Zdrcující kritika Koránu? Před "larvou mohametskou" varoval vůdce povstání proti Habsburkům

Zpočátku ale mnoho nenasvědčovalo tomu, že Václav Budova z Budova stane z jedním nejvýznamnějších osobností českého stavovského státu. Narodil se do ničím nevybočující vladycké rodiny Budovců z Budova. Studoval v německém Witennbergu, tak jako většina českých protestantů a po studiích se vydal na kavalírskou cestu po Evropě, aby nabral zkušenosti. První náznaky neobvyklé kariéry se objevují, když je jmenován hofmistrem dvora habsburského vyslance Jindřicha Sinzendorfa v srdci osmanské říše, v Istanbulu.

Zde se také poprvé setkává výrazněji s islámem. Po návratu si bere Annu z Vartenberka a pokračuje ve slibné kariéře, stává se radou apelačního soudu a císařským radou. Významné slovy získává na zemském sněmu, který přinutí Rudolfa vydat slavný Majestát, který zaručoval v českých zemích náboženskou svobodu. Vzhledem k tomu, že se Budovec stal jedním z nejhlasitějších obránců šlechtických svobod proti Habsburskému absolutismu, není žádný velký div, že se stane jedním z vůdců Českého stavovského povstání.

Václav Budovec z Budova je během povstání na vrcholu, a jak už to tak občas bývá, z vrcholu vede cesta jenom dolů. V případě Václava Budovce šlo o hodně strmý pád. Ale ještě předtím, než se stane vrcholným politikem, vydá přes počáteční protesty cenzury dílo, které vejde později do literárních dějin. První českou tištěnou polemiku s islámem: Antialkorán, to jest mocní a nepřemožení důvodové toho, že Alkorán turecký z ďábla pošel, a to původem ariánů a vědomým proti Duchu svatému rouháním.

Už samotný název díla dává jasně poznat, jak Budovec o Koránů smýšlí - je to pro něj snůška lží a kacířských smyšlenek pocházejících od ďábla. Nedá se říct, že by se tím nějak zásadně odlišoval od názorů jiných autorů, kteří se islámem zabývali už ve středověku. Mnohé z nich znal a jejich argumenty častokrát i přímo přebíral. Je tu ale několik výrazných věcí, kterými se od svých předchůdců odlišoval. Zaprvé Václav Budovec z Budova měl přímou osobní zkušenost s muslimy, protože procestoval jako vyslanec Habsburků značnou část Osmanské říše a strávil nemalý čas u sultánova dvora v Istanbulu. Byl tak velmi dobře obeznámený s muslimskou kulturou.

O to větší asi byl jeho šok, když viděl zbožnost projevovanou muslimy, jejich každodenní modlení, množství almužen, poutí a zbožných skutků prováděných v každodenním životě. Ale i na to nakonec Nachází Budovec jasnou odpověď – je to všechno jenom divadelní přetvářka, nejde o upřímné činy. Jde o jednoduchý způsob, jakým chce Mohamed vlákat zbožné lidi k islámu a zastřít jeho ďábelský původ: “O larvě náboženství tureckého, totiž o zevnitřním obcování tureckém, kteréž tou povrchní pošmournou svatostí a pobožností všecky jiná nejlepší náboženství se převyšovati zdá, avšak že plné jest pokrytství a pouhé nevěry o Bohu a pravdě jeho, pročež jejich nejlepší skutky bez základu a regule Slova božího činěné jsou hrozná ohava a smrad před obličejem božím”

Mohamed podle Budovce sepsal Korán přesně podle hesla: Když ptáčka lapají, hezky mu zpívají. Ve skutečnosti je to ale jenom další ukázkou Mohamedova pokrytectví: "Nu, kdyby v Mahometovi podlé toho povědění nejmenší jiskřička naděje a živého svědomí byla, nesměl by byl proti vlastnímu svědomí tak písma boží v takové básně a ohavnosti převraceti."

