Kam putují duše hříšníků? Devět kruhů pekla, Očistec i Ráj

Dante Alighieri ve svém díle Božská komedie prochází z Pekla přes Očistec do Ráje ve společnosti italského básníka Vergilia. Cesta ho má očistit od hříchů a pomoci pochopit Boží lásku… Na konci cesty, v Ráji, ho čeká vidina setkání s jeho milovanou Beatrice.

O Očistci se Dante zmiňuje už při cestě z Pekla. Právě Dantovo Peklo, Inferno, bylo ztvárněno dalším renesančním velikánem, italským malířem Sandro Botticellim. Vize inferna představuje devět kruhů. Každý kruh představuje jeden smrtelný hřích a z devátého, tedy nejnižšího kruhu se duše může dostat až do středu země, kde dlí sám Lucifer. Osmý příkop je ještě složitě rozdělen na 10 žlebů, jakýchsi jam, kde vězeli podvodníci s různými proviněními.

Samotný Očistec není ani pod zemí, ani ve vzduchu. Leží na rovině, pod hvězdným nebem...jde o ostrov, pevninu, jedinou na jižní polokouli. Strážcem očistce je starý mudrc Cato z Utiky, stojící pod horou. Právě hora reprezentuje očistec. Úpatí hory tvoří jakousi předsíň, kde čekají mrtví, kteří ještě nejsou hodni vstoupit do celé mašinerie očistce. Hora sama je tvořena sedmi terasami, respektive kruhy, jejich obvod se zmenšuje společně s tím, jak hora stoupá. Duše mrtvých se na každém stupni očistí od jednoho hříchu.

První dvě úrovně hory, již zmíněná „čekací předsíň“ reprezentuje tvrdohlavost a kajícnost. Čekají zde duše, které byly za svého života tvrdohlavé a svou tvrdohlavostí obcházely Boží zákony, jejich „čekací lhůta“ může být zkrácena pouze pokud se za ně někdo živý dole na zemi modlí. Čekají zde také duše králů, kteří zanedbávali svůj lid a dostatečně se nekáli ze svých činů ale také lidé, kteří zesnuli násilnou smrtí, ale podařilo se jim na poslední chvíli kát ze svých hříchů.

Pak už Dante se svým společníkem stanou před branou Očistce, kterou hlídá anděl. Na čelo Dantovi vyryje sedmkrát písmeno P. „P“ symbolizuje jednotlivé hříchy. Čím výše bude Dante stoupat, postupně se mu budou jednotlivá „p“ umazávat.

Prvním hříchem je pýcha. Zdi této terasy jsou tvořené sochami, které reprezentují pokoru, což symbolizuje opak pýchy. Pyšné duše je však nedokážou spatřit, do doby, než se očistí, jsou totiž obtěžkáni tíhou obrovských závaží na jejich zádech. Druhý hřích reprezentuje závist, zde se zbloudilé duše orientují dle hlasů. Ty k nim promlouvají z různých stran – jedny promlouvají slovy o štědrosti, druhé o závisti, duše mrtvých mají oči sešité drátkem a musí se orientovat jen podle hlasů, pak mohou být očištěni.

Třetím hříchem je hněv. Zde mají duše časté vidiny milosti a mírnosti, což je opak zloby. Na této terase jsou duše zahaleny obrovskými oblaky dýmu, který reprezentuje zlost, která vychází z jejich myslí a zaslepuje jim cestu. Čtvrtým hříchem je lenost. Líné duše musí běhat bez jakéhokoliv odpočinku stále dokola...

Pátým hříchem je lakota. Duše musí ležet na zemi, hlavou dolů, se svázanýma nohama a rukama. Terasa se občas děsivě chvěje – a to tehdy, když už je duše připravena putovat na další úroveň očistce. Šestým hříchem je nenasytnost. Duše zde zažívají nesnesitelný hlad a žízeň, zatímco kolem je spousta stromů obalených ovocem, na které však nemohou dosáhnout. Hlasy stromů promlouvají o střídmosti, což je opak nenasytnosti.

Poslední úroveň hory zvané Očistec je vyhrazena pro duše, které za pozemského života svazoval chtíč. Duše zde musí probíhat skrz obrovskou zeď z plamenů. Plamenem musí proběhnout i Dante, když tak učiní, anděl mu umaže poslední „p“ z jeho čela.

Očista hříšníků tak probíhá trojím způsobem. Kromě tělesného trestu musí hříšníci nad svými hříchy a ctnostmi, které jsou jejich opakem, meditovat. Koncept očistce tak v sobě snoubí námět ctností a neřestí, které po renesanci převzalo i baroko. Třetí očistou je pak modlitba. I stoupání na horu má dvojí smysl, kromě fyzického také duševní. Znamením pokroku je pak lehčí trest – jak se totiž duše postupně zbavuje hříchů, šplhání se zdá snazší. Očistec je jakési druhé peklo, jen se tu trpí přechodně a v menší míře.

Na vrcholku hory Vergilius s Dantem vstoupí do Edenu, pozemského ráje. Tam se autor díla znovu shledá s milovanou Beatrice, která byla inspirací pro celou báseň. Ta je považována za symbol krásy, dokonalosti, církve a teologie.