas vyzkoušejí nějaký ten brejk. Nezřídka se také stává, že ani lepší mužstvo, pokud zjistí, že soupeř není z nejsilnějších, zvolní tempo a třeba za stavu 2:0 ten zápas nějak doklopýtá do konce. Tři body jsou doma, proč se snažit.

Existuje ale zajímavá studie, která by mohla tuto situaci dokonale zvrátit. Základem je hodnotit mužstva nikoli podle bodů, ale za branky. Za každou vstřelenou branku bod, za obdrženou bod pryč. Mužstvo by mělo motivaci nahrabat co nejvíc bodíků a kolikrát by se mohla tabulka vesele měnit. Dost možná by si někteří borci rozmysleli hrát na 1:0, bezgólové remízy by nic neřešily (jako ostatně remízy vůbec).

Ovšemže i tahle varianta najde plno odpůrců. První námitka může být – to půjdou některé týmy do záporných hodnot? Opět se nabízí už použité „proč ne?“, případně můžeme na úvod sezóny dát každému týmu 50 bodů a s nimi ať si hospodaří.

Druhou námitkou může být snadnější uplácení, prodávání zápasů a spekulace. Není to vyloučeno, ovšem mnohem více bude bít do očí, když tým, který „pustí“ jeden týden zápas výsledkem třeba 0:6 a následující vyhraje 8:0. Nehledě k tomu, že zdaleka ne všichni budou mít potřebu prodávat či kupovat. Co myslíte, nestál by takový špás za zkoušku?

Závěr:

Utopie, řekne si nejeden čtenář. Ale projděte si občas názorová fóra, kde se to hemží podobnými či spoustou jiných nápadů. Fotbal už dávno není hrou mužů v jednoduchých trikách v kožených kopačkách prohánějících po hřišti ručně šité míče. I tuto hru ovlivňují vyspělé technologie, měla by být tedy vyspělá i po herní stránce. Hráče k tomu jen s obtížemi vychováme, ale v některých případech bychom je mohli i přinutit. Budeme se těšit na váš názor i na sdělení, které pravidlo by vám přišlo jako životaschopné.