Jak vypadají laboratoře, v nichž se vytváří smrtící viry?

Jaký je jejich účel ve skutečnosti nikdo neví. Na celém světě totiž neexistuje nikdo, kdo by si troufnul vypustit nekontrolovatelně se šířící nemoci do světa. Na rozdíl od chemických zbraní je totiž nelze přímo zacílit, mohou se tak rychle obrátit proti svým tvůrcům a v těch nejčernějších scénářích zabít miliony lidí.

To však neznamená, že by se takové nemoci nevyvíjely. Právě naopak. Na světě existuje několik laboratoří, v nichž pracují nejlepší vědecké mozky současnosti. Jejich úkol je jasný, pracovat na vývoji nemocí, které se nedají léčit. Podle serveru The Atlantic to sice mnoho vědců popírá, existence těchto laboratoří jsou ale potvrzené. A reportérům televize ABC News se do jedné takové podařilo dostat.

Jde o laboratoř v Rotterdamu, jejíž výzkum financovaly Spojené státy. V ní vědci vytvořili tak smrtící mutaci viru ptačí chřipky, že vláda USA požádala vědce, aby v publikovaných zprávách vynechali klíčové detaily svého výzkumu. Bála se, že by mohlo dojít ke zneužití v rukou bioteroristů. 

Ptačí chřipka, známá jako H5N1, se objevila poprvé před 15 lety. Nevyvolala masovou paniku, protože je přenášena pouze na lidi, kteří mají přímý kontakt s infikovanými ptáky. Když se jí ale někdo nakazí, pravděpodobně zemře. Nemoc je neléčitelná.

Jeden z nizozemských vědců, molekulární virolog Ron Fouchier, ale v rotterdamské laboratoři vytvořil formu aerosololové ptačí chřipky, kterou lze snadno přenášet mezi lidmi, vzduchem. Geneticky pozměněná chřipka je považována za tak nebezpečnou, že kdyby se dostala ven z laboratoře, rozšířila by se po celém světě a zabila stovky milionů lidí.

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) z 573 potvrzených případů ptačí chřipky od roku 2003 zemřelo 336 lidí. To je ohromující míra úmrtnosti dosahující 60 procent. Žádná jiná nemoc v historii kromě moru se tomuto číslu podle televize neblíží. Pokud nepočítáme rakovinu nebo HIV, na něž se umírá vždy.

Do podobných laboratoří se běžný smrtelník nemá šanci dostat. Každý zaměstnanec musí mít vysoký stupeň prověrky a do neprůstřelného zařízení vstupuje v ochranném obleku přes těžké pancéřové dveře. Objekty jsou maximálně zabezpečené a hlídané, u některých vás vojáci nebo ochranka zastřelí, jakmile se k nim přiblížíte. Jde o jedny z nejbezpečnějších míst na světě, a je k tomu dobrý důvod. To, co ukrývají, je skutečně smrtící.

Rotterdamská laboratoř přesto na první pohled nevypadá nijak zvláštně. Okupují ji fretky, které vědci používají proto, že mají dýchací systém podobný tomu lidskému. Žádná z nich se ale už nikdy nepodívá na světlo. Vědci je svými pokusy zabijí, některé rychle, jiné pomaleji. Poslouží vyššímu cíli, o kterém ale nikdo nehovoří. Nikdo se neptá, proč to dělá, a sami vědci popírají, že by byli jakkoliv šílení. Za granty ve výši několika milionů dolarů vytvářejí smrtelné viry na zakázku.

Laboratoře ale nejsou tak bezpečné jen proto, aby se nikdo nedostal dovnitř. Musí být také zajištěno, že se nic nedostane ven. Nehody mezi vědci jsou sice výjimečné, ale nikoliv extrémně vzácné. Singapurský laboratorní pracovník se v roce 2003 neopatrně infikoval SARS. V roce 2004 zemřel ruský vědec poté, co se v sibiřské laboratoři náhodně dotkl jehly kontaminované ebolou. 

O několik měsíců později ztratil pařížský institut Pasteur 2 000 lahviček obsahující virus SARS. A z Národní laboratoře v Texasu se ztratila lahvička obsahující Guanarito virus, která způsobuje krvácení pod kůží, ve vnitřních orgánech nebo z tělních otvorů. A o řadě dalších nehod se zřejmě ani neví.

Medicínský svět je dodnes rozdělen. Na jedné straně stojí touha zcela vymýtit hrozivé nemoci, na straně druhé nutnost zachovat je pro budoucí studium. Díky očkování byly v roce 1980 vymýceny neštovic, ale v laboratořích stále žijí dva vzorky, jeden v USA a jeden v Rusku. Někteří vědci tvrdí, že tyto lahvičky by měly být zničeny, protože existuje šance, že by mohly být použity při bioterorismu. Proti neštovicím neexistuje žádný lék a nemoc zabije třetinu nakažených. Zbytek obětí trpí trvalými jizvami a cystami.

V případě většiny uměle vytvořených a pěstovaných nemocí naštěstí riziko epidemie či pandemie nehrozí. Nejsou totiž tak snadno přenosné a než by se jimi stihlo nakazit větší množství lidí, vědci by je dostali pod kontrolu. V dějinách epidemií a pandemií ale na druhou stranu nebylo nikdy nic tak smrtící jako ptačí chřipka, kterou vytvořil Fouchier.

Nejsmrtelnější epidemií minulého století bylo vypuknutí španělské chřipky v roce 1918. Prakticky všichni na světě byli nakaženi a odhaduje se, že zemřelo 50 až 100 milionu lidí. To znamená, že nemoc zabila 3 procenta těch, kteří byli nakaženi. Ve světě plném letecké dopravy a hromadné přepravy je ale vyhlídka na vzduchem se šířící ptačí chřipku s 60% úmrtností, na níž neexistuje žádný lék, doslova hrozivá.