Pod povrchem čeká zkáza. Proč nelze zemětřesení předpovídat?

Nedávné zemětřesení v Iráku a v Íránu mnohé seismology nepřekvapilo. Oblast se totiž nachází nad několika seizmickými zlomy a k zemětřesením tam dochází opakovaně. To ale neznamená, že je možné předpovědět, kdy takové katastrofy nastanou. 

„V současné době nelze předpovídat zemětřesení,“ uvedla pro news.vice.com Emily Brodsky z Kalifornské univerzity. „Zdá se být logické hledat určité vzorce v minulosti a pokusit se zjistit, jestli se opakují. Chybí nám ale historická data, která by takové modely podpořila.“  

Sběr údajů o zemětřeseních v minulosti by mohlo pomoci odhadnout, kdy nastanou ta další. Historické záznamy ale samy o sobě problém nevyřeší. Zemětřesení nastává, když se roky, desetiletí či staletí hromaděná energie u seismického zlomu náhle uvolní a následně rozšíří v podobě ničivých seismických vln.    

Zemětřesení se na jednom místě opakují

Zemské desky se velice pomalu a vytrvale posouvají, přičemž vždy dochází ke ztrátě jistého množství energie. Zůstává ale neznámé, kolik energie tento pomalý pohyb spotřebovává, kolik se jí podél seismických zlomů hromadí a kolik nahromaděné energie způsobí další rozsáhlé otřesy. „Tento systematický pomalý pohyb je pro nás velkou neznámou,“ řekla Brodsky. „K jeho měření nám chybějí přístroje.“

Seismologům se ale podařilo prokázat, že zemětřesení mají tendenci se na jednom místě opakovat. Riziko následných otřesů trvá dny, týdny a někdy i roky po původním zemětřesení. Tyto pozdější otřesy mohou navíc dosahovat větší síly než ty prvotní. Statistické modely například ukazují, že jedno z dvaceti zemětřesení je ve skutečnosti předpovědí něčeho ještě ničivějšího.

Stále není jisté, proč jedno zemětřesení dosahuje čtvrtého stupně Richterovy stupnice a druhé osmého nebo proč trvá třicet vteřin namísto jedné minuty. I kdyby se na to přišlo, stejně by to nepomohlo předpovědět, kdy další zemětřesení udeří. 

Naděje v podobě moderní techniky 

Přesto existují náznaky, že by seismologové jednou mohli své předpovědi výrazně zpřesnit. V březnu 2014 začaly přístroje umístěné na dně Tichého oceánu nedaleko chilského pobřeží zachycovat seizmickou činnost. Během dvou dnů otřesy zesílily a rozšířily se směrem na sever. Prvního dubna zasáhlo Chile zemětřesení o síle osmi stupňů Richterovy stupnice, jehož obětí se stalo šest lidí.   

„To bylo pro mnoho lidí strhující. Vypadalo to skutečně jako zemětřesení, jehož vznik lze předpovědět,“ uvedla Brodsky. „Otázkou zůstává, jestli jsme ho byli schopni předpovědět díky moderním přístrojům, nebo jestli se nějak lišilo od ostatních zemětřesení.“ 

Japonsko a Kanada monitorují seizmickou činnost podobným způsobem. Přístroje podél japonského pobřeží poskytly seismologům informace o otřesech, které v roce 2011 způsobily rozsáhlé zemětřesení a tsunami. Kanada také sleduje bezmála 1000 km dlouhou část seizmického zlomu, jež se nachází mezi Vancouverem a mysem Mendoccino v severní Kalifornii.

Čím více o nich víme, tím méně je dokážeme předvídat 

V Japonsku navíc funguje systém včasného varování, jehož cílem je informovat obyvatelstvo sekundy až minuty před začátkem otřesů. Moderní komunikační zařízení jsou naštěstí rychlejší než seizmické vlny. Jakmile japonské přístroje zaznamenají nebezpečnou seizmickou aktivitu, úřady okamžitě upozorní veřejnost, čímž jí poskytnout čas k vyhledání úkrytu nebo zastavení vozidla. Vývoj obdobného systému v USA byl zastaven kvůli nedostatku financí.    

Prozatím to proto vypadá, že předpověď zemětřesení se nestane součástí předpovědi počasí. 

„Čím více jsme je zkoumali, tím obtížněji vypadá jejich předvídatelnost,“ domnívá se seismolog Tom Heaton. „Je to zklamání. Bylo by pěkné, kdybychom mohli lidi týdny dopředu varovat. Nevypadá to ale, že existuje možnost, jak toho docílit.“