Druhým výrazným aspektem Budovcova výkladu je jeho vlastní náboženské vyznání. Václav Budovec by totiž významný člen Jednoty Bratrské a patřil k nejvýznamnějším představitelům reformačních církví u nás. Jeho příslušnost k protestantům je na mnoha místech Antialkoránu zřetelně patrná, například když vytýká islámu, že je Korán napsán v arabštině a nesmí se překládat: “Protož chtěl těch slov také k svým básním užíti, ješto kdyby raději byl pověděl, že jej proto latině psáti nesměl, aby se ty hrozné básně tak brzo nevyjevily. protož i arabskou řečí tou starou, kteréž ani jeden z tisíce nerozumí, sepsal, a to tak bedlivě v témž Alkoránu opatruje a pod ztracením hrdla zapovídá, aby se žádný o něj nehádal.”

Protestanté chtěli, aby mohl mít každý člověk přístup k Bibli a mohl si bez potíží v ní číst. Četba Bible měla být hlavním zdrojem náboženských názorů i pro neučené laické vrstvy, nejenom pro kněží ovládající latinu. Zároveň je v muslimských zemích prý zákázano pod trestam smrti diskutovat o islámském náboženství " aby ta lež všechněm najevo nevyšla, zapověděl Mahomet pod ztracením hrdla o svém Alkoránu se nehádati, pročež ani z arabské té staré řeči, v níž jest psán, nesmějí jej do turecké řeči překládati."

Budovec jde dokonce tak daleko, že tvrdí, že samotný text Koránu neznají povětšinou ani kněží v Osmanské říši, protože ani ti nemluví arabsky. A protože Koránu nerozumí, tak vykonávají pouze bezduché, nazpaměť naučené ceremonie a o jejich vlastním smyslu vlastně ani nic netuší.

Místy je těžké se ubránit dojmu, že se Budovec neubránil drobného polemického rýpnutí proti katolíkům, kteří byli proti překládání Písma svatého do národních jazyků, což bylo v rozporu s protestantskými zásadami. Právě takovéto narážka, které se daly vztáhnout i na katolíky byly pravděpodobně příčinou, proč nebyl Antialkorán schválen r. 1593 katolickou cenzurou. Není sice jasné do jaké míry bylo přepracované vydání, které se nakonec uskutečnilo o dvacet let později, nebo jestli se pouze zmírnili požadavky cenzorů po uznání Rudolfova Majestátu a rozšíření náboženské svobody.

Dalším výrazným prvkem Budovcova přístupu je emoční zanícenost jeho výkladu a expresivita vyjádření: „Příklad dává básnivý na Kainovi, že když Abele zabil, že jej krkavec z toho trestal. A vpravdě škoda, že pro tak zjevnou lež samého Mahometa krkavci nepotrestali a jeho se masa nenajedli, ale neujdeť ho jinší pokuta.” Místy Budovec přechází přímo do vulgárního jazyka a nebojí se náboženského protivníka ani potupit zesměšněním:„Než v Alkoránu, tak jakž ten nejhloupější (i odpolu blázen) pozná, jsou tak přespříliš hloupé a nechutné lži, že sama lež kdyby mluviti měla, musela by se za takové lži styděti, […] a kterýmžto básním tak nechutným smejšlím, že se všickni čerti v pekle smějí.“

Na stylu Budovcova psaní jde jasně vidět jeho hluboká osobní angažovanost, čímž se výrazně odlišuje od často suše logických, scholastických polemik s islámem ze středověku. Pravděpodobně za to může jeho osobní zkušenost s muslimy a duchovní krize, kterou si prožil v tureckých zemích. Někteří autoři se dokonce domnívají, že byl v pokušení přestoupit k islámu – rozhodně by to vysvětlovalo jeho emocionální zápal proti islámu. V historii známe nejeden příklad toho, jak se konvertita stává nejhorlivějším obráncem své nové víry. Každopádně v kapitole “O odpadlcích” je jeho animozita proti konvertitům k islámu jasně patrná.

Budovec samozřejmě útočí na korán mnoha výtkami. Je pohoršen mnohoženstvím, popisem ráje jako místa světských potěšení “kdežto všeliké rozkoše tělesné od jídla a pití, též i pěkný fraucimer jmíti budou“. Důraz na slasti tělesné musely Budovce s jeho vyhroceným smyslem pro morálku obzvláště pohoršovat. Budovec kritizuje korán, že nabádá k nucení k víře, přestože na jiných místech sám uznává, že v Osmanské říši jsou jinověrci běžně tolerováni, ať už jde o východní nebo západní křesťany či židy. Hlavním motivem Mohameda byla podle něho touha po vlastní slávě a moci. K dosažení tohoto cíle se neštítil nabádat k válce a dezinterpretovat Písmo svaté – sám ale přitom měl k věrné interpretaci Koránu přinejmenším stejně daleko – jeho výkladu jsou všechno možné, jenom ne věrný popis náboženství islámu. Budovec ale nikdy nechtěl svým čtenářům objektivně představit Korán a sám to přiznává velmi názornou formou – „na tom dosti, když se kus smrduté mrchy přednese, byť celá mrcha přednesená nebyla. Nebo z toho mála muž jeden každý o smradu a chuti souditi a říci, jaký by smrad byl, kdyby celá mrcha přinesena byla."

 Budovec si také občas protiřečí. Jednou například Korán považuje za literární dílo Mohamedovo, na jiném místě zase tvrdí, že Mohamed neuměl číst a psát, a aby tomu dodal pořádnou pointu tak Mohamedovi vyčítá, že Korán nebyl napsán latinsky.

Z dnešního pohledu může zarazit, jak Budovec dokládá, že Islám je falešné náboženství na základě toho, že je v něm postaven rozum nad víru. Ale zcela to odpovídá protestantskému chápání důležitosti víry pro spasení člověka, která byla důležitější než správné pochopení náboženství. Podle Budovce vede přehnané dumání nad náboženskými otázkami pouze k rozumářství a zejména jím prudce odmítané antitrinitářská hereze, která odmítá víru ve svatou Trojici – Otce, Syna a Ducha svatého.

 Od dalších spisů proti islámu se odlišuje také tím, že útok na islám mu není cílem, ale pouhým prostředkem. Představení nauk islámu a jeho vyvracení tvoří pouze polovinu Antialkoránu, v druhé části se věnuje řadě dalších témat. Kromě již zmíněných odpadlíků, představuje některé zásady Kalvínovy teologie, ideál křesťanského rytíře i svoji představu brzkého konce světa a nástupem božího království. I když dnes je tato druhá část díla ani zdaleka není tak zajímavá, Budovec sám celý Antialkorán sepsal právě jako široce pojatou příručku pro orientaci v složité duchovní atmosféře doby. Ta byla podle Budovce ohrožována, kromě Tureckých výbojů, také spory mezi jednotlivými církvemi, rozumářství, ateismus, úpadek mravů a absolutismus vlády Habsburků.

 Velkou ironií osudu a ukázkovým příkladem střetu teoretických ideálů a politické praxe je závěr Budovcova střetávání s islámem. Jako jeden s vůdci stavovského povstání hledali spojence po celé Evropě, a v nouzi nejvyšší se obrátí i na Osmanskou říší a pozvou do Prahy i tureckého vyslance. Václav Budovec se ho ujímá a doprovází ho po Praze, protože jako jediný z vůdců povstání zná turecké zvyky. Nakonec k žádnému spojenectví nedojde, české povstání je poraženo v bitvě na Bílé hoře a Václav Budovec z Budova, podle slov Komenského „Pán ten byl vtipu vysokého, znamenitě učený, i spisy vůbec vydanými (v českém i latinském jazyku) slovutný, kterýž zemi německou (kdež sedm let se zdržoval) byl projel, horlivý a počestný stařec sedmdesátečtyřletý” skončí na Staroměstském popravišti.

Díky svému věku a politické roli, kterou zaujímal v povstání si vyslouží pochybnou čest jít na pódium jako druhý. Jeho trest je zmírněn – původně měl být totiž rozčtvrcený, ale nakonec mu byla před stětím hlavy pouze uťata ruka, kterou přísahal panovníkovi věrnost. Hlava potom byla vystavena nad Staroměstskou bránou až do roku 1631, kdy do Prahy průběh třicetileté války přivedl armádu protestantského Saska. Teprve poté mohl Václav Budovec spočinout v Týnském chrámě, duchovním centru české reformace